ECLI:CZ:US:1998:4.US.180.98.1
sp. zn. IV. ÚS 180/98
Usnesení
IV. ÚS 180/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. M.M., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 1998, čj. 10 Co 703/97-61, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel setrvává na svém stanovisku, prezentovaném již v řízení před obecnými soudy, že v rozhodném období docházelo zvůlí komunistického režimu a v rozporu se základními lidskými právy a svobodami k převodu vlastnictví na stát, čímž byla následně zamezena i vlastnická posloupnost mezi předky a potomky. Nástupnictví v restitučních předpisech mělo proto korespondovat s nástupnictvím dědickým, takže nelze akceptovat opačný názor obecných soudů, neboť právě k dědicům ze zákona měl restituční proces směřovat. Navíc M.B. se stala na základě zůstavitelovy závěti dědičkou toliko movitého majetku, který po jeho smrti fakticky zůstal. Z toho, že byl odkázán movitý majetek
2 IV. ÚS 180/98
nepatrné hodnoty, nelze vyvozovat vůli provést majetkové převody, jež svým rozsahem převyšují několikanásobně hodnotu odkazovaných věcí. Aplikací ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dochází tak k porušení rovnosti účastníků restitučních řízení. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku a současně navrhuje i zrušení již citovaného ustanovení zákona o půdě.
Z obsahu spisu 9 C 1154/92 Okresního soudu v Lounech, jakož i spisu D 73/81 bývalého SN, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 24. 7. 1997, čj. 9 C 1154/92-44, byl zamítnut návrh stěžovatele, směřující k uložení povinnosti odpůrkyni uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, jakož i povinnosti tyto nemovitosti mu vydat. Stalo se tak na základě zjištění, že zůstavitel O.B. zanechal závět' ze dne 8. 5. 1971, v níž ustanovil dědičkou veškerého svého jmění svou manželku M.B., a že stěžovatel jménem svým i jménem svého zmocnitele B.B. učinil výslovné prohlášení, že nenamítá částečnou neplatnost závěti ve smyslu §479 občanského zákoníku. Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž rozhodoval o odvolání stěžovatele proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Lounech, rozhodl již citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí Krajský soud uvedl, že podmínkou, aby se osoba stala oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, je předložení závěti, která byla vyhotovena platným způsobem, tedy podle předpisů vztahujících se v této době na dědické řízení. Je evidentní, proč v této závěti nemohl být výslovně zahrnut majetek, který v uvedené době byl ve vlastnictví státu, a který tudíž zůstavitel v době pořizování závěti neměl. Stěžovatel měl možnost namítnout částečnou neplatnost závěti, toto však v konečné fázi neučinil.
Již ve věci sp. zn. IV. ÚS 109/94 vyslovil tento soud názor, že pokud ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě váže status oprávněné osoby - dědice ze závěti (při splnění ostatních požadovaných zákonných podmínek) na skutečnost, že dědic ze závěti nabyl celé dědictví, bude třeba od sebe odlišit situace, kdy neopomenutelný dědic v dědickém řízení neplatnost závěti neuplatnil, na straně jedné, a situace, kdy se naopak úspěšně neplatnosti závěti jako neopomenutelný dědic dovolal. V prvém případě je třeba přisvědčit právnímu názoru, že dodatečné uplatnění relativní neplatnosti závěti v rámci restitučního řízení je právně irelevantní a oprávněnou osobou bude závětní dědic, který nabyl celé dědictví. Naproti
3 IV. ÚS 180/98
tomu však v situaci druhé, kdy se v původním řízení o dědictví neopomenutelný dědic relativní neplatnosti závěti úspěšně dovolal a závětní dědic tak v důsledku toho nenabyl celé dědictví, ale naopak pouze to, co "zbylo" po uspokojení zákonných nároků neopomenutelných dědiců, je úspěšné dovolání se neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem, z hlediska okruhu oprávněných osob podle §4 odst. 2 zákona o půdě, právně relevantní. V projednávané věci není pochyb o tom, že zůstavitel O.B. závětí ze dne 8. 5. 1971 ustanovil dědičkou veškerého svého jmění svou manželku M.B. a že tato nabyla celé dědictví, přičemž je lhostejno, že v době pořizování závěti restituované nemovitosti byly ve vlastnictví státu, stejně jako ani o tom, že stěžovatel finálně prohlásil, že nenamítá částečnou neplatnost závěti. Uvažuje-li se tedy věc z hlediska výše uvedených závěrů, potom ústavní stížnost se jeví jako zjevně neopodstatněná.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, takže v dalším šlo o posouzení, zda je k podání tohoto návrhu ve smyslu ustanovení §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, legitimován. Podle názoru Ústavního soudu však v projednávané věci nejsou naplněny podmínky uvedené v §74 tohoto zákona, neboť citované ustanovení zákona o půdě by nijak nebránilo uspokojení stěžovatelova nároku v situaci, kdy by se úspěšně neplatnosti závěti jako neopomenutelný dědic dovolal. Jinými slovy, tím, že posléze nenamítl neplatnost závěti, vyvolal stěžovatel sám, pro něj nepříznivý, stav, neboť jinak, navzdory pořadí oprávněných osob podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, by dědička ze závěti M.B. restituovala pouze to, co "zbylo" po uspokojení zákonných nároků zůstavitelových synů.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, stejně jako odmítnout, jako podaný osobou zjevně neoprávněnou, i návrh na zrušení již citovaného ustanovení zákona o půdě podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu