ECLI:CZ:US:1998:4.US.242.98
sp. zn. IV. ÚS 242/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S.B., zastoupeného JUDr. J.G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, č.j. 10 Co 45/98-84, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a za vedlejšího účastenství M., zastoupené JUDr. M.Š., a D., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 5. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 3. 1998, č.j. 10 Co 45/98-84. Uvedeným rozhodnutím byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele proti odpůrci D., o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně domu čp. 40, se stavební parcelou č. 37 a parcelním číslem 51/4-1 a 51/4-2, o celkové výměře 886 m2, v kat. území L.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle článku 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v konečném důsledku i článek 90 Ústavy České republiky ("Ústava"), podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Uvedl, že krajský soud v řízení o neplatnosti kupní smlouvy nezjistil pravý skutkový stav v celém komplexu souvislostí, skutkové okolnosti vzniku kupní smlouvy nesprávně posoudil, chybně kvalifikoval náležitosti právních úkonů smluvních stran a opomněl skutečnost, že právní normy platné v době uzavření kupní smlouvy se staly fiktivními všude tam, kde to politický zájem vládnoucích uznal za účelné. Stěžovatel rovněž namítl spornou aplikaci procesních ustanovení a je toho názoru, že oba soudy nerespektovaly kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., neboť nepřistupovaly specificky k jednotlivým argumentům jedné i druhé strany a k důkazům svědčícím pro i proti stěžovateli. Je toho názoru, že řízení před obecnými soudy nebylo spravedlivé jako celek a že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že posuzují platnost či neplatnost právních úkonů učiněných v době nesvobody. Stěžovatel dále podrobně uvedl, proč považuje kupní smlouvu za neplatnou a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené rozhodnutí zrušuje.
Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost nepovažuje za důvodnou a setrvává na právním posouzení věci obsažené v napadeném rozsudku. Dále uvedl, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele o porušení Listiny základních práv a svobod, o nesprávném zjištění skutkového stavu a vadném právním posouzení soudy obou stupňů.
Právní zástupce M., a.s., ve svém sdělení ze dne 24. 8. 1998 uvedl, že není právním nástupcem státního podniku D., jak stěžovatel nesprávně v ústavní stížnosti uvedl, a tudíž v řízení o ústavní stížnosti nemůže být vedlejším účastníkem ve smyslu §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Podle §76 odst. 3 zákona požádal o přiznání postavení vedlejšího účastníka. Této žádosti Ústavní soud vyhověl. Ve svém vyjádření ze dne 29. 10. 1998 pak vedlejší účastník uvedl, že argumentaci stěžovatele považuje za účelovou a právní konstrukci na ní postavenou za pochybnou. Podle názoru vedlejšího účastníka obecné soudy řádně zjistily skutkový stav a dospěly i ke správným právním závěrům, když projev vůle stěžovatele posoudily podle platného hmotného práva a v souladu s názory převažujícími v právní teorii i praxi.. Nemohlo tedy dojít k tvrzenému porušení čl. 11 Listiny, a proto by měla být ústavní stížnost zamítnuta.
Druhý vedlejší účastník - D., se k ústavní stížnosti v určené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud poté, co se seznámil též s obsahem spisu Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 9 C 1657/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces.
Jádrem ústavní stížnosti je v podstatě nesouhlas s tím, jakým způsobem obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy. Také v tomto směru lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které tomuto soudu nepřísluší, aby hodnocení důkazů "přehodnocoval", a to dokonce ani tehdy, kdyby toto hodnocení sám nesdílel. Lze zajisté přisvědčit stěžovateli, že nelze odhlédnout od dobových souvislostí, na druhé straně však nelze nevidět, že šlo o kupní smlouvu a nikoli o vyvlastnění, a že řada provedených důkazů, zejména pak výpověď manželky stěžovatele, která nepochybně též byla rovnoprávnou účastnicí právního vztahu, dokládá, že k projevení vůle došlo poněkud jinak, než nyní, za jiných podmínek a okolností tvrdí stěžovatel. Tedy, shrnuto - mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich právními závěry nelze spatřovat žádný extrémní nesoulad, který jedině by mohl opravňovat Ústavní soud k tomu, aby napadené rozhodnutí zrušil.
Stejně tak neobstojí ani stěžovatelův odkaz na porušení čl. 11 Listiny; větu prvou tohoto článku, totiž, že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva vlastnictví nikoho vyloučit. Spor o platnost smlouvy, kterou bylo vlastnické právo převedeno, pak je ústavně chráněn pouze těmi ustanoveními Ústavy a Listiny, která zaručují právo na soudní ochranu, zejména pak na spravedlivý proces. Nutno konstatovat, že takového práva se stěžovateli dostalo. To, že na jeho konci stojí výrok, se kterým se neztotožňuje, však samo o sobě neústavnost založit nemůže.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle článku 11 Listiny, ani práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 11. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu