ECLI:CZ:US:1998:4.US.125.98
sp. zn. IV. ÚS 125/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E.P., zastoupeného JUDr. M.P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 21 Co 491/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 20. 3. 1998 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně v právní věci o určení, že žalobce L.P. žil se zemřelým zůstavitelem M.P. nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost. Stěžovatel, který v předchozím řízení vystupoval jako odpůrce, namítá, že mu postupem Krajského soudu v Brně bylo odepřeno rovnocenné postavení před soudem garantované v čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Odepření tohoto práva stěžovatel spatřuje v tom, že před soudy obou stupňů byly připuštěny pouze ty důkazy, které navrhovala druhá strana. Tím, že nebyly připuštěny jím navržené důkazy, dospěl Krajský soud v Brně k závěrům spočívajícím na neověřených skutečnostech. Uvedeným postupem mu tak byla odňata možnost domáhat se svého práva a nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obsahu ústavní stížnosti rovněž vyplývá, že stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1997, č. j. 3 Cdon 615/96-52, jako nepřípustné odmítnuto. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 21 Co 491/92, zrušil.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne právní moci rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání (viz např. usnesení ze dne 17. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 129/97, publikované pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 431).
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 1995, sp. zn. 21 Co 491/92-42, nabyl právní moci již v době, která vzhledem k dodržení zákonné lhůty pro podání ústavní stížnosti zcela evidentně uplynula.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj