ECLI:CZ:US:1998:4.US.22.98
sp. zn. IV. ÚS 22/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 22/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti ing. A.N. a J.N., oba zastoupeni JUDr. M.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 3 Cdon 1503/96-197, ze dne 25. 9. 1997, a rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 653/93-154, ze dne 20. 9. 1994, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a ing. J.V., zastoupeného JUDr. L.Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
Jak bylo zjištěno ze spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 5 C 323/91, uvedený soud zrušil k návrhu stěžovatelů svým rozsudkem, sp. zn. 5 C 323/91, ze dne 28. 6. 1993, podílové spoluvlastnictví stěžovatelů k ideální polovině a vedlejšího účastníka k ideální polovině domu v K., a ke stavební parcele č. 108 o zastavěné ploše 543 m2, vše zapsané na LV č. 1279 pro obec a okres K., tyto nemovitosti přikázal do bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelů, kterým stanovil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku (v řízení před obecnými soudy žalovanému) na vypořádání podílu částku 593.788,70 Kč. Tento rozsudek byl k odvolání vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 20 Co 653/93-154, ze dne 20. 9. 1994, který po zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k uvedeným nemovitostem tyto přikázal do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému zároveň uložil povinnost zaplatit stěžovatelům na výplatu podílu částku 1,375.000,- Kč. Při svém rozhodování vycházel odvolací soud, jak je patrno z obsahu spisu i odůvodnění jeho rozhodnutí, z důkazů provedených před soudy obou stupňů, přitom za rozhodující kritérium pro rozhodnutí o tom, kterému z bývalých
2 IV. ÚS 22/98
spoluvlastníků mají být nemovitosti přikázány, při rovnosti velikosti podílů, považoval účelnější využití věci, kteréžto hledisko podle závěrů odvolacího soudu svědčí pro vedlejšího účastníka, s ohledem na jím předložený podnikatelský záměr. Ten totiž, jak dále uvádí odvolací soud ve svém rozhodnutí, z hlediska veřejného zájmu nabízí služby - diabetologické centrum a prodej dia výrobků - prospěšnější, neboť tyto potřeby na rozdíl od služeb nabízených stěžovateli - oční optika a výroba kontaktních čoček - nejsou v městě K. plně zabezpečeny a představují zcela průkopnický a perspektivní záměr v péči o diabetiky. Podle názoru odvolacího soudu ostatní účastníky namítané skutečnosti lze považovat za rovnocenné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání s odkazem na ustanovení §241 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením §237 písm. g) o.s.ř., ve znění platném do 31. 12. 1995, s tím, že vznesli námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu KS JUDr. M.P., a dále s odkazem na ustanovení §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. s tvrzením, že odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací soud poté, co se seznámil s vyjádřením všech členů odvolacího senátu k vznesené námitce podjatosti, tuto neshledal za důvodnou, neboť ze žádné skutečnosti nelze podle něj usuzovat na jiný vztah členů odvolacího senátu k věci či stranám než na vztah úřední. Pochybnost v tomto směru nemůže bez dalšího vzbuzovat ani skutečnost, že došlo ke změně v obsazení senátu. Stěžovateli tvrzený dovolací důvod podle §241 odst. 2 písm. a), v souvislosti s ustanovením §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., tak nebyl naplněn. K dalšímu stěžovateli uplatněnému dovolacímu důvodu opírajícímu se o ustanovení §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř., pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí učinil závěr, že odvolací soud při svém hodnocení provedených důkazů vycházel důsledně ze všech ve věci shromážděných důkazů, přesvědčivě a úplně zdůvodnil, proč za základ svého skutkového zjištění vzal výsledky důkazního řízení, a to zejména zprávy Okresního a M.ú., jimiž byl v odvolacím řízení proveden důkaz. Skutkový závěr o účelnějším využití věci má pak dále oporu ve výpovědi účastníků řízení a svědkyně dr. V., manželky vedlejšího účastníka. Dospěl-li odvolací soud na základě logické úvahy, že při zřejmé rovnosti všech ostatních účastníky namítaných skutečností je určující pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti účelnější využití věci, a stanovil na základě znaleckého posudku přiměřenou tržní cenu nemovitosti, jde o závěr přesvědčivý, vycházející ze shromážděných důkazů před soudy obou stupňů, vnitřně skloubený a neopomíjející jiné důkazy s dokazovanou skutečností související. Skutkový závěr je pak výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř.
Proti těmto rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, kteří v důvodech rekapitulují průběh řízení o jejich návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví před soudy obou stupňů; přitom zdůrazňují, že v době zahájení řízení byli na základě kupní smlouvy z roku 1983 spoluvlastníky ideální poloviny nemovitostí, vedlejší účastník, který v domě nebydlel, byl spoluvlastníkem jedné ideální čtvrtiny, další ideální čtvrtinu pak získal v průběhu řízení před soudem I. stupně, a to od svého otce a teprve v průběhu odvolacího řízení změnil stanovisko týkající se využití nemovitosti - zřízení diacentra, když původně měl v úmyslu zřídit v nemovitosti soukromou ordinaci pro svou manželku. Krajský soud tento záměr považoval za "průkopnický" , ačkoliv vedlejší účastník faktický úmysl provozovat takovou činnost neprojevil, pouze se o ní zmiňoval. Podkladem rozsudku odvolacího soudu bylo mimo jiné sdělení M.ú., kterému se podnikatelský záměr zřídit diabetické centrum jevil jako společensky prospěšnější z hlediska potřeb města K. Takové stanovisko, které neobsahovalo tvrzení o skutečnostech, ale
3 IV. ÚS 22/98
pouze subjektivní názor, o kterém rada města není oprávněna rozhodovat, neměl soud podle stěžovatelů považovat za důkaz ve smyslu §128 o.s.ř. Stěžovatelé jsou toho názoru, že pokud odvolací soud skutečně považoval za významný záměr vybudovat v domě diacentrum, ačkoliv se tvrzení o takovém úmyslu objevilo až v průběhu odvolacího řízení, měl rozsudek soudu I. stupně zrušit a vrátit věc k dalšímu řízení, kde by reálnost takového úmyslu byla blíže zkoumána. Pokud tak odvolací soud neučinil, došlo tak podle stěžovatelů k porušení smyslu a mezí odvolacího řízení jako řízení přezkumného. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají také to, že je nepoučil o možnosti podat dovolání. Dovolacímu soudu pak stěžovatelé kromě průtahů v projednávání dovolání, vytýkají nesprávné posouzení námitky podjatosti soudců, když v dané věci objektivně existovala pochybnost o jejich nepodjatosti (dr. P. byla blízkou spolupracovnicí zástupce vedlejšího účastníka JUDr. Š. a otec JUDr. P. je diabetologem v B.), čímž došlo k porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Konečně pak stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na to, že v podaném dovolání namítali, že odvolací soud nevzal v úvahu skutková zjištění a logické vývody soudu I. stupně, a své rozhodnutí opřel pouze o výpověď svědkyně dr. V. a o jím vyžádanou zprávu M.ú., která neobsahuje fakta, ale pouze subjektivní názor orgánu samosprávy o údajné společenské prospěšnosti diabetologického centra, přičemž autoritativní posouzení této otázky vůbec není v působnosti města. Dovolací soud pak přes uvedené ve svém rozhodnutí bez bližšího vysvětlení tvrdí, že odvolací soud základ svých skutkových zjištění zdůvodnil přesvědčivě a úplně. Stěžovatelé tak dovozují, že v řízení bylo oběma rozsudky porušeno jejich právo na spravedlivé soudní řízení a došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, především odkazuje na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stěžovatelů dále uvádí, že v odůvodnění rozhodnutí vycházel zejména z úvahy, že pokud není mezi soudcem a zástupcem účastníků prokázán bližší vztah, který překračuje rámec profesionálních či běžně společenských vztahů, nelze dovodit závěr o podjatosti soudce. Stěžovatelé své tvrzení o bližších vztazích soukromého rázu nedoložili žádným důkazem a naopak jmenovaní soudci tento vztah popírají. Dále Nejvyšší soud ČR poukazuje na to, že skutkový závěr odvolacího soudu o účelnějším využití věci vyplýval z logické úvahy soudu na základě provedených důkazů. Z poznatků, které vyšly během řízení před soudem I. i II. stupně najevo, nebylo možno dovodit nevěrohodnost svědecké výpovědi manželky žalovaného, resp. stanoviska M.ú. Dospěl-li tedy odvolací soud na základě logické úvahy při zřejmé rovnosti všech namítaných skutečností podle zásad uvedených v ustanovení §132 o.s.ř. ke skutkovému závěru o účelnějším využití věci, nebylo možno shledat žalobci uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 2 písm. c) o.s.ř. ústavní stížnost nepovažuje proto Nejvyšší soud ČR za odůvodněnou.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření s odkazem na judikaturu Ústavního soudu především uvádí, že ani jedno z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti nezakládá možnost závěru, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Naopak jde o typickou polemiku s právními názory, které zaujal odvolací i dovolací soud a o snahu žádat po ústavním soudu přezkum skutkových zjištění a změnu právního hodnocení věci. Poukazuje dále na to, že odvolacímu soudu nebrání žádné z ustanovení o.s.ř. v tom, aby změnil rozsudek soudu I. stupně a v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věc přikázal za náhradu do výlučného vlastnictví jiného spoluvlastníka než první soud. Takovýto postup není překročením přezkumné pravomoci odvolacího soudu a tzv. odnětím jedné instance. Odvolací soud takto rozhodl po doplnění dokazování, když dospěl k závěru, že
4 IV. ÚS 22/98
zákonné kritérium účelného využití věci svědčí ve prospěch vedlejšího účastníka. Současný reálný stav ve využití nemovitosti tomu také odpovídá. Uvádí dále, že za cenu značného úvěrového zatížení nemovitost stavebně upravil, a tak slouží jako diabetologické zařízení s fungující ordinací a specializovanou lékárnou. Je tak naplňován účel, o kterém vypovídal jako účastník řízení on i jeho manželka, a který byl považován za obecně prospěšný i ve stanoviscích městského i okresního úřadu. K nedostatku poučení o možnosti podat dovolání pak uvádí, že tato otázka je stále sporná, navíc stěžovatelé byli kvalifikovaně zastoupeni a zejména pak dovolání podali včas. Konečně se pak ve vyjádření poukazuje na to, že právem účastníka je vyjádřit se k osobám soudců a povinností soudu je pak rozhodnout o tom, zda je soudce vyloučen. Přesně tento postup byl obecnými soudy dodržen a nejde tedy o zásah do práv stěžovatelů, ale jen o jejich subjektivní nespokojenost s rozhodnutím obecného soudu. Přitom v této souvislosti poukazuje také na to, že s výhradami k osobám soudců nepřišli stěžovatelé v průběhu odvolacího řízení, ačkoliv jim musely být známy a jsou povinni je sdělit neprodleně, ale teprve poté, když odvolací soud nevyhověl jejich návrhu. Ústavní stížnost tak vedlejší účastník považuje za typický projev subjektivní nespokojenosti s nepříznivým rozhodnutím obecných soudů a navrhuje její zamítnutí.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 5 C 323/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, jakým způsobem odvolací i soud dovolací vyhodnotily provedené důkazy. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, tak jak již zdůraznil v mnoha svých dřívějších rozhodnutích, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v ustanovení §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fází řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik jsou provedené důkazy dostačující, a zda je potřebné dokazování doplnit. Ústavnímu soudu pak nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a stejně tak mu nepřísluší hodnocení důkazů "přehodnocovat", a to dokonce ani tehdy, kdyby toto hodnocení sám nesdílel. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může tak zasáhnout pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv, anebo v případě, kdy obecné soudy nepostupují v řízení ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z připojeného soudního spisu nevyplývá, že by Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, ale ani soud odvolací svým postupem při hodnocení důkazů překročil meze ústavnosti z pohledu tvrzeného porušení v úvodu citovaných článků Listiny a čl. 90 Ústavy ČR. Již dovolací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že odvolací soud při svém hodnocení důkazů vycházel důsledně ze všech ve věci shromážděných důkazů, přitom podkladem pro jeho závěr o účelnějším využití nemovitosti, který považoval za určující, při jinak v podstatě rovnocenných prokázaných skutečnostech svědčících pro obě strany, nebyla pouze zpráva M.ú., jejíž způsobilost být důkazem ve smyslu ustanovení §128 o.s.ř. stěžovatelé zpochybňují, ale nepochybně i fakta sdělená okresním úřadem, totiž že v okrese K., je zaregistrováno celkem 10 optiků, z toho 6 ve městě K., 10 lékáren, zatímco diabetologické centrum registrováno není. Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je tak třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu nepřísluší.
Protiústavnost z pohledu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR pak nelze vytýkat ani v poměru k postupu odvolacího soudu, který podle stěžovatelů za situace, kdy tvrzení o úmyslu zřídit diacentrum se objevilo až v odvolacím řízení, měl rozsudek soudu
5 IV. ÚS 22/98
1. stupně zrušit a vrátit soudu k dalšímu řízení. Odvolací řízení, tak jak je upraveno v občanském soudním řádu, je totiž založeno na systému úplné apelace, jenž předpokládá možnost změny rozhodnutí soudu 1. stupně a umožňuje tak účastníku řízení i v odvolacími řízení tvrdit nové skutečnosti a nabízet nové důkazy, odvolací soud tak není jen přezkumnou instancí. Záleželo pak jen na odvolacím soudu samém v tomto řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kdy soud není vázán návrhem na způsob vypořádání, zda se rozhodne sám ve smyslu ustanovení §213 o.s.ř. dokazování doplnit, anebo zda rozsudek soudu I. stupně za podmínek ustanovení §221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zruší. Ani v tomto směru tedy nelze učinit závěr, že by odvolací soud nepostupoval zákonem stanoveným způsobem. Podle Ústavního soudu v daném případě pak nedošlo ani k porušení práv stěžovatelů na zákonného soudce. Stěžovateli vznesená námitka podjatosti byla dovolacím soudem posouzena v souladu s ustanovením §14 odst. 1 o.s.ř., podle něhož jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti. Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci, zatímco poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, žádný z uvedených důvodů vyloučení soudců z projednávané věci však ze spisu, zejména z vyjádření soudců samotných, neplyne. K porušení čl. 38 odst. 1 Listiny pak nemohlo dojít pouhou zněnou v obsazení senátu, neboť šlo o nově příchozího člena senátu 20 Co, a jak je patrno z protokolu o jednání krajského soudu ze dne 13. 9. 1994, byly na jeho počátku právě pro uvedenou změnu ve složení senátu zopakovány výsledky dosavadního řízení. Stěžovatelé dále namítali porušení čl. 38 odst. 2 Listiny s tvrzením, že jejich právo na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno dovolacím soudem, který o jejich dovolání, podaném dne 21. 11. 1994, rozhodl teprve 25. 9. 1997. Uvedenou dobu ústavní soud nepovažuje za nepřiměřenou pro dovolací řízení z pohledu čl. 38 odst. 2 Listiny s odkazem na to, že v mezidobí od podání dovolání do vydání rozhodnutí nebyl dovolací soud, jímž byl v době podání dovolání soud vrchní, nečinný. S ohledem na stěžovateli vznesenou námitku podjatosti v doplnění dovolání byl spis totiž vrácen soudu I. stupně k odstranění vad dovolání, poté byla vyžadována stanoviska soudců k vznesené námitce podjatosti, přičemž k prodloužení doby dovolacího řízení přispěla také změna zákonné úpravy, podle níž dovolací agendu přebíral Nejvyšší soud ČR. Konečně pak k vytýkanému nedostatku poučení o možnosti podal dovolání Ústavní soud uvádí, že tato skutečnost nebyla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelů již proto, že dovolání řádně a včas podali. Ze všech uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů za zjevně neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu