ECLI:CZ:US:1998:4.US.207.98
sp. zn. IV. ÚS 207/98
Usnesení
1
IV. ÚS 207/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti společnosti s r. o. A., zastoupené Mgr. J.S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 1998, čj. 18 Co 57/98-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatel uvádí, že k zastavení řízení došlo na podkladě nepřípustného extenzivního výkladu zákona, a to na úkor jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces. Z formulace ustanovení §205 odst. 1 o. s. ř. lze sice dovodit, že odvolatel má uvést, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí soudu nebo jeho postupu, v žádném případě však nejde o kategorickou povinnost. Zastavení řízení při absenci některé z náležitostí odvolání přichází podle stěžovatele v úvahu jen tehdy, jestliže tato vada má za
2 IV. ÚS 207/98
následek objektivní nemožnost projednání odvolání, jak je tomu kupř., není-li uvedeno, proti jakému rozhodnutí vlastně odvolání směřuje. Pokud nejde o takovou objektivní neúplnost nebo nesprávnost odvolání a soud přesto řízení zastaví, zbavuje tím odvolatele i jeho procesního práva podle §212 odst. 4 o. s. ř. odvolací důvody kdykoli měnit, tj. v daném případě je doplňovat. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného usnesení.
Z obsahu spisu 5 C 205/96 Okresního soudu v Pardubicích Ústavní soud zjistil, že k odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1997, čj. 5 C 205/96-20, ukládajícímu povinnost zaplatit žalobci částku Kč 2 155,-- a nahradit mu náklady řízení, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením tak, že odvolací řízení zastavil (§211, §43 odst. 2 o. s. ř.). V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že platný občanský soudní řád klade nyní důraz i na aktivitu účastníků řízení a právě ve světle tohoto momentu má nyní jiný význam než dříve to, že stěžovatel v odvolání přes poskytnuté poučení neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost rozsudku nebo postupu soudu. Jinak by totiž bylo pochybné, proč zákon ukládá odvolateli uvést, v čem spatřuje uvedenou nesprávnost nebo postup, když by nesplnění této povinnosti nesmělo být hodnoceno jako vada odvolání bránící pokračování v řízení.
Ani Ústavní soud nemá důvod k pochybnostem o správnosti uvedených závěrů krajského soudu, neboť je v nich kladen, a to oprávněně, důraz na nezbytnost součinnosti účastníků řízení, deklarovanou kupř. v ustanovení §6 o. s. ř. Je-li tedy v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoveno, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, potom v pojmu "domáhat" je podle názoru Ústavního soudu implicitně obsaženo, že také účastník musí učinit vše pro to, aby soud mohl v daném případě spravedlivě rozhodnout. Byl-li tedy stěžovatel upozorněn na vadu svého podání (odvolání) a současně poučen o následcích spojených s neodstraněním této vady a rozhodl-li se přesto nerespektovat ustanovení §205 o. s. ř., upravující náležitosti odvolání, a to v tom směru, že neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozsudku nebo postupu soudu, potom sám vyvolal situaci, nyní stěží zhojitelnou cestou ústavní stížnosti. Dovolává-li se tedy stěžovatel ustanovení §212 odst. 4 o. s. ř., činí tak zjevně neoprávněně, neboť jeho odvolání postrádalo odvolací důvody vůbec, takže je proto stěží bylo možno měnit.
3 IV. ÚS 207/98
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu