ECLI:CZ:US:1998:4.US.100.98
sp. zn. IV. ÚS 100/98
Usnesení
IV. ÚS 100/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.N., zastoupeného JUDr. B.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1997, čj. 22 Co 69/97-41, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1997, čj. 22 Co 69/97-41, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 10. 1996, čj. 11 C 12/96-22, jímž byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) je vlastníkem 3/4 domu čp. 36 v obci V., s p.p. č. 53, 541/6 a 32/3, to vše v k.ú. V., stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního a nepromlčitelného práva vlastnit majetek dle Čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že v důsledku postupu při vyřizování jeho věci orgány veřejné moci bylo dále zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny.
K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, vyjádření obce V., jako vedlejšího účastníka řízení, a spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 12/96.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozsudku, kde je podrobně vysvětleno, proč stěžovatel nebyl úspěšný ve své věci o určení vlastnictví. Krajský soud poukazuje na to, že sám stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti na s. 4 uvádí, že se
IV. ÚS 100/98
ocitnul v absurdním právním postavení, nebyl oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, a protože předchozí řízení nebyla ve lhůtách skončena, lhůta na soudní uplatnění podle cit. zákona uplynula. Krajský soud v Hradci Králové proto navrhuje, aby ústavní stížnost stěžovatele byla zamítnuta.
Obec V., se jako vedlejší účastník k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Z vyžádaného soudního spisu a z odůvodnění ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 18. 1. 1996 u Okresního soudu v Pardubicích žalobu o určení jeho vlastnického práva k id. 3/4 domu čp. 36 v obci V., s p.p. č. 53, 541/6 a 32/3, zapsanými u Katastrálního úřadu v P., na LV č. 67 pro obec V. Vlastníkem zbývající id. 1/4 výše uvedených nemovitostí je stěžovatel, který je nabyl do svého vlastnictví na základě rozhodnutí SN ze dne 11. 3. 1982, čj. D 3559/81. Za základ své argumentace, z které stěžovatel v řízení před obecnými soudy dovozoval, že nemohlo dojít k přechodu předmětného majetku na stát (a následně pak ani podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z vlastnictví České republiky do vlastnictví obcí, v platném znění), vzal vývoj vlastnických vztahů k němu v období před projednáním dědictví po J.N., který byl bratrem J.N. st., kterému J.N. závětí sepsanou dne 26. 4. 1955 odkázal svůj majetek. Základní skutečností, která ovlivnila vlastnické poměry k předmětnému majetku, byla emigrace syna původního vlastníka předmětných nemovitostí, J.N. ml., který ve svých 28 letech emigroval, aniž by se kdy zjistilo, zda a kdy se mu podařilo překročit státní hranici. Při projednávání pozůstalosti po zemřelém J.N. státní notář posoudil sice závěr zůstavitele po formální stránce jako platnou, avšak shledal ji podle §551 tehdejšího občanského zákoníku (zák.č. 141/1950 Sb.,) neplatnou v té části, pokud v ní nezanechal svému zletilému synovi J.N. ml. tolik, kolik činí 3/4 podílu, který mu náležel jako dědici ze zákona. Syn zůstavitele J.N. ml., byl trestně stíhán pro zločin podle §40 zákona č, 231/1948 Sb., a to proto, že neoprávněně opustil území tehdejší ČSR. Usnesením
Lidového soudu v Přelouči ze dne 21. 2. 1950, čj. T 22/50-5, propadlo veškeré jeho jmění, které vlastnil, jako i majetek budoucí, státu. Z výše uvedených důvodů se na základě usnesení SN ze dne 31. 10. 1957, sp. zn. D 260/57, stal závětní dědic J.N. st. (bratr zůstavitele a otec stěžovatele) vlastníkem pouze id. 1/4 majetku a čs. stát id. 3/4 majetku. Vlastnictví k id. 1/4 předmětného majetku zdědil po zemřelém J.N. st. stěžovatel, a to na základě rozhodnutí SN, sp. zn. D 3559/81 ze dne 11. 3. 1981.
V řízení před obecnými soudy stěžovatel poukazoval na to, že při projednávání pozůstalosti po J.N. nebyla zkoumána otázka, zda syn zůstavitele, jako dědic ze zákona žije či nežije.
V období po společenských změnách v tehdejší ČSFR stěžovatel, jako vlastník id. 1/4 předmětných nemovitostí, počínaje rokem 1990 učinil řadu podání a kroků k tomu, aby prokázal, že id. 3/4 předmětného majetku přešla na tehdejší čs. stát bez právního důvodu (v odůvodnění své ústavní stížnosti a k ní připojenému dopisu popisuje kroky, které v tomto směru činil počínaje dnem 27. 12. 1990 ve vztahu ke státnímu notářství, obci V., orgánům tehdejší prokuratury, ministru spravedlnosti). V odůvodnění své ústavní stížnosti poukazuje stěžovatel na to, že dne 22. 4. 1991 podal u Okresního soudu v Pardubicích návrh na prohlášení J.N. ml. (syna J.N.) za mrtvého. Tomuto jeho návrhu bylo vyhověno rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 1992, č.j. 13 NC 1800/918, kterým byl J.N. ml., syn zůstavitele J.N., prohlášen za mrtvého ke dni 5. 11. 1949. Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti dále uvádí, že na základě doporučení ministra spravedlnosti na kterého se dne 17. 12. 1992
3 IV. ÚS 100/9S
stěžovatel obrátil, obsaženého v dopise ze dne 18. 3. 1993, si zvolil advokáta. V tomto období stěžovatel žádal o rehabilitaci J.N. ml. a o dodatečné projednání dědictví po jeho otci. Dopisem Okresního soudu ze dne 8. 12. 1993 byl stěžovatel informován, že o dodatečné projednání dědictví může žádat až poté, co proběhne rehabilitační řízení. To bylo vedeno pod sp. zn. Ntr 7/93. Dne 11. 11. 1994 bylo stěžovateli sděleno, že z důvodů nedohledání trestního spisu a neexistence pravomocného rozhodnutí nemůže být vydáno rozhodnutí o rehabilitaci, neboť existence pravomocného rozhodnutí je základním předpokladem rehabilitačního řízení. Posléze po urgencích, s odstupem 2 let od jeho podání, bylo v tomto řízení vydáno usnesení ze dne 13. 7. 1995, sp. zn. Ntr 7/93, kterým bylo analogicky podle §349 tr.řádu zrušeno zabavení majetku J.N. ml. V odůvodnění cit. usnesení je uvedeno, že z obsahu usnesení Lidového soudu v Přelouči, č.j. T 22/50-7, bylo zjištěno, že usnesením téhož soudu ze dne 21. 2. 1950, čj. T 22/50-4, bylo rozhodnuto o zabavení veškerého majetku J.N. K zabavení tohoto majetku došlo s ohledem na skutečnost, že se v té době J.N. zdržoval mimo území republiky. Z obsahu spisového materiálu je dále patrné, že J.N. nebyl pro výše uvedené jednání odsouzen, a tedy mu nebyl uložen trest propadnutí majetku. Po zjištění těchto skutečností došel Okresní soud v Pardubicích k závěru, že jde o situaci, která je analogická situaci, jež je uvedena v §349 tr.ř., a proto okresní soud v Pardubicích za použití analogie podle §349 tr.ř. zrušil zabavení majetku, poněvadž pominul důvod, pro který byl majetek zabaven.
Vzhledem k tomu, že ani na základě těchto skutečností nedošlo k vydání předmětného majetku obcí V. stěžovateli, obrátil se tento se žalobou o určení vlastnického práva na soud. Okresní soud v Pardubicích, jako soud I. stupně, žalobu stěžovatele na určení jeho vlastnického práva k id. 3/4 předmětného majetku zamítl, a to s poukazem na ust. §485 odst. 1 o.z. (tzv. žaloba na vydání dědictví) ve spoj. s §486 a 487 o.z.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud II. stupně se s tímto právním názorem soudu I. stupně neztotožnil, neboť za situace, kdy stěžovatel opíral svoji žalobu ne o právní důvod vydání dědictví oprávněnému dědici podle §485 odst. 1 o.z., ale naopak ochrany se domáhal podle §126 o.z., podle něhož má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, nebylo možno odůvodnit zamítavý rozsudek odkazem na §485 o.z. Svůj rozsudek, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně, Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil poukazem na vztah tzv. restitučních předpisů jako předpisů zvláštních a občanského zákoníku jako obecného právního předpisu se závěrem, že aplikace obecného právního předpisu přichází v úvahu pouze tehdy, pokud ji nevylučuje aplikace předpisu speciálního, a takovými zvláštními předpisy jsou v souzené věci předpisy restituční (zákon o mimosoudních rehabilitacích, zákon o půdě). V těchto případech se vydání věci na povinné osobě nelze podle názoru odvolacího soudu domáhat obecnou žalobou na vydání věci podle §126 o.z., avšak pouze za podmínek a způsobem, které tyto zvláštní předpisy upravují.
Ústavní soud je toho názoru, že v dané věci nelze přehlížet obsah usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 7. 1995, sp. zn. Ntr 7/93, jímž bylo zrušeno zabavení majetku J.N., které bylo provedeno na základě rozhodnutí bývalého Lidového soudu v Přelouči ze dne 21. 2. 1950, čj. T 22/50-4, především však nelze pominout rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 1992, čj. Nc 1800/91-8, kterým byl J.N. ml., syn zůstavitele J.N., prohlášen za mrtvého již ke dni 5. 11. 1949. Na rozdíl od závěrů učiněných krajským soudem (který však důsledky uvedených skutečností na právní postavení stěžovatele, resp. jeho právního předchůdce, ve vztahu k ideálním 3/4 nehodnotil), ústavní soud uvádí, že v situacích, kdy by mohlo jít o případy zabrání majetku státem bez právního důvodu, nesdílí závěry uvedené v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, podle nichž existence speciálních restitučních
předpisů vylučuje postup podle obecného právního předpisu. Ústavní stížnosti tak nelze upřít
jisté oprávnění v tom, že stěžovatel se mohl svých nároků domáhat žalobou, opírající se o
obecné předpisy občanskoprávní, přesto však nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, a to s ohledem na předmět řízení, který byl stěžovatelem vymezen v žalobě formulovanými petitem, domáhajícím se určení vlastnického práva stěžovatele samotného. Stěžovatel tak
přehlédl základní skutečnost, totiž to, že posouzení otázky jeho vlastnického práva k předmětnému majetku nezbytně vyžaduje v prvé řadě zjištění, resp. určení toho, že tento majetek byl ve vlastnictví jeho otce, a to ke dni jeho úmrtí. Za této situace nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu