Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.06.1998, sp. zn. IV. ÚS 30/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 66/11 SbNU 139 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.30.97

sp. zn. IV. ÚS 30/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném ústavní stížnosti E.H., zastoupeného JUDr. D. Š., advokátkou Advokátní kanceláře v N.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez nařízení ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, a jemu předcházející rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21. 3. 1995, čj. PÚ 1924/94, se zrušují. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21.3.1995, čj. PÚ 1924/94, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem pozemku p.č. 3343, k.ú. Žižkov, a nepřísluší mu náhradní pozemek dle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. ani náhrada podle §16 zákona č. 229/1991 Sb., stěžovatel tvrdí, že mu bylo citovaným rozsudkem zasaženo do ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které každému mimo jiné zaručuje, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, a čl. 36 odst. l, 2 Listiny zaručujícím právo na spravedlivý proces. Krajský soud v Ostravě totiž o opravném prostředku, směřujícímu proti výše citovanému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, v dané věci rozhodl bez toho, aby se stěžovatel projednání věci zúčastnil a mohl se k provedeným důkazům vyjádřit a doplnit dokazování, přitom stěžovatel tvrdí, že má za prokázáno, že doklady, které jsou pro věc podstatné, uplatnil dne 28. 1. 1993 u Obvodního úřadu Praha 10 a tento úřad spisový materiál postoupil Magistrátu hlavního města Prahy, odboru obchodu a služeb a pozemkovému úřadu, avšak tyto doklady již doručeny včas nebyly, jelikož se ztratily. Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení uvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, že stěžovatel - což ani on sám nezpochybňuje - svůj tvrzený restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších doplňků (dále jen "zákon o půdě"), neuplatnil u pozemkového úřadu, tak jak stanoví pro obnovu vlastnického práva výše citovaný zákon, ale u Obvodního úřadu pro Prahu 10. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o věci byl shromážděn dostatečný skutkový podklad již ve správním spise, a šlo především jen o posouzení právní otázky, zda stěžovatel uplatnil svůj nárok u příslušného orgánu v zákonné lhůtě, rozhodl Krajský soud v Ostravě ve smyslu §250f ve spojení s §250l odst. 2 o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování, bez jednání. Z výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Pozemkový fond České republiky a Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, jako vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti, se ve smyslu §28 odst. 2 zákona č.182/1993 Sb., svého postavení vedlejšího účastníka vzdali. K posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, č.j. PÚ 1924/94, a spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 785/95. Z uvedeného spisu Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, Ústavní soud zjistil, že spis je veden ode dne 29. 4. 1994, a to počínaje dopisem odboru obchodu a služeb Magistrátu hl. města Prahy ze dne 27.4.1994, adresovaným Pozemkovému úřadu Magistrátu hlavního města Prahy, v němž je pozemkovému úřadu sdělováno, že v souvislosti s uplatněním restitučního nároku stěžovatele k pozemku p.č. 3343 k.ú. Žižkov bylo zjištěno, že se na něm nachází stavby dvou garáží a trafostanice, proto bude možno vydat pouze nezastavěnou část pozemku a z toho důvodu byl zároveň adresát vyzván k zajištění geometrického plánu pozemku. Na základě této skutečnosti byl Pozemkovým úřadem Magistrátu hl.města Prahy, dopisem ze dne 27. 7. 1994, čj. 981/94-PÚ/GŠ, vyzván stěžovatel k vyjasnění okolností ohledně právní povahy jeho záležitosti týkající se p.č. 3343 v k.ú. Žižkov. Na tento dopis reagoval stěžovatel dne 5. 9. 1994 jak telefonicky, tak dopisem, ke kterému připojil kopii korespondence, kterou s ním vedl Obvodní úřad pro Prahu 10 v březnu 1993 poté, co dalším šetřením k jeho výzvě k vydání předmětného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. uplatněné právě u Obvodního úřadu Praha 10, a to dne 28. 1. 1993, bylo zjištěno, že byla uplatněna u nepříslušného správního orgánu. V dopise ze dne 23. 3. 1993 Obvodní úřad pro Prahu 10 stěžovateli sděluje, že mu zasílají kopii dopisu, kterým spolu s potřebnými doklady postoupili jeho výzvu Magistrátu hl.města Prahy jako osobě povinné. V citovaném dopise, který byl adresován Magistrátu hl.města Prahy, je pověřenou pracovnicí tohoto správního orgánu jednak sdělováno, že dne 28. 1. 1993 uplatnil stěžovatel u uvedeného úřadu nárok na vydání předmětného pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., jednak jsou v něm blíže popisovány okolnosti, z nichž se snažil stěžovatel zjistit a zajistit informace o pozemkovém majetku svého otce, který byl soudně rehabilitován ve smyslu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění. V závěru dopisu je pak upozornění na zvláštnosti případu, zejména na skutečnost, že stěžovatel byl původně některými úřady mylně informován o neexistenci původního vlastnictví jeho otce k pozemku v k.ú. Žižkov. Dopisem ze dne 26. 9. 1994 Magistrát hl. města Prahy, pozemkový úřad, stěžovateli sdělil, že u něj nebyl nalezen žádný záznam o tom, že by v období od 19. 3. 1993 do cca 20. 4. 1993 obdržel dopis Obvodního úřadu pro Prahu 10 s přílohami, a proto stěžovatele žádají o předložení dokladů v originále. Současně Magistrát hlavního města Prahy tímto dopisem upozorňuje na nedodržení lhůty k podání, která skončila 31. 1. 1993, když dopis o postoupení ze strany Obvodního úřadu pro Prahu 10, čj. GEK/maj/13O7/93, je datován 19. 3. 1993. Ze spisu dále vyplývá, že na základě této korespondence se stěžovatel dopisem ze dne 19. 10. 1994 obrátil na Obvodní úřad Praha 10, který mu sdělil dopisem ze dne 27. 10. 1994, že dne 25. 3. 1993 byly přes podatelnu Okresního úřadu Praha 10 (zapsáno v podací knize podatelny) odeslány dopisy ve věci restituce pozemku p.č. 3343 v k.ú. Žižkov na adresy Magistrát hl.města Prahy, pozemkový úřad, a Magistrát hl.města Prahy, odbor obchodu a služeb, a to interní poštou s tím, že v roce 1993 nebylo praxí Magistrátu hl. města Prahy přebírání pošty od obvodního úřadu písemně potvrzovat. Ze strany Magistrátu hl.města Prahy, pozemkového úřadu, bylo pak dne 21.3.1995 vydáno rozhodnutí, č.j. PÚ 1924/94, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku v podstatě s odůvodněním, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že nárok na vydání pozemku podle zákona o půdě nebyl v tomto případě uplatněn u příslušného pozemkového úřadu ve lhůtě k tomu zákonem stanovené. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se dále uvádí, že pokud oprávněná osoba z neznalosti zákona uplatnila výzvu k vydání zemědělského majetku u Obvodního úřadu Praha 10, byť ve lhůtě uvedené v §13 zákona o půdě, pak je taková výzva neúčinná. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o němž bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, jímž bylo rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, potvrzeno, aniž bylo nařízeno ústní jednání, protože podle názoru soudu byly splněny podmínky pro tento postup, neboť se jednalo pouze o posouzení právní otázky. Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces k závěru, že způsob vyřízení jeho věci před orgány veřejné moci vykazuje skutečně znaky, které dávají jeho tvrzení za pravdu. Odhlédnuto v této fázi od konstrukce platné právní úpravy věcné a místní příslušnosti správních orgánů a právních důsledcích podání účastníka řízení u věcně a místně nepříslušného správního orgánu a postoupení takového podání věcně a místně příslušnému orgánu, je třeba především zdůraznit, že jak v řízení před Pozemkovým úřadem hl. města Prahy, tak v řízení před Krajským soudem v Ostravě, nebylo ve vztahu ke stěžovateli postupováno z hlediska procesního v souladu s platnou právní úpravou, když nebylo ze strany správního orgánu dodrženo ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož je správní orgán povinen dát účastníkům řízení možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohli vyjádřit k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Pokud ani krajský soud, který rozhodoval o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, nepřihlédl k těmto procesním pochybením ze strany správního orgánu a s odkazem na skutečnost, že se jedná o posouzení právní otázky, rozhodl bez nařízení jednání, je podle názoru Ústavního soudu třeba přisvědčit tvrzení stěžovatele, že právo na spravedlivý proces bylo porušeno i ze strany tohoto soudu. V této souvislosti je třeba uvést (a to v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu), že ustanovení §250f o.s.ř., ve znění platném v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě, umožňovalo sice soudu rozhodovat bez jednání, ovšem pouze za splnění v něm stanovených podmínek, tj. v jednoduchých případech, zejména bylo-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a šlo-li jen o posouzení právní otázky. K problému zachování právních účinků podání, učiněného stěžovatelem podle zákona o půdě u věcně a místně nepříslušného správního orgánu, je třeba uvést, že ve smyslu §19 odst. 4 správního řádu se podání činí u věcně a místně příslušného orgánu, v daném případě u pozemkového úřadu. Ustanovení o soustavě pozemkových úřadů obsahuje ustanovení §11 zákona ČNR č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 218/1997 Sb., z něhož vyplývá, že soustavu těchto pozemkových úřadů tvoří jednak okresní pozemkové úřady, kterými jsou samostatné referáty okresních úřadů, a na území hlavního města Prahy a měst Brna, Plzně a Ostravy vykonávají působnost okresního pozemkového úřadu pozemkové úřady, kterými jsou samostatné odbory Magistrátu hlavního města Prahy a magistrátů měst Brna, Plzně a Ostravy, jednak ústřední pozemkový úřad, kterým je ministerstvo. Ustanovení §9 odst. 1 zákona o půdě stanoví, že nárok oprávněná osoba uplatní u pozemkového úřadu, a zároveň vyzve povinnou osobu k vydání nemovitosti. Ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě, ve znění platném k 31. 1. 1993, nazvané "Lhůta k uplatnění nároku" stanoví, že "právo na vydání nemovitosti" podle §6 může oprávněná osoba uplatnit do 31. ledna 1993, aniž opakuje subjekty, u nichž tak má oprávněná osoba učinit. Jazykově je přitom v textu §13 odst. 1 zákona o půdě použito spojení "právo na vydání", které je zákonem používáno ve vztahu k výzvě adresované povinné osobě, nadpis ustanovení §13 naopak znějící "lhůta k uplatnění nároku" spíše vede k tomu, že následovat budou výlučně lhůty k uplatnění u pozemkového úřadu. Po celou dobu aplikace zákona o půdě je aplikační praxí poukazováno na jeho jazykové nedostatky, které činí nemalé potíže při jeho interpretaci. Podle názoru Ústavního soudu za takový případ lze považovat i výše naznačenou terminologickou nečistotu ve vzájemném vztahu nadpisu §13 a obsahu jeho navazujícího ustanovení v §13 odst. 1 zákona o půdě, které se právě ve vztahu k postupu stěžovatele jeví právně významné. Za této situace dospěl pak Ústavní soud k závěru, že na podání stěžovatele, doručené dne 28. 1. 1993 Obvodnímu úřadu pro Prahu 10, je třeba nahlížet právě při vědomí těchto nedostatků ve vlastním textu zákona o půdě a účinky tohoto podání interpretovat způsobem šetřícím práva žadatele o restituci. Správní řád (na rozdíl od občanského soudního řádu, který v ustanovení §104a odst. l týkajícího se věcné příslušnosti soudu stanoví, že právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení zůstávají zachovány i v případě, že soud vysloví, že není příslušný a současně rozhodne, kterému věcně příslušnému soudu bude věc postoupena) neobsahuje výslovné ustanovení o právních důsledcích v situaci, kdy je podání, jímž je uplatňován nárok vázaný na uplatnění v hmotněprávní lhůtě u správního orgánu, adresováno jinému než věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. V daném případě, kdy stěžovatel podání adresoval Obvodnímu úřadu Praha 10 ( z korespondence správních orgánů plyne, že tyto jej považovaly za uplatnění restitučního nároku), bylo proto třeba posoudit, zda striktní závěr ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, že podání stěžovatele, učiněné u Obvodního úřadu pro Prahu 10 namísto u Magistrátu města Prahy nelze přičíst právní účinky řádně uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě, je v daných konkrétních souvislostech z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele akceptovatelný či ne. S ohledem na základní zásady správního řízení, jakož i s přihlédnutím k okolnostem případu, který je předmětem ústavní stížnosti (zejména skutečnost, že se jedná o restituci pozemkového majetku, který byl původnímu vlastníkovi odňat v roce 1953 výrokem trestního soudu o propadnutí majetku, a původní vlastník byl v roce 1990 soudně rehabilitován a v této souvislosti došlo s účinky ex tunc rehabilitačním rozhodnutím Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 11. 9. 1990 pod č.j. 22 Lv 137/90 mimo jiné i ke zrušení trestu propadnutí majetku, dále skutečnost, že informace Obvodního úřadu pro Prahu 10 o uplatnění nároku stěžovatelem u tohoto orgánu dne 28. 1. 1993 nebyla nikdy Pozemkovému úřadu hl. města Prahy doručena, dále k tomu, že stěžovatel, jak je patrno z obsahu připojených spisů, již v dubnu 1991 žádal příslušné orgány o poskytnutí informací o předmětném pozemku, přitom některými úřady byl v tomto směru mylně informován), dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném případě lze pohlížet na podání stěžovatele učiněné dne 28. 1. 1993 u Obvodního úřadu pro Prahu 10 jako na podání, na základě něhož je možno kladně - za splnění všech dalších zákonných podmínek - rozhodnout o jeho restitučním nároku. Fakt, že k postoupení podání stěžovatele, podaného ještě před uplynutím zákonem stanovené lhůty, došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního orgánu až 19. 3. 1993, nelze podle názoru Ústavního soudu přičítat k tíži stěžovatele, tedy tak, že došlo "ke ztrátě" lhůty stanovené k uplatnění jeho hmotněprávního restitučního nároku. Z konstrukce obsažené v rozhodnutích napadených ústavní stížností lze ostatně dovodit, že tyto orgány připouštějí, že pokud by postoupení věci Obvodním úřadem pro Prahu 10 věcně a místně příslušnému orgánu (Magistrátu hl.města Prahy jako věcně a místně příslušnému pozemkovému úřadu) bylo učiněno do konce lhůty uvedené §13 odst. 1 zákona o půdě (tedy do 31.1.1993), bylo by možno podání stěžovatele považovat za řádné a včasné uplatnění restitučního nároku. Ústavní soud je toho názoru, že by bylo v rozporu s principy právního státu založeného na úctě k právům občanů (čl. l Ústavy) vykládat pozdější aktivitu Obvodního úřadu pro Prahu 10, který je - stejně tak jako Magistrát hlavního města Prahy - orgánem správním, a jako takový je ze zákona také povinen chránit práva a zájmy občanů [§3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)] a občanům poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli v řízení újmu (§3 odst. 2 citovaného zákona), v neprospěch stěžovatele. Ústavní soud proto uzavírá, že v daném případě je třeba vycházet ze závěru, že právní účinky uplatnění nároku na vydání pozemku dne 28. 1. 1993 u Obvodního úřadu pro Prahu 10, přes nutnost postoupení věci Magistrátu hlavního města Prahy, zůstaly zachovány. Pokud tedy orgány veřejné moci vycházely v daném případě z názoru opačného a zamítly návrh stěžovatele pouze s odůvodněním, že nebyl uplatněn ve lhůtě u příslušného orgánu, neposkytly zatím jeho právům dostatečnou ochranu garantovanou v čl. 36 odst. l Listiny. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.11.1996, sp. zn. 22 Ca 785/95, tak z důvodů procesní ekonomie i rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 21. 3. 1995, čj. PÚ 1924/94 [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. června 1998