ECLI:CZ:US:1998:4.US.248.98
sp. zn. IV. ÚS 248/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. B.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998, č.j. 39 Co 678/97-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 5. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 1998, č.j. 39 Co 678/97-60. Uvedeným rozhodnutím byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení kupní ceny 120.000,- Kč s příslušenstvím za automobil převedený na žalovanou J.Z., když obecné soudy došly k závěru, že k převodu vlastnictví automobilu mezi účastníky řízení nedošlo.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím i předcházejícím rozsudkem obvodního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, garantovaná mu článkem 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tj. právo na spravedlivé projednání jeho záležitosti nestranným soudem. Uvedl, že podle jeho názoru obecné soudy nepostupovaly v souladu s §132 o.s.ř. v návaznosti na §125 o.s.ř., nezhodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti, a zejména nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, především k předloženému peněžnímu deníku a technickému průkazu. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se nejedná o kupní ani darovací smlouvu, a má zato, že v řízení prokázal, že se jednalo o smlouvu kupní. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek i rozsudek mu předcházející, zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadený rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo ohledně daného osobního vozidla k uzavření kupní ani darovací smlouvy, a že k evidenčnímu převodu automobilu na žalovanou došlo jen proto, aby mohla uplatnit výhody jí poskytované v souvislosti s invaliditou. Vyjádřil nesouhlas s namítaným porušením ústavně zaručených práv a navrhl, aby nálezem byla ústavní stížnost jako nedůvodná odmítnuta.
J.Z., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že nikdy neprojevila vůli kupní smlouvu se stěžovatelem uzavřít. Dále poukázala na skutečnosti uvedené v rozhodnutích obecných soudů a na své vyjádření k odvolání stěžovatele. Závěrem navrhla odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 18 C 36/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že k uzavření smlouvy o převodu automobilu nedošlo a tudíž nárok stěžovatele na zaplacení kupní ceny nebyl dán. To, že s takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není a ani být nemůže.
V daném případě byl mezi účastníky spor o tom, jakým způsobem došlo k převodu vlastnického práva z žalobce (stěžovatele) na žalovanou. Žalobce tvrdil, že se jednalo o prodej, podle názoru protistrany šlo o darování. Tento spor, po provedení potřebných důkazů a po jejich vyhodnocení, rozhodly soudy tak, že k převodu vlastnictví vůbec nedošlo. Na tomto závěru soudů nelze spatřovat nic protiústavního, přičemž není pro věc důležité, zda Ústavní soud se s takovým právním závěrem ztotožňuje či nikoli.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu