ECLI:CZ:US:1998:4.US.230.97
sp. zn. IV. ÚS 230/97
Usnesení
IV. ÚS 230/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M.V., zastoupené advokátem JUDr. J.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1069/96, ze dne 29.4. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 561/93, ze dne 28. 6. 1994. Tímto rozsudkem krajský soud jako soud odvolací změnil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 4 C 141/92, ze dne 11. 6. 1993 tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že nemovitosti v žalobě označené nepatří do aktiv dědictví, neboť patří do jejího výlučného vlastnictví v důsledku vydržení. Se zamítnutím svého návrhu odvolacími soudem vyjádřila stěžovatelka nesouhlas dovoláním, které však dovolací soud odmítl z důvodu, že nebylo podáno ve lhůtě jednoho měsíce od nabytí právní moci rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zastává názor, že dovolací soud stížností napadené rozhodnutí vydal na základě neúplně zjištěného skutkového stavu věci, a v důsledku toho nemohl dovodit ani správné právní závěry. Především si nevyžádal od Ministerstva spravedlnosti písemná podání, které mu stěžovatelka doručila ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, a z nichž nepochybně vyplývá, že se jedná o dovolání. Z podacích lístků svědčících o zaslání jejích podání dne 24. 10. 1994 Ministerstvu spravedlnosti a Krajskému soudu v Brně, se však stěžovatelce zachoval pouze jeden podací lístek ze dne 24. 10. 1994 adresovaný Ministerstvu spravedlnosti, další podací lístky se ztratily při malování domu. Dovolací soud ani neprovedl podrobnější dokazování, které by prověřilo tvrzení stěžovatelky, že její manžel předal předsedkyni odvolacího senátu JUDr. D. a bývalému předsedovi Krajského soudu v Brně JUDr. H. ve lhůtě jednoho měsíce více písemných podání vyjadřujících nesouhlas s rozhodnutím odvolacího
2 IV. ÚS 230/97
soudu, jež lze považovat z jejich obsahu za dovolání. Tato písemná podání předal manžel stěžovatelky bud' osobně výše uvedeným osobám nebo na podatelně krajského soudit. Ve spise krajského soudu předloženém dovolacímu soudu se však tato podání nenacházela a dopis zaslaný Krajskému soudu v Brně dne 24. 10. 1994 nebyl krajskému soudu dle jeho sdělení doručen. Manžel stěžovatelky mluvil osobně i s předsedkyní senátu Okresního soudu v Uherském Hradišti JUDr. H. a výše jmenovanými soudci Krajského soudu v Brně, dovolání však s ním jako ústní podání do protokolu nesepsali. Rozhodnutím dovolacího soudu, kterým odmítl dovolání jako opožděné, došlo podle názoru stěžovatelky k porušení jejího základního práva na soudní ochranu uvedeného v čl. 36 odst. l Listiny.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 4 C 141/92, a spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. Spr. 18 124/95, týkající se stížnosti manželů V. Po seznámení se s obsahem podání stěžovatelky a připojených soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Podle ustanovení §240 o.s.ř. může účastník řízení podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této lhůty nelze prominout, lhůta je však zachována, je-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle obsahu
připojeného soudního spisu rozhodoval dovolací soud o dovolání stěžovatelky na základě podání zmocněnce stěžovatelky J.V., odeslaného dne 14. 11. 1994 z pošty v O. předsedkyni senátu odvolacího soudu a obsahujícího nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, sp. zn. 20 Co 561/93, ze dne 28. 6. 1994, které nabylo právní moci dne 28. 9. 1994. Tento dovolací návrh byl doplněn zdůvodněním dovolání stěžovatelky, podaným jejím advokátem a doručeným soudu I. stupně dne 14. 8. 1995. Ke zdůvodnění dovolání byla připojena fotokopie stížnosti na rozsudek Krajského soudu v Brně, nesoucí datum 27. 10. 1994, která měla být podle stěžovatelky podána v zákonem stanovené lhůtě Ministerstvu spravedlnosti a Krajskému soudu v Brně. Včasnost doručení tohoto podání některému ze soudů, uvedených v ustanovení §240 o.s.ř., však nebyla prokázána, přestože dovolací soud v tomto směru prováděl šetření prostřednictvím Okresního soudu v Uherském Hradišti a měl k dispozici i spis, sp. zn. Spr. 18 124/95, Správy Krajského soudu v Brně, která rovněž v tomto směru bezvýsledně prováděla šetření. Nejvyšší soud ČR v návaznosti na zjištěný skutkový stav vydal usnesení ze dne 29. 4. 1997, kterým dovolání stěžovatelky jako opožděné podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 odst. I písm. a) o.s.ř. odmítl. I kdyby tedy podání označené stěžovatelkou jako stížnost na rozsudek Krajského soudu v Brně, nesoucí datum 27.10.1994, bylo včas doručeno Ministerstvu spravedlnosti - přičemž je třeba zdůraznit, že i stěžovatelka sama má doklad pouze o doručení podání zmíněnému ministerstvu, byla by dovolací lhůta zachována jen tehdy, pokud by toto podání došlo ještě v průběhu dovolací lhůty soudům uvedeným v ustanovení §240 o.s.ř. Za tohoto stavu nelze proto hodnotit postup dovolacího soudu jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a závěry plynoucí ze zhodnocení provedených zjištění je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 1 písni. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 1998
JUDr.Eva Zarembová
soudce zpravodaj