Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 11.08.1998, sp. zn. IV. ÚS 201/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 83/11 SbNU 251 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.201.98

sp. zn. IV. ÚS 201/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. J. G., zastoupeného advokátem AK, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 1998, čj. 11 Co 332/97-40, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 1998, čj. 11 Co 332/97-40, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavnímu soudu včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.1.1998, sp. zn. 11 Co 332/97, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19.3.1997, čj. 5C 16/97-26, ve znění opravného usnesení ze dne 16.4.1997 čj. 5 C 16/97-30. Stěžovatel namítá, že zmíněnými rozhodnutími, kterými byl zamítnut jeho návrh na uložení povinnosti Z. d. O. (dále jen "družstvo") vydat mu majetkový podíl ve výši 3.155.957,24 Kč s příslušenstvím, přiznaný na základě transformačního projektu družstva schváleného valnou hromadou dne 16. 10. 1992, bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že se v řízení před obecnými soudy nedomohl svých Ústavou zaručených práv, ač tato jsou podle článku 1 Listiny nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná a podle článku 4 Ústavy ČR pod ochranou soudní moci, neboť obecné soudy, aniž by tato ustanovení respektovaly, rozhodly podle jeho mínění naprosto v rozporu se smyslem právní úpravy transformace družstev obsažené v zákoně č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen "transformační zákon"), ve spojení s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel má za to, že tento zásah je důsledkem nesprávné interpretace zákona a půdě a transformačního zákona v jejich vzájemném vztahu. Na podporu tohoto svého tvrzení pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituluje okolnosti přiznání majetkového podílu na transformaci výše uvedeného družstva jeho právní předchůdkyni H. P., dále skutečnosti týkající se převodu jejích práv na stěžovatele, to vše s poukazem na - podle jeho názoru nesprávné - právní závěry, které z těchto skutečností dovodily ve věci rozhodující obecné soudy. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření ze dne 21. 7. 1998 setrval na svém právním názoru, vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku, s tím, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Vedlejší účastník Z. d. O. se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Pod tímto zorným úhlem Ústavní soud přistoupil k posouzení obsahu vyžádaného spisu 5C 16/97 Okresního soudu v Domažlicích a tvrzení uplatněných stěžovatelem v ústavní stížnosti. Své zamítavé rozhodnutí odůvodnil Okresní soud v Domažlicích jako soud prvého stupně tím, že stěžovatel (v řízení před obecnými soudy žalobce) nesplňuje podmínky vymezené v §14 odst. 1 písm. a), b) či c) transformačního zákona, a proto jej není možno zařadit do žádné ze tří v úvahu přicházejících skupin oprávněných osob. Nutno zdůraznit, že soud prvého stupně musel tyto podmínky zkoumat ve vztahu k H. P., která podle tvrzení stěžovatele převedla podle §33a zákona o půdě své transformační nároky na jeho osobu. Z obsahu připojeného spisu a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel opíral nárok své předchůdkyně o ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona, když tato svým dopisem ze dne 22. 4. 1992, adresovaném družstvu, žádala, aby družstvo při transformaci v transformačním projektu "počítalo s jeho restitucí (tj. s restitucí majetku obhospodařovaného družstvem) paní P. jako oprávněné osobě". Na tuto výzvu reagovalo družstvo tak, že nároky H. P. zahrnulo do transformačního projektu, pozvalo ji na valnou hromadu konanou dne 16. 10. 1992 a následně jí písemně sdělilo, že jí přiznává majetkový podíl na transformaci ZD O. v celkové výši 3.155.957,24 Kč. Ještě předtím, než došlo ke stěžovatelem tvrzenému převodu nároků H. P. na vypořádání jejích nároků podle zákona o půdě a transformačního zákona darovací smlouvou uzavřenou dne 30. 5. 1995 na stěžovatele, tento na základě plné moci, udělené mu dne 21. 12. 1994, v zastoupení H. P. vyzval předmětné družstvo k uzavření dohody o vypořádání jejích restitučních nároků podle §14, 16 odst. 3 a 4 a §20 zákona o půdě. Podle tvrzení stěžovatele všechny tyto skutečnosti ve vzájemné souvislosti znamenají, že právní předchůdkyně stěžovatele H. P. se stala bez dalšího ex lege oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona, podle něhož jsou oprávněnými osobami "občané, kterým se podíl na jmění družstva stanoví podle zvláštních předpisů" (a tímto zvláštním prvním předpisem je v dané věci zákon o půdě). Naopak soud prvého stupně dovodil, že H. P. jako právní předchůdkyni za oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona považovat nelze, a proto také nemohla toto právo platně převést na stěžovatele. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně, že právní předchůdkyni žalobce nemohla vzniknout po právu pohledávka z titulu nároku na majetkový podíl z transformace právního předchůdce žalovaného, neboť nesplňuje žádný ze znaků oprávněné osoby podle §14 transformačního zákona. S ohledem na skutečnost, že žalobce v řízení před obecnými soudy odvozoval postavení oprávněné osoby své předchůdkyně z ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona, zaměřil se v odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku krajský soud jako soud odvolací na jeho interpretaci se závěrem, že ustanovení §14 písm. c) transformačního zákona neznamená, že by se vztahovalo na jakékoli restituční nároky již v okamžiku jejich vznesení, ale týká se pouze některých nároků, které již byly vyřízeny stanovením podílu na jmění družstva, a to proto, že v zákoně o půdě [který je ve smyslu §14 písm. c) transformačního zákona zvláštním zákonem, na základě něhož se občanům stanoví podíl na jmění] se termín "podíl na jmění" vyskytuje jen ve dvou případech, a to v §16 odst. 4 a §20 odst. 3 zákona o půdě. Prvé z nich se týká náhrad za obytné a hospodářské budovy a jiné stavby, které podle zákona o půdě nelze vydat, nebo které zanikly, či byly převedeny na osoby, které nejsou povinny je vydat, jakož i náhrad za znehodnocení těchto budov a náhrad za trvalé porosty. V druhém případě se týká náhrad za živý a mrtvý inventář do družstva vnesený, nebo družstvem odňatý. Ústavní soud na základě výše zjištěného dospěl k závěru, že obecné soudy při posuzování, zda právní předchůdkyně stěžovatele splňuje znaky oprávněné osoby podle §14 písm. c) transformačního zákona, ponechaly stranou skutečnost, že H. P., která byla původně zařazena do okruhu oprávněných osob na transformaci ZD O., schválených valnou hromadou dne 16. 10. 1992, a které družstvo písemně sdělilo, že jí přiznává podíl z transformace ZD O. ve výši 3 155 957,24 Kč, uplatnila u tohoto družstva rovněž nároky na náhradu za znehodnocení (odstranění) budovy. Z připojeného spisu je v tomto směru zjistitelné, že o náhradách bylo mezi ZD O. a stěžovatelem v tomto směru korespondováno v roce 1995 (jeho výzva k uzavření dohod ze dne 1. 3. 1995 a odpověd družstva ze dne 13. 3. 1995, kdy však tento ještě neměl s původní oprávněnou osobou uzavřenou výše citovanou smlouvu o převodu tvrzených majetkových nároků). S ohledem na strukturu písemného sdělení adresovaného H. P. (bez uvedení data) o přiznání výše podílu na majetku ZD O. (list. č. 5 připojeného spisu) nelze podle názoru Ústavního soudu napevno konstatovat, že zda zde uvedená částka v položce "a) majetkové vklady" a dále částka uvedená v položce "b) bod 2 za vnos") byla vyčíslena výlučně s ohledem na hodnotu živého a mrtvého inventáře, či eventuálně i s ohledem na náhrady za budovy a stavby. Ústavní soud přisvědčuje názoru, že v důsledku rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR, územní odbor Domažlice, ze dne 12. 9. 1996, čj. 797/96, jímž bylo určeno, že povinnou osobou k poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, k nimž je oprávněnou osobou ing.J. G., se stanovuje Oseva, semenářský statek H. T., s. p., není možné stěžovateli přiznat postavení oprávněné osoby na transformaci ve vztahu k vnosům týkajícím se živého a mrtvého inventáře. Nelze však podle něho možno jednoznačně stanovit, že tím jsou v plné výši anulovány všechny částky uvedené v původně vyčísleném majetkovém podílu. Rovněž se ztotožňuje s názorem obecných soudů, že k tomu, aby se stala oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona, musí být mezi touto osobou a transformovaným družstvem shoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění. Vzhledem ke způsobu vedení sporu obecnými soudy však není jasno a jeví se jako nepřezkoumatelné, zda dohoda v tomto směru byla mezi transformovaným družstvem a žadatelem uzavřena tím, že družstvo k výzvě žadatele vyčíslilo z tohoto titulu (tj. z titulu nároku na náhradu za znehodnocené, resp. odstraněné stavby podle zvláštních předpisů) určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na majetku družstva ve smyslu §7 odst. 4 první věty transformačního zákona, čímž by taková osoba získala postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c) transformačního zákona). Skutečnost, že posouzení této otázky ponechaly obecné soudy stranou, považuje Ústavní soud v kontextu toho, že H. P. bylo původně postavení oprávněné osoby přiznáno a majetkový podíl jí byl vyčíslen, za natolik závažnou vadu v postupu obecných soudů, že přisvědčilo názoru stěžovatele, že tvrzeným právům stěžovatele nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana, a v důsledku toho došlo ve vztahu ke stěžovateli k porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z těchto důvodů ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 11. srpna 1998