ECLI:CZ:US:1998:4.US.245.98
sp. zn. IV. ÚS 245/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. V.D., zastoupeného JUDr. P.Č., proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 12. 1997, č.j. 5 C 13/97-28, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, č.j. 29 Co 93/98-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 5. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. 12. 1997, č.j. 5 C 13/97-28, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1998, č.j. 29 Co 93/98-36. Uvedenými rozhodnutími bylo pravomocně zastaveno řízení, ve kterém se stěžovatel proti žalované obci Z., domáhal za poskytnuté práce zaplacení částky 150 000,- Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že stěžovatel v postavení žalobce ani po výzvách a poučeních ze strany soudu neuvedl, za co konkrétního požaduje zaplacení této částky.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho, v článku 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ústavně zaručené právo domáhat se ochrany svých práv u soudu. Uvedl, že podle jeho názoru žaloba, jak ji k soudu podal, obsahuje všechny náležitosti předepsané v ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř., včetně vylíčení rozhodných skutečností a navržených důkazů. Pokud jde o právní hodnocení, je věcí soudu, aby skutková tvrzení podřadil pod příslušná právní ustanovení, na základě nichž o uplatněném nároku rozhodne. Namítl, že rozhodnutí obecných soudů nejsou dostatečně přesvědčivá a dostatečně odůvodněna, jak to ukládá §167 odst. 2 a §157 odst. 2 o.s.ř. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zastavil řízení z toho důvodu, že stěžovatel nevyhověl výzvám soudu prvního stupně, aby označením důkazů objasnil, proč požaduje zaplacení příslušné částky na žalované obci. Je přesvědčen, že v tomto sporu bylo nutné hned na jeho počátku spolehlivě zjistit, zda jde o spor obchodně závazkový, zda žalovaná obec byla smluvní stranou, a zda věcně příslušným k projednání sporu je Krajský soud v Praze, (vzhledem k výši projednávaného nároku), nebo okresní soud, v jehož obvodě žalovaná strana podnikala. Dále uvedl, že postup soudu I. stupně byl v souladu s §43, §79 odst. 1 a 2 a §114 o.s.ř., neboť nečinnost žalobce byla překážkou v dalším řízení.
Obec Z., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že napadená rozhodnutí považuje za objektivní.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 5 C 13/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud sdílí názor (srv. Bureš, Drápal: Občanský soudní řád, Komentář, C.H.Beck/SEVT, 1. vydání 1994, str. 95 a násl.), že z dispoziční zásady, kterou je řízení podle části třetí resp. čtvrté o.s.ř. ovládáno, především vyplývá, že žalobce v návrhu na zahájení řízení uvede vylíčení rozhodujících skutečností (vymezení skutku, který má být předmětem řízení). Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Navrhovatel musí v návrhu uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Stejně tak žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami dle §153 odst. 2 o.s.ř.). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) navrhovatel není povinen v návrhu uvádět, a jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, nebyla po něm ani požadována. Pokud shora uvedeným způsobem stěžovatel vědomě a přes výzvu soudu odmítl postupovat, pak opomněl, že práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba domáhat se stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu