ECLI:CZ:US:1998:4.US.241.98
sp. zn. IV. ÚS 241/98
Usnesení
IV. ÚS 241/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. P.L., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 892/93, ze dne 10. 9. 1996, a rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 451/97, ze dne 2. 12. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 10 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 451/97, ze dne 2. 12. 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 892/93, ze dne 10. 9. 1996, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení části kupní smlouvy ze dne 12. 4. 1963, týkající se parcely č. 1816/2. Stěžovatel žalobou, podanou u Okresního soudu v Benešově usiloval na základě ustanovení §8 odst. 4 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), o zrušení kupní smlouvy, kterou uzavřela jeho matka J.K., jako prodávající, a manželé O. a B.P., jako kupující, a to v části týkající se pozemkové parcely č. 1816/2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z předložených dokladů je zřejmé, že prodávající nesouhlasila a neměla v úmyslu prodat předmětný pozemek a k jeho prodeji byla donucena. K uzavření dané kupní smlouvy došlo v roce 1963 za situace, kdy zemědělské parcely byly v bezplatném užívání JZD a nebylo s nimi možné volně disponovat. Stěžovatel považuje za nepochybné, že účastníci se na kupní ceně zemědělského pozemku, který pro
2 IV. ÚS 241/98
kupujícího neměl žádný efekt, nedohodli a v kupní ceně proto nebylo k hodnotě tohoto pozemku přihlédnuto. Protiprávnost při tomto bezúplatném převodu pozemku v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na dům, k němuž tyto pozemky patřily, je podle stěžovatele třeba vidět v tom, že při sepisování první kupní smlouvy byl na prodávající učiněn nátlak, aby do kupní smlouvy byl zahrnut i předmětný pozemek č. 1816/2. Bez jeho zahrnutí nešlo kupní smlouvu uzavřít, jak o tom svědčí rozhodnutí ONV, kterým jeho odbor zemědělství nedal souhlas k uzavření kupní smlouvy. Zmírněním křivdy v souladu s §8 odst. 4 zákona o půdě je podle stěžovatele myšleno právě odstranění uvedené protiprávnosti. Pro vlastníky takovýchto zemědělských pozemků nepředstavovaly tyto pozemky žádnou hodnotu, a proto, jak uvádí stěžovatel, při případném převodu nechtěli za toto fiktivní vlastnictví zaplatit, a to už i z toho důvodu, že věděli o nutnosti tyto pozemky předat. Stěžovatel, jak uvádí, se cítí být napadenými rozsudky obecných soudů dotčen v jeho základních právech zaručených mu v čl. 10 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje jejich zrušení.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 5 C 892/93. Z tohoto spisu Ústavní soud zjišťuje, že stěžovatelova matka J.K., jako vlastnice, uzavřela dne 12. 4. 1963 kupní smlouvu s O. a B.P., kterou jiní prodala dům čp. 11, stavební parcelu č. 174 na níž dům stojí, pozemek č. part. 1815 - role, pozemek č. parc. 1816/2-role a stavební parcelu č. 175, vše v k.ú. Č., za celkovou kupní cenu 5.300,- Kč. Nemovitosti, které byly předmětem kupní smlouvy, byly v době převodu MNV oceněny částkou 2.700,Kč, a jejich vlastníkem včetně předmětného pozemku jsou kupující dosud. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal zrušení části kupní smlouvy týkající se pozemku č. 1816/2, a to na základě ustanovení §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě, podle něhož v případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo ve vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na návrh oprávněné osoby o zrušení Smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny. K postupu podle tohoto zákonného ustanovení bylo v daném případě třeba prokázat, že v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu došlo k převodu předmětného pozemku č. 1816/2, který k budově patřil, bezúplatně a prodávající jednal v tísni. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy odkazoval na nedatovanou kupní smlouvu, která nebyla podepsána, přičemž ve spojení s dopisem stěžovatelovy matky ze dne 3. 7. 1962, adresovaným budoucímu kupujícímu, deklaroval, že se účastníci smlouvy dohodli na tom, že předmětem koupě budou nemovitosti bez předmětného pozemku. ONV však svým rozhodnutím ze dne 13. 3. 1963 nedal přivolení ke kupní smlouvě s odůvodněním, že takový souhlas lze dát jen tehdy, převádí-li se zemědělská usedlost celá, a nebyl tak porušen úmysl zákona č. 65/1951 Sb., zamezit drobení zemědělských usedlostí. K převodu celé zemědělské usedlosti včetně pozemku č. 1816/2 pak došlo na základě kupní smlouvy ze dne 12. 4. 1963 a kupní cena byla dohodnuta v částce 5.300,- Kč. Stěžovatel považoval z těchto důvodů za nepochybné, že kupní cena podle původní nedatované a nepodepsané kupní smlouvy bez předmětného pozemku a kupní cena podle kupní smlouvy ze dne 12. 4. 1963, jejíž součástí předmětný pozemek byl, byla stejná a je tedy prokázáno, že jde u předmětného pozemku o bezúplatný převod. Kupující v řízení naopak trvali na zamítnutí stěžovatelovy žaloby a argumentovali, že sporný pozemek nezískali v rozporu s právními předpisy, ani na základě zvýhodnění. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze zjištění, že z nedatované a nepodepsané kupní smlouvy nelze dovodit, zda skutečnosti v ní uvedené byly dohodnuty a kdy, nicméně z dopisu matky stěžovatele ze dne 3. 7. 1962 lze ve spojení s nedatovanou a nepodepsanou kupní smlouvou dovodit, že se účastníci smlouvy nejprve dohodli na tom, že
3 IV. ÚS 241/98
předmětem koupě budou nemovitosti s výjimkou předmětného pozemku, a pro ten případ sjednali kupní cenu v částce 5.000,- Kč. Ani na základě těchto důkazů však nelze dospět k závěru, že pozemek č. 1816/2 byl převeden bezúplatně, když kupní smlouvou, která tento pozemek zahrnovala, byla dohodnuta cena o 300,- Kč vyšší než ve smlouvě bez tohoto pozemku a rozdíl v cenách je tedy kupní cenou předmětného pozemku. Kupní cena 5.300,- Kč přitom byla téměř dvojnásobná oproti odhadu MNV, vypracovaného v době převodu nemovitostí a zahrnujícího i předmětný pozemek č. 1816/2. Soudy obou stupňů proto dospěly k názoru, že v daném případě nešlo o bezúplatný převod a nejsou proto splněny podmínky pro použití ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě.
Stěžovatel vytýká stížností napadeným rozsudkům nesprávné posouzení uplatněného nároku. Namítá, že prodávající neměla v úmyslu předmětný pozemek prodat, a považuje za nepochybné, že se účastníci na kupní ceně předmětného pozemku nedohodli. Na podporu tohoto svého tvrzení uvádí, že k uzavření kupní smlouvy došlo v roce 1963 za situace, kdy zemědělské pozemky byly v bezplatném užívání a nebylo s nimi možno volně disponovat. Pro kupující pozemky nepředstavovaly žádnou hodnotu a při případném převodu kupující nechtěli za toto fiktivní vlastnictví zaplatit. Po zvážení skutkových zjištění, které shledaly obecné soudy, dospěl Ústavní soud k názoru, že se lze se závěry učiněnými obecnými soudy po zhodnocení provedeného dokazování ztotožnit. K převodu zemědělské usedlosti, včetně předmětného pozemku, došlo na základě kupní smlouvy jako právního úkonu učiněného určitě a srozumitelně a za kupní cenu, která téměř dvojnásobně převyšovala odhad vypracovaný v době převodu nemovitostí. Předmětný pozemek č.1816/2 byl v kupní smlouvě výslovně uveden a po jeho zahrnutí clo předmětu koupě byla dohodnuta kupní cena zvýšená o 300,- Kč oproti kupní ceně uvedené v dřívější nepodepsané kupní smlouvě bez tohoto pozemku. Účastníci se tedy na prodej nemovitostí, včetně předmětného pozemku, dohodli a dohodli se i na peněžité úplatě zvýšené o cenu za předmětný pozemek. V řízení tedy nebylo prokázáno, že u předmětného pozemku došlo k jeho převodu bezúplatně, a proto postup stanovený v ustanovení §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě, navrhovaný stěžovatelem v jeho žalobě, nepřicházel v úvahu. Stěžovatel spatřuje v rozhodnutí obecných soudů dotčení svých ústavně zaručených základních práv (čl. 36 odst. 1 Listiny), spočívající v tom, že obecné soudy v rozporu s ustanovením §8 odst. 4 písm. a) zákona o půdě a důkazy uvedenými v řízení žalobu zamítly. Jak však vyplývá z výše uvedeného, skutková zjištění učiněná obecnými soudy jim neumožnila použít postupu podle zmíněného ustanovení zákona o půdě, přičemž skutečnost, že obecné soudy v provedeném řízení zamítly návrh stěžovatele a vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě oprávněný důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv, nezbylo mu, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu