ECLI:CZ:US:1998:4.US.178.98
sp. zn. IV. ÚS 178/98
Usnesení
IV. ÚS 178/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci T., zastoupené JUDr. R.O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 A 40/96-80, ze dne 24. února 1998, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství ze dne 31.1.1996, č.j. 811 590/95-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 17. dubna 1998, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, čj. 5 A 40/96-80, ze dne 24. února 1998, kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra hospodářství ze dne 31. 1. 1996, č.j. 811 590/95-93, a věc byla vrácena Ministerstvu životního prostředí k dalšímu řízení.
Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl v právní věci žalobce - města K. - proti Ministerstvu životního prostředí v řízení o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 31.1.1996, čj. 811 590/95-93, kterým byl jako nepřípustný zamítnut rozklad žalobce - města K. - proti rozhodnutí Ministerstva hospodářství ze dne 19. 7. 1995, č.j. 203 51/95-73, poř. č. 185/95, kterým se na základě žádosti ze dne 16.2.1995 povolují zadavateli E., geologické práce pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu - zlato - v průzkumném území K. - okolí.
2 IV. ÚS 178/98
V ústavní stížnosti navrhovatel tvrdí, že postupem vrchního soudu v tomto řízení mu bylo upřeno právo zakotvené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Ve vztahu k navrhovateli došlo k porušení toho ustanovení Listiny tím, že se nemohl vyjádřit k probíhajícímu řízení o žalobě, směřující proti výše citovanému rozhodnutí ministerstva hospodářství ze dne 31.1.1996, č.j. 81 1 590/95-93. Navrhovatel přitom uvádí, že jako účastník správního řízení, ve kterém získal na základě pravomocného správního rozhodnutí právo geologického průzkumu v příslušné lokalitě, neměl možnost se k žalobě vyjádřit, účastnit se řízení, vyjadřovat se k důkazům, apod. Dále poukazuje na skutečnost, že Vrchní soud v Praze ani citovaný rozsudek navrhovateli nedoručil, z čehož dovozuje, že vůči němu není vykonatelný. Rozsudek pak obdržel na vlastní žádost na základě informací získaných ze sdělovacích prostředků prostřednictvím Ministerstva životního prostředí, a v důsledku toho se dostal do stavu zásadní právní nejistoty. V návaznosti na tato svá tvrzení navrhovatel ve svém podání Ústavnímu soudu rozebírá právní úpravu účastenství v řízení o přezkoumání správních rozhodnutí se závěrem, že navrhovatel uměl být účastníkem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Postavení účastníka je podle tvrzení navrhovatele nutno dovodit ze vztahu §246c o.s.ř. ve spoj. s §94 odst. 2 o.s.ř., když podle §246c o.s.ř. se pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté (správní soudnictví) o.s.ř., užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. Ve vztahu k posuzované věci pak má navrhovatel zato, že na jeho postavení bylo třeba aplikovat ust. §94 odst. 2 o.s.ř., upravující třetí definici účastníků řízení. Současně poukazuje na to, že i existující výklady ustanovení §250 o.s.ř. připouštějí, že platnou právní úpravou byl vytvořen stav, který z hlediska ústavního budí pochybnosti, když zákonodárce omezil účastenství v řízení jen na žalobce a žalovaného.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dospěl k závěru, že jde o návrh podaný osobou neoprávněnou, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. l písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocnými rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné noci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavními zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Podle stávající právní úpravy obsažené v §250 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Tato legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, tedy de lege lata, navrhovatele, byt' byl účastníkem řízení před správním orgánem, nezahrnuje.
Tím, že je tímto ustanovením přímo upraven okruh účastníků řízení o žalobě, nelze okruh účastníků tohoto řízení rozšiřovat, neboť podle §246c o.s.ř. se ustanovení prvé a třetí části o.s.ř. přiměřeně použije pouze v případě, že nejsou přímo upraveny v části páté o.s.ř. Ústavní soud v daných souvislostech považuje za vhodné uvést, že jsou mu známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů (publikované např. v komentáři k občanskému soudnímu řádu B.,J., D., L., M., M.: Občanský soudní řád, komentář, 2.vydání 1996, C.H.B., 1996, na něž poukazuje i navrhovatel ve svém podání), nicméně tento fakt nemůže nic změnit na skutečnosti, že navrhovatel není podle stávající právní úpravy aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, když nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem, jehož zrušení je navrhováno. To však neznamená, že by stěžovatel byl vyloučen z možnosti uplatnit
3 IV. ÚS 178/98
.jím tvrzené skutečnosti týkající se samotného merita věci, tedy konkrétně povolení či nepovolení geologických prací pro vyhledávání a průzkum ložiska vyhrazeného nerostu - zlata - v průzkumném území K. - okolí, neboť' v řízení před správními orgány bude vystupovat jako účastník řízení. Skutečnost, že vrchní soud v ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že za účastníka tohoto řízení je ve smyslu platné právní úpravy nutno považovat i obce nacházející se v průzkumném území, nemůže nijak oslabit účastenské postavení osoby, která o vydání povolení k provádění geologických prací žádá.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval dalšími tvrzeními obsaženými v podání navrhovatele, týkajícími se jeho připomínek k právním důsledkům vyvolaným zrušením citovaného rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a ze stejných důvodů rovněž nevyzýval navrhovatele k odstranění vad jeho podání (vadná plná moc).
Ze shora uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost navrhovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnuta jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 1998
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj