ECLI:CZ:US:1998:4.US.11.98
sp. zn. IV. ÚS 11/98
Usnesení
IV. ÚS 11/98
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. ing. M.M., zastoupené JUDr. I.M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 1997, čj. 13 Cmo 246/97-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 10. 1. 1998 doručena ústavní stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o odvolání JUDr. ing. M.M., správkyně konkurzní podstaty úpadce P., proti usnesení Krajského obchodní soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997, č. j. 15 Cm 289/96-16, tak, že uvedené rozhodnutí v části o nákladech řízení ve výši 2 150,- Kč Vrchní soud v Praze potvrdil s odkazem na ustanovení §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelka je přesvědčena, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení bylo nesprávně aplikováno uvedené ustanovení. Rozhodnutí obou soudů proto považuje za nesprávná, což podle jejího názoru zakládá porušení základního práva advokátky, zaručeného čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci, jakož i k porušení čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace práv a čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Dále pak namítá i porušení čl. 37 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na právní pomoc v řízení před soudy od počátku řízení. Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a zároveň předkládá návrh na zrušení části ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální a obsahové náležitosti ústavní stížnosti tak, jak jsou stanoveny v příslušných ustanoveních zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon").
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z citovaného ustanovení jasně vyplývá, že ústavní stížností lze napadat pouze porušení konkrétně uvedeného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně dotýká stěžovatele, a proto nelze předložit ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby. Pokud tedy stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivou odměnu za práci, týkají se tyto námitky výlučně osoby advokáta zastupujícího stěžovatelku, v soudním řízení ve věci o určení pohledávky vedené u krajského obchodního soudu pod sp. zn. 15 Cm 289/96-16. V tomto směru je třeba ústavní stížnost stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona odmítnout, neboť se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
V případě tvrzeného porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, které by se mohlo dotýkat stěžovatelky, Ústavní soud žádné porušení neshledal, neboť poskytnutí právní služby nebylo bráněno a byla také uskutečněna. V této části byla tedy ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Jestliže bylo o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto odmítaným výrokem, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu podaného podle §74 zákona na zrušení části ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz např. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 351).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj