ECLI:CZ:US:1998:4.US.114.98.1
sp. zn. IV. ÚS 114/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 1998 ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupené JUDr. K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1997, čj. 24 Co 630/96-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 9. 1996, čj. 14 C 17/96-26, stěžovatelka uvádí, že byla omezena ve svém právu na soudní ochranu, zaručeném v článku 90 Ústavy ČR, neboť obecné soudy zamítly její návrh na vydání označených nemovitostí z důvodu zmeškání lhůty k podání žaloby, stanovené v §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v původním znění. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů o zániku jejího nároku, když výzvu k vydání věci u povinné osoby, ani žalobu o vydání věci u soudu, nepodala v původních zákonných lhůtách, tj. do 1. 10. 1991, resp. do 1. 4. 1992, naopak je toho názoru, že po zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., žádnou lhůtou omezena není. Svůj právní názor, že soudy nepostupovaly v souladu s vůlí zákonodárce v tom znění zákona, které bylo platné v době podání výzvy povinné osobě, tj. ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., podpořila odkazem na odůvodnění nálezů Ústavního soudu publikovaných pod č. 29/1996 Sb. a č. 2/1997 Sb., ve kterých Ústavní soud vyjádřil očekávání, že zákonodárce sám uvede právní úpravu (rozuměj zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb., §5 odst. 5) do takového stavu, aby bylo evidentní, že nároky mohou uplatnit pouze ty osoby, kterým to zrušená ustanovení přezkoumávaných zákonů dosud neumožňovala. Stěžovatelka tedy vyvozuje, že když zákonodárce zákon nedoplnil a počátek plynutí lhůty blíže nestanovil, je při výkladu právní úpravy třeba postupovat jednotně a stejně vůči všem subjektům a vůli zákonodárce nemůže soud nahradit tím, co se domnívá, že by jeho vůlí být mělo. Stěžovatelka tedy tvrdí, že krajský soud postupoval v rozporu s platným právem a odepřel jí možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, čímž porušil nejen ustanovení článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale i čl. 37 odst. 3 Listiny, tj. právo na rovnost účastníků v řízení před soudem, čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. právo, aby věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Stěžovatelka proto navrhuje, aby stížností napadené rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 14 C 17/96, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se dne 26. 10. 1995 obrátila na soud s návrhem na vydání rozsudku, kterým by bylo uloženo povinné osobě, MU, vydat označené nemovitosti, tj. dům a dvě pozemkové parcely v katastrálním území V. Ú. Poté, co okresní soud zjistil, že výzvu k vydání nemovitosti stěžovatelka podala až dne 12. 4. 1995, přičemž měla trvalý pobyt vždy na území České republiky, dospěl k závěru, že stěžovatelka uplatnila svůj nárok jak u povinné osoby, tak u soudu, až po uplynutí lhůt uvedených v ustanovení §5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v původním znění, takže její nárok byl prekludován. Co se týče úpravy tohoto zákonného ustanovení nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 164/1994 Sb., okresní soud odkázal na odůvodnění příslušného nálezu Ústavního soudu a uvedl, že nová úprava lhůty se týkala pouze oprávněných osob, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území republiky, kterou Ústavní soud zrušil, a neznamenala otevření nových lhůt pro všechny oprávněné osoby, tj. i pro ty, které mohly uplatnit své nároky ve lhůtě původní a z nejrůznějších důvodů tak neučinily. Vzhledem k tomu, že jak výzva k vydání nemovitostí, tak i žaloba byly podány opožděně, okresní soud žalobu zamítl a Krajský soud v Hradci Králové, vycházeje ze stejných úvah jako soud prvého stupně, k odvolání stěžovatelky napadený rozsudek potvrdil.
Podle Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů zcela v souladu s účelem a smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, jak byl zákonodárcem v roce 1991 přijat, a v souladu se smyslem a účelem nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Cílem právní úpravy v zákoně o mimosoudních rehabilitacích bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, spáchaných v tzv. rozhodném období. Oprávněná osoba měla možnost v zákonem stanovených lhůtách požádat o vydání majetku povinnou osobu (do šesti měsíců od účinnosti zákona, tj. do 1. 10. 1991) nebo mohla uplatnit svůj nárok u soudu (do jednoho roku od účinnosti zákona, tj. do 1. 4. 1992). Ústavní soud nepochybuje o správnosti závěrů obecných soudů o tom, že pokud stěžovatelka neuplatnila svůj nárok včas a řádným způsobem, pak její nárok zanikl, a že k této prekluzi bylo třeba přihlédnout.
K námitce stěžovatelky, že od 1. 11. 1994 v důsledku nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., byl zákon č. 87/1991 Sb. změněn, a není-li zákonem určeno, komu svědčí změněná právní úprava, svědčí všem oprávněným osobám stejně, Ústavní soud odkazuje na již citovaný nález. Zrušením podmínky trvalého pobytu v České republice v ustanovení §3 cit. zákona zmíněným nálezem Ústavního soudu se otevřela možnost majetkové rehabilitace další skupině oprávněných osob, které byly dříve z této možnosti vyloučeny. Právě z důvodu respektování rovných práv všech občanů, tedy i občanů České republiky trvale žijících v cizině, byl těmto osobám nově založen nárok na majetkovou restituci. K naplnění ústavních principů rovnosti a nediskriminace bylo třeba, aby nové skupině oprávněných osob byla garantována možnost domáhat se svých práv, a proto Ústavní soud zrušil i část ustanovení §5 citovaného zákona, jak podrobně odůvodnil v uvedeném nálezu.
Je tedy evidentní, že neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok na vrácení nemovitostí ve lhůtách pro ni relevantních, její nárok zanikl a konstatovaným nálezem Ústavního soudu pouze rozšiřujícím okruh oprávněných osob nemohl být obnoven, neboť stěžovatelka nenáležela k osobám, které z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČSFR (resp. ČR) nemohly svého práva využít.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik zřejmé, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1998