ECLI:CZ:US:1998:4.US.185.97
sp. zn. IV. ÚS 185/97
Usnesení
IV.ÚS 185/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v řízení o ústavní stížnosti ing. J.Z., J.Z. a ing. J.S., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 10 C 53/94, ze dne 13. 6. 1995, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 22 Co 3/96, ze dne 29. 10. 1996, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 10 C 53/94, ze dne 13. června 1995, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 22 Co 3/96, ze dne 29. 10.1996, s tvrzením, že těmito rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, konkrétně právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti, k ní přiložených listin a z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 10 C 53/94, ústavní soud zjistil, že výše citovaným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích zamítl žalobní návrh stěžovatelů, aby byla určena P, státnímu zámku P. (v řízení před obecnými soudy žalovanému) povinnost vydat stěžovatelům (v řízení před obecnými soudy žalobcům) původní mobiliář zámku J., ve výrokové části blíže specifikovaný. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové jako soud II. stupně tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Obecné soudy při posuzování
2 IV. ÚS 185/97
žalobního návrhu stěžovatelů dospěly k závěru., že kulturní mobiliář, který tvoří soubor movitých věcí, není součástí žalobcům již dříve podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jiného zemědělského majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"), vrácených nemovitostí, a proto se jeho vydání nemohou žalobci domáhat žalobou vindikační, ale mohli tak učinit žalobou podle speciálního právního předpisu, a to konkrétně žalobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Obecné soudy rovněž dospěly k závěru, že kulturní mobiliář nemohl být vydán podle zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, neboť tento zákon nemá ustanovení o vydání movitých věcí, obsahuje pouze ustanovení (§20 zákona o půdě) o náhradě za živý a mrtvý inventář. Tyto závěry obecných soudů označují stěžovatelé za nesprávné. V prvé řadě obecným soudům vytýkají, že se řádně nezabývaly způsobem, jakým měl majetek přejít na stát, a to proto, že dospěly k závěru, že zde nejsou dány podmínky pro vindikační žalobu, ale pouze pro vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Dále obecným soudům vytýkají, že se nezabývaly otázkou, zda byly dány podmínky k tomu, aby podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přešel nemovitý majetek na stát, a dále - a především otázkou - zda mohl na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, přejít do vlastnictví státu movitý majetek. V ústavní stížnosti pak blíže popisují okolnosti ohledně záboru statku J. se závěrem, že zákon č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, se podle jejich tvrzení mohl vztahovat pouze na pozemkové vlastnictví, nikoliv však na mobiliář, k čemuž dospěl i Okresní soud v Pardubicích jako soud I. stupně, a s čímž lze souhlasit. Nesprávný je však podle tvrzení stěžovatelů právní závěr tohoto soudu, podle něhož se stěžovatelé nemohou domáhat vydání věcí vindikační žalobou, ale pouze na základě zákona č. 87/1991 Sb. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé uvádějí, že předmětný majetek byl ve vlastnictví jak jejich právních předchůdců, ale i ve vlastnictví jich samotných, protože jsou původními oprávněnými osobami na základě dědického rozhodnutí po původním vlastníku, a to na základě odevzdací listiny,čj. DIV 179/44-213, ze dne 21.2.1948. Tvrdí, že ještě v roce 1948 uvedený majetek zdědili, i když jej již fyzicky nedrželi, byli v tu dobu nezletilí a poslední soupisy majetku byly prováděny v roce 1945. Současně stěžovatelé upozorňují na to, že v obdobné věci, jako je jejich, Krajský soud v Brně pod sp.zn. 20 Co 232/96 dospěl k závěru, že se může jednat pouze o vindikační žalobu podle občanského zákoníku. Stěžovatelé jsou tedy toho názoru, že k odnětí věci došlo před rozhodným obdobím, nelze proto aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., a proto byly podle nich dány veškeré důvody k posouzení věci ve smyslu občanského zákoníku.
Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění svého rozsudku ze dne 29.10.1996, č.j. 22 Co 3/96-29, s tím, že uvádí, že je v něm podrobně vysvětleno, proč žalobci nenáleží právo na náhradu za znehodnocení. Vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové podle mínění Ústavního soudu nesměřuje k meritu ústavní stížnosti, kterou není otázka náhrady za znehodnocení, ale otázka legitimace domáhání se kulturního mobiliáře, náležejícího původně ke statku, který byl zabrán na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, vindikační žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku.
P, státní zámek P., jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, se svého postavení vedlejšího účastníka ve smyslu §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vzdal.
3 IV. ÚS 185/97
Ústavní soud, který, na rozdíl od soudů obecných, má za to, že vindikační žaloba v daném případě nebyla vyloučena, se zaměřil především na posouzení tvrzení stěžovatelů, že předmětný majetek byl na základě odevzdací listiny ze dne 21.2.1948 i v jejich vlastnictví, a že tedy postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejich práva vlastnit majetek zaručovaného čl. 11 Listiny.
Z obsahu připojeného dědického spisu bývalého Lidového soudu pro Prahu I, sp. zn. D IV 179/44, zejména z odevzdací listiny, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako nezletilí vnuci po R.Z., zemřelém dne 7.2.1944, zdědili část zůstavitelova nemovitého majetku - spoluvlastnický podíl k pozemkovým parcelám v odevzdací listině přesně označených. Ostatní nemovitosti včetně budov na stavebních pozemcích se nacházejících zdědila podle bodu č. 11. odevzdací listiny M.Z., manželka zůstavitele, která se tak stala jejich výlučnou vlastnicí, neboť vlastnické právo k ideální polovině jí již náleželo na základě trhové smlouvy ze dne 5. 9. 1935. I když pak z obsahu dědické dohody, z níž, odevzdací listina vycházela, vyplývá, že pokud jde o věci movité, tyto připadnou do vlastnictví dědicům podle jejich poměru dědického (tedy i stěžovatelům), nelze přehlédnout, že v průběhu dědického řízení po zemřelém R.Z. věci, které jsou předmětem sporu, projednávány nebyly, není o nich zmínka ani ve znaleckém posudku znalce G., který odevzdal věci movité pro účely dědického řízení, a není o nich zmínka ani v sestavě inventáře jmění R.Z.. Za tohoto stavu, kdy není prokázána existence vlastnického práva stěžovatelů k požadovaným movitým věcem, nelze přisvědčit v loni, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejich vlastnického práva, a proto z těchto důvodů byla jejich ústavní stížnost jako neopodstatněná podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj