ECLI:CZ:US:1998:4.US.197.98
sp. zn. IV. ÚS 197/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L.D., zastoupeného JUDr. J.F., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1998, sp.zn. 44 To 437/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 4. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1998, sp.zn. 44 To 437/98, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 2. 1998, sp.zn. Nt 2061/98. Posledně uvedeným rozhodnutím byla jako neodůvodněná zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, a současně nebyla přijata peněžitá záruka nabídnutá matkou stěžovatele.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Současně namítl porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu, a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedl, že je stíhán pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 a 2 trestního zákona a pro pokus trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. a) a b) tr. zákona. Do vazby byl vzat usnesením obvodního soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. Nt 2164/97. Jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu byla zamítnuta usnesením obvodního soudu ze dne 19. 2. 1998, s odůvodněním, že důvody vazby dle §67 písm. a) a c) tr. ř. nadále trvají. Současně bylo rozhodnuto o nepřijetí peněžité záruky ve výši 400 000,- Kč, nabídnuté matkou stěžovatele. Stížnost podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí obvodního soudu obhájcem stěžovatele byla usnesením městského soudu zamítnuta. Stěžovatel uvedl, že je ve vazbě déle než jeden rok, že však neexistují žádné konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Jeho totožnost se zjistit podařilo, nelze také tvrdit, že nemá stálé bydliště, neboť po propuštění z vazby by se zdržoval v bytě své matky, kde žije celá jeho rodina a kde žil před tím, než se rozhodl žít s družkou. Je tedy vázán na jedno místo a tudíž nelze hovořit o neexistenci stálého bydliště ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o další důvod vazby, tj. hrozba vysokého trestu odnětí svobody, uvedl, že v tomto směru nejsou proti němu jakékoliv důkazy. Tohoto trestného činu se nedopustil, nemůže proto být ohrožen vysokým trestem odnětí svobody a tedy důvod, aby se trestnímu stíhání nebo trestu po propuštění z vazby vyhýbal, není dán. Za stejně neopodstatněný označuje vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu, neboť ze stavu dokazování nevyplývá, že by se dopustil trestného činu padělání a pozměňování peněz, pro který je stíhán. Poukázal na skutečnost, že před vzetím do vazby řádně a poctivě pracoval a neměl žádný důvod k tomu, aby si opatřoval peněžní prostředky trestnou činností. V této souvislosti uvedl usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 1996, sp.zn. 7 To 579/96, publikované v Soudních rozhledech č. 1/1997, dle něhož důvodnost obavy, zda by obviněný uprchnul či pokračoval v trestné činnosti, nelze hodnotit bez vztahu k sdělenému obvinění. Uvedené skutečnosti stěžovatel již namítal ve stížnosti proti napadenému rozhodnutí, senát městského soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí však přesto zaujal stanovisko, že vyšetřovací spis obsahuje důkazy prokazující, že stěžovatel spáchal trestný čin podle §140 odst. 2 tr. zákona. Žádný takový důkaz však v usnesení není uveden a konkretizován, neboť ve vyšetřovacím spise žádný takový důkaz obsažen není. Stěžovatel uvedl, že pouze liknavostí vyšetřovatele trestní stíhání pro trestný čin dle §140 odst. 1 a 2 tr. zákona dosud nebylo zastaveno a nebyla provedena překvalifikace u trestného činu krádeže pouze na §247 odst. 1 a 2 tr. zákona. Argumentaci soudu o ohrožení vysokým trestem považuje za nesprávnou, zejména s ohledem na skutečnost, že již jeden rok trestu vykonal vazbou a proto další výkon trestu nemůže být nijak citelný, a také proto, že nebyl dříve nikdy soudně trestán a v době vloupání byl ve věku blízkém věku mladistvým. Dle jeho názoru z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakých skutečností městský soud usuzuje na větší rozsah trestné činnosti. Nesouhlasí též s názorem soudu, že ve věci trestního stíhání nedochází k žádným průtahům ve vyšetřování, neboť ani u ostatních spoluobviněných nejsou prováděny úkony žádné, s výjimkou pětiminutového výslechu stěžovatele a patnáctiminutového výslechu spoluobviněného H. Ohledně nepřijetí peněžité záruky uvedl, že s ohledem na celkovou výši škody, která by mohla činit maximálně 8 000 Kč, se výše nabízené záruky jeví naprosto přiměřenou. Poukázal na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu není řádné a srozumitelné, neboť neobsahuje označení důkazů a skutečností, z nichž soud vycházel, a tudíž je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Z uvedených skutečností stěžovatel dovodil, že neexistují žádné vazební důvody, je zbaven osobní svobody bezdůvodně a napadené rozhodnutí je protiústavní. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým napadené usnesení městského soudu a jemu předcházející usnesení obvodního soudu zruší. Uvedl též, že již podal u Ústavního soudu ústavní stížnost proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o prodloužení vazby, která je vedena pod sp.zn. II. ÚS 71/98.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 3. 4. 1998. Vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele o neexistenci důvodů vazby dle §67 písm. a) a c) tr. řádu, stejně jako s tvrzením, že napadené usnesení nebylo řádně odůvodněno a konkretizováno. Jak vyplývá z odůvodnění cit. usnesení, důvod vazby útěkové je u stěžovatele podložen konkrétními skutečnostmi.
Ve stadiu přípravného řízení pak není důvod zabývat se polemikou ohledně viny či neviny stěžovatele, stejně tak neobstojí námitka, že stěžovatel dosud nebyl soudně trestán a proto u něj nemůže být dán důvod vazby dle §67 písm. c) tr. řádu.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že mu MSZ, postoupilo dne 6. 2. 1998 žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, které nevyhovělo. Vzhledem k tomu, že u stěžovatele byly i nadále shledány důvody vazby dle §67 písm. a) a c) tr. řádu, byla jeho žádost usnesením zamítnuta. Zároveň bylo rozhodnuto, že se nepřijímá peněžitá záruka ve výši 400.000,- Kč.
Sdělením ze dne 10. 7. 1998 GŘ uvedlo, že stěžovatel byl propuštěn na svobodu dne 30. 6. 1998.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadeného usnesení a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Předně je třeba konstatovat, že z hlediska obsahu podaná ústavní stížnost fakticky směřuje proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 4. 1997, sp.zn. Nt 2164/97, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, resp. proti navazujícímu rozhodnutí o opravném prostředku proti cit. usnesení, i když tomu konečný návrh stěžovatele uvedený v ústavní stížnosti neodpovídá. V tomto směru se však zjevně jedná o návrh opožděný ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Pokud je napadáno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 1998, sp. zn. 44 To 437/98, a je argumentováno vlastně jen tím, že k pochybení došlo již uvalením vazby, pak by přijetí takové argumentace v podstatě znamenalo přijmout obcházení lhůty pro podání ústavní stížnosti. Kromě toho považuje Ústavní soud za nutné uvést, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Je rovněž třeba připomenout, že ve vazebních věcech dává trestní řád obviněnému řadu prostředků k tomu, aby tento zásah do osobní svobody, spojený s určitým omezením práv, byl v souladu se zákonnou povinností kontrolován a tak minimalizován. Jak ostatně vyplývá se sdělení, které Ústavní soud obdržel, byly tyto prostředky úspěšné a svoboda stěžovatele již omezena není.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud návrh odmítl jako návrh podaný opožděně [§43 odst. 1 písm. b) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 11. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj