ECLI:CZ:US:1998:4.US.259.98
sp. zn. IV. ÚS 259/98
Usnesení
IV. ÚS 259/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti M.V., zastoupeného JUDr. S.B., proti usnesení Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4402/97, ze dne 17. 12. 1997, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 295/98, ze dne 6. 4. 1998, a usnesení Okresního soudu v Ostravo, sp. zn. Nt 4110/98, ze dne 18. 3. 1998, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 1 To 294/98, ze dne 6. 4. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených usnesení, jimiž bylo rozhodováno o prodloužení trvání vazby (usnesení sp. zn. Nt 4402/97 a Nt 4110/98), a usnesení soudu druhého stupně, jimiž bylo rozhodováno o stížnostech do výše uvedených usnesení (usnesení .p. zn. 1 To 295/98 a l To 294/98).
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 3290/97, ze dne 11. 7. 1997, byl vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu a toto usnesení mu nebylo doručeno. I když využil možnosti podat si do usnesení stížnost ihned po jeho vyhlášení přímo do protokolu a stížností se zabýval Krajský soud v Ostravě dne 28. 7. 1997, který ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl (usnesení sp. zn. 1 To 638/97), je stěžovatel toho názoru, že soud, který rozhodoval o jeho vzetí do vazby porušil ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel dále uvádí, že v jeho vazební věci došlo ze strany soudů k dalšími pochybením, neboť Okresní soud v Ostravě rozhodl dne 17. 12. 1997 o prodloužení vazby do 10. 4. 1998 (usnesení sp. zn. Nt 4402/97), a to bez ohledu na to, že usnesení o vzetí do vazby nebylo pravomocné. Stěžovatel je přesvědčen, že za této situace nebylo vůbec možné rozhodovat o prodloužení trvání vazby. V této souvislosti odkazuje na přípis Okresního soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, kterým byla zrušena právní moc usnesení, sp. zn. Nt 4402/97, ze dne 17. 12. 1997, a dále dovozuje, že o jeho dalšími pobytu ve vazbě nebylo k 31. 3. 1998
2 IV. ÚS 259/98
pravomocně rozhodnuto, a tudíž měl být propuštěn na svobodu, když lhůta, po kterou mohla být omezena jeho osobní svoboda ve smyslu §71 odst. 2 trestního řádu, uplynula 11. 1. 1998. Nestalo se tak, a navíc bylo ze strany Okresního soudu v Ostravě rozhodnuto dne 18. 3. 1998 o dalším prodloužení trvání vazby do 10. 7. 1998 (usnesení sp. zn. Nt 4110/98). Krajský soud v Ostravě pochybení okresního soudu nijak neodstranil, když dne 6. 4. 1998 zamítl jeho stížnost jak do usnesení, sp. zn. Nt 4402/97, ze dne 17. 12. 1997, tak i do usnesení, sp. zn. Nt 4110/98, ze dne 15. 3. 1998. Stěžovatel je přesvědčen, že ze strany Okresního a Krajského soudu v Ostravě tak došlo k porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o zrušení citovaných usnesení Okresního a Krajského soudu v Ostravě, jimiž bylo ve vazební věci rozhodováno.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Policie ČR, ČVS:KVV 21/10-97. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu, jakož i spisů Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4110/98, Nt 4202/97, Nt 5875/97 a Nt 3290/97, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Z připojených spisů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 4 tr. zákona a pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 4 tr. zákona. V rámci tohoto řízení byl stěžovat, vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 1997, sp. zn. Nt 3290/97, neboť byly shledány důvody \sazby podle §67 písni. a), b), c) tr. řádu.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel ihned po jeho vyhlášení stížnost (viz protokol o vzetí do vazby z 11. 7. 1997, sp. zn. Nt 3290/97). Písemné vyhotovení usnesení bylo pak stěžovateli doručeno 16. 7. 1997, jeho obhájci 15. 7. 1997. (Šlo o zvoleného obhájce JUDr. M.N., ).
Z obsahu spisu bylo dále zjištěno, že stěžovatel 4. 8. 1997 požádal vyšetřovatele o ustanovení obhájce, a opatřením Okresního soudu v Otravě, sp. zn. Nt 5875/97, ze dne 6. 8. 1997, pak byl stěžovateli ustanoven podle §39 tr. ř. JUDr. K..B.
Z obsahu spisu je však patrno, že na tuto změnu v osobě obhájce nebylo ze strany Okresního soudu v Ostravě ihned reagováno, neboť usnesení o prodloužení trvání vazby ze dne 17. 12. 1997 bylo doručeno původně zvolenému obhájci namísto obhájci, který byl tímto soudem ustanoven postupem podle §39 tr. ř. Teprve až na základě přípisu ustanoveného obhájce JUDr. K.B. ze dne 27. 2. 1998, kterým žádal Okresní soud v Ostravě o
doručení usnesení, sp. zn. Nt. 4402/97, ze dne 14. 12. 1997, reagoval tento soud na danou situaci tak, že došlo k řádnému doručení předmětného usnesení ustanovenému obhájci s tím, že je zachována lhůta pro podání opravného prostředku, tj. stížnosti. Stížnost stěžovatele, kterou podal prostřednictvím svého obhájce byla předložena Krajskému soudu v Ostravě.
Dne 18. 3. 1998 bylo rozhodnuto o dalším prodloužení trvání vazby podle §71 odst. 2 tr. ř. do 10. 7. 1998 (usnesení sp. zn. Nt 4110/98). 1 zde stěžovatel využil možnosti podání stížnosti do výše uvedeného usnesení.
Obě stížnosti stěžovatele byly projednány Krajským soudem v Ostravě dne 6. 4. 1998, který rozhodl tak, že je zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě uvádí dvě zásadní námitky ohledně postupu obecných soudů v jeho vazební věci. První námitka směřuje do usnesení o vzetí do vazby, sp. zn. Nt 3290/97. Zde stěžovatel tvrdí, že mu toto usnesení nebylo nikdy doručeno. Ústavní soud však z obsahu připojeného spisu zjistil, ze písemné vyhotovení usnesení, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, mu bylo doručeno dne 16. 7. 1997, jeho tehdejšímu obhájci
3 IV. ÚS 250/98
15. 7. 1997. Stěžovatel sám pak ihned po vyhlášení usnesení proti němu podal stížnost, o níž bylo soudem rozhodováno, v tomto směru tedy nijak na svých procesních právech krácen nebyl
Druhá námitka stěžovatele spočívá v jeho tvrzení, že nebylo možné rozhodovat o prodloužení vazby v době, kdy usnesen o vzetí do vazby nebylo dosud pravomocné. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v této souvislosti zřejmě omylem zaměňuje usnesení o vzetí do vazby ze dne 11. 7. 1997 s usnesením o prodloužení vazby ze dne 17. 12.
1997, do kterého také mimo jiné míří ústavní stížnost. Na základě tohoto usnesení došlo, byt' nepravomocně, I, prodloužení trvání vazby do 10. 4. 1998, přičemž je třeba připomenout, že k rozhodnutí o prodloužení vazby došlo v době, kdy výkon vazby běžel, a to na podkladě pravomocného usnesení o vzetí do vazby, sp. zn. Nt 3290/97, ze dne 11. 7. 1997. Důvodným by mohlo být tvrzení namítající v uvedené souvislosti nedostatek právní moci usnesení ze 17. 12. 1997 z důvodu jeho nedoručení ustanovenému obhájci stěžovatele JUDr. K.B., neboť Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, že toto usnesení bylo jmenovanému obhájci doručeno až, poté, co se obrátil na soud se žádostí o jeho doručení. Usnesení bylo však posléze obhájci řádně doručeno 19.3. 1998 a dána možnost podání opravného prostředku, jíž také využil, přitom o opravném prostředku rozhodl odvolací soud dne 6. 4. 1998, tedy ještě před 10. 4. 1998, do kteréhožto data byla vazba prodloužena usnesením ze dne 17. 12. 1997.
Stěžovatel dovozuje nezákonnost svého setrvání ve vazbě z toho, že o jeho dalším pobytu ve vazbě nebylo k 31. 3. 1998 rozhodnuto pravomocně, a proto měl být propuštěn na svobodu k 11. 1. 1998. (Šestiměsíční vazební lhůta ve smyslu §71 odst. 2 tr. ř. uplynula 10. 1. 1998). S touto argumentací stěžovatele se však Ústavní soud neztotožňuje, konstatuje, že sice bylo v dané věci rozhodnuto o prodloužení vazby nepravomocně, avšak s tím, že důvody vazby trvají i nadále. Nepravomocnost usnesení o prodloužení trvání vazby, jež bylo učiněno v souladu s ust. §71 odst. 2 tr. ř., neznamenalo nezákonné omezení osobni svobody stěžovatele. V případě usnesení trestní řád totiž připouští výkon i nepravomocného usnesení (jde o tzv. předběžnou vykonatelnost, vykonatelnost bez ohledu na právní moc), a to v případě, že zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává jí odkladný účinek (§140 odst. 2 tr. ř.). Usnesení je pak vykonatelné okamžikem vyhlášení (§13 tr. ř.), resp. okamžikem, kdy bylo učiněno. Nedostatek doručení ustanovenému obhájci stěžovatele sice mělo vliv na právní moc tohoto usneseni, ne však na jeho vykonatelnost, a to z důvodů, které byly uvedeny již výše, přitom uvedený nedostatek řádného doručení obhájci byl ze strany soudu dostatečně odstraněn a byla zachována i možnost podání opravného prostředku, což
bylo ze strany stěžovatele využito.
Ústavní soud ve shora uvedených důvodů je toho názoru, že ze strany soudů k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto byl návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu