ECLI:CZ:US:1998:4.US.242.97
sp. zn. IV. ÚS 242/97
Usnesení
IV. ÚS 242/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti K.B., proti výpovědi zaměstnavatele ze dne 15. 7. 1965, rozhodnutím MNV z 31. 8. 1965 a 27. 9. 1965, rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 206/91, ze dne 1. 12. 1992, a sp. zn. 25 C 196/93, ze dne 28. 4. 1994, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 65/93, ze dne 17. 3. 1993, sdělení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Ncn 324/93, ze dne 14. 6. 1993, sdělení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. Nc 174/94, ze dne 3.4.1995, a dále proti rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Ne 102/95, ze dne 12. 4. 1996, 25. 6. 1996 a 21. 1. 1997 a rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 375/96, ze dne 7. 10. 1996, a sp. zn. 16 Co 173/97, ze dne 13. 5. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení výpovědi z pracovního poměru a všech shora označených rozhodnutí, která byla v souvislosti s touto výpovědí správními a soudními orgány vydána. V obsáhlém podání stěžovatel především zdůrazňuje, že pracovní poměr v N., s ním byl rozvázán v důsledku politické perzekuce jeho osoby protizákonně a jako výraz mocenské zvůle na základě vykonstruovaného komplotu a lživých obvinění. Po změně politického systému podal, jak dále ve svém podání uvádí, žalobu v rámci zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Nápravy a odškodnění vzniklé škody se však od soudů, které v jeho věci rozhodovaly, nedočkal. Soudy neposkytly ochranu jeho právům, prováděly libovolně a svévolně úpravy v podané žalobě, žalovaný neplnil požadované podmínky, jak mu bylo soudem uloženo, jeho zástupce mohl chodit pozdě k jednání, nemusel předložit protokoly sepsané dříve se stěžovatelem a uváděl před soudy křivá obvinění
2 IV. ÚS 242/97
stěžovatele. K odvoláním proti rozhodnutím soudu I. stupně, kde tyto věci stěžovatel všechny uvedl, však odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodná. Stěžovatel vyslovuje názor, že soudy pouze přešlapují na místě a uvádějí argumenty o vadách a nedostatcích na straně stěžovatele, aby nemusely rozhodnout, a porušují tak všechny platné právní normy. Soudní rozhodnutí takto ovlivněná představují dotčení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť jde v jeho případě o uměle vykonstruovaný komplot, protizákonné represe a zvůli. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil všechna shora označená rozhodnutí, která byla v souvislosti s řešením jeho výpovědi vydána.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Nc 102/95. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je ve svých pravomocech vázán Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. Podle těchto zákonných ustanovení je Ústavní soud povinen postupovat i v řízení o ústavních stížnostech. Ve smyslu těchto ustanovení nemůže Ústavní soud provádět přezkumný dohled nad činností soudních a správních orgánů a dohlížet nad zákonností solidního a správního řízení a soudních a správních rozhodnutí. Smyslem řízení o ústavních stížnostech je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod v situaci, kdy stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a ústavní stížnost splňuje zákonem stanovené podmínky. S ohledem na zákonnou podmínku stanovící lhůtu pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) lze ústavní stížnost vztáhnout pouze na poslední dvě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů. Usnesením, sp. zn. 26 Nc 102/95, ze dne 21. 1. 1997, zastavil Okresní soud v Ostravě řízení pro nedostatek podmínky řízení, spočívající v překážce věci pravomocně rozsouzené. Podle zjištění učiněného na základě připojeného spisu dotyčného soudu, sp. zn. 25 C 206/91, uplatnil stěžovatel v žalobě tytéž nároky vůči žalovanému jako již v dříve souzené věci v řízení vedeném pod zn. 25 C 206/91, kdy byla žaloba zamítnuta rozsudkem ze dne 1. 12. 1992 a k odvolání stěžovatele byl tento rozsudek Krajským soudem v Ostravě rozsudkem, sp. zn. 16 Co 65/93, ze dne 17.3.1993 potvrzen. Rozsudek okresního soudu ve znění potvrzujícího rozsudku krajského soudu nabyl právní moci dne 20.4.1993. Usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 25 C 196/93, ze dne 28.4.1994, byl zamítnut rovněž návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a k odvolání stěžovatele krajský soud v Ostravě svým usnesením, sp. zn. 16 Co 336/94, ze dne 25. 10. 1994, toto rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení Okresního soudu v Ostravě o zastavení řízení ze dne 21.1.1997 podal stěžovatel řádný opravný prostředek, Krajský soud v Ostravě, jako soud II. stupně, však usnesení soudu I. stupně svým usnesením, sp. zn. 16 Co 173/97, ze dne 13. 5. 1997, potvrdil.
Ústavní soud se vzhledem ke shora uvedenému zjištění zabýval ústavností toliko posledních dvou stížností napadených rozhodnutí obecných soudů. Uvedenými rozhodnutími bylo řízení zastaveno pro nedostatek procesní podmínky, za níž by soud mohl jednat a rozhodnout ve věci samé. Stěžovatel se k důvodu zastavení řízení, spočívajícím v překážce věci rozsouzené, ve své ústavní stížnosti nevyslovuje a existenci této překážky nezpochybňuje, a to ani v odvolání do usnesení soudu I. stupně o zastavení řízení. Ústavní stížností namítané dotčení čl. 3 odst. 3 a čl. 36 Listiny pak stěžovatel vztahuje obecně k postupu a rozhodování soudních a správních orgánů v řízeních před nimi týkajících se jeho výpovědi z pracovního poměru.
3 IV. ÚS 242/97
Po celkovém posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 26 Nc 102/95, ze dne 21.1.1997, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 173/97, ze dne 13.5.1997, nedošlo k stěžovatelem namítanému dotčení jeho základního práva zaručeného ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami pudle čl. 10 Ústavy, a proto nezbylo než úslavní stížnost podle
§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, aniž by byl stěžovatel vyzýván k odstranění formálních vad svého podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 1998
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj