Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.08.1998, sp. zn. IV. ÚS 305/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 87/11 SbNU 273 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.305.97

sp. zn. IV. ÚS 305/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti V.S., zastoupeného JUDr. I.P., advokátem Advokátní kanceláře v K., proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 375/97-23, ze dne 30. 6. 1997, ve spojení s usnesením soudce Okresního soudu v Kladně, čj. 4 Nt 227/97-12, ze dne 13.6.1997, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 375/97-23, ze dne 30.6.1997, a usnesení soudce Okresního soudu v Kladně, čj. 4 Nt 227/97-12, ze dne 13.6.1997, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 375/97-23, ze dne 30.6.1997, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudce Okresního soudu v Kladně, čj. 4 Nt 227/97-12, ze dne 13.6.1997, o vzetí stěžovatele do vazby. Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno sdělením obvinění stěžovateli vyšetřovatelem Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně dne 12. 6. 1997, pod ČVS: OVV-775/97, ve 13,10 hodin a návazně byl stěžovatel téhož dne ve 14.25 hodin zadržen. Jeho osobní svoboda však byla omezena již před sdělením obvinění, a to dne 12.6.1997 v 10,15 hodin tím, že po jeho převezení na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně z Obvodního oddělení Policie ČR v Kladně, kam se dostavil dobrovolně na základě písemného předvolání k podání vysvětlení, byl umístěn do čekárny a zde byl policisty ČOZ 243209 a ČOZ 277707 hlídán od 10,20 hodin do doby zadržení ve 14,25 hodin. O tomto faktickém stěžovatelově zadržení však nebyl učiněn příslušný záznam či vypracován protokol. Stěžovatel přitom nemohl úřad vyšetřování opustit, neboť kromě toho, že byl hlídán, byla čekárna oddělena od schodiště mříží, kterou obsluhoval službu konající příslušník úřadu vyšetřování. Stěžovatel si tak nemohl v uvedené době zařídit své osobní věci a odejít si pro cigarety a na oběd. Cigarety mu musel donést příslušník, který ho hlídal, a oběd mu na požádání přinesl jeho řidič, který za ním na úřad vyšetřování přišel. Stěžovatel byl pak odevzdán soudu až dne 13. 6. 1997 ve 13,06 hodin, tj. po uplynutí 24 hodin od omezení jeho osobní svobody. Obhájce stěžovatele na tuto skutečnost upozorňoval již při předvedení stěžovatele před soudce a později ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Soudce však přesto vzal stěžovatele do vazby a ani stížnostní soud toto pochybení nenapravil. Stěžovatel proto namítá, že byl vzat do vazby v rozporu s ustanovením čl. 8 Listiny a odkazuje na nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 23/1997 Sb. Policie si tak v jeho případě prodloužila dobu k přípravě materiálů pro vyšetřovatele tím, že neprovedla řádně úřední záznam o zadržení, ale pouze fakticky omezila jeho svobodu. Stěžovatel ve svém případě vidí příklad dokumentující nesprávnou praxi orgánů činných v trestním řízení, jíž tyto orgány obcházejí kogentní ustanovení o lhůtách o zadržení, tak jak na to poukázal již výše zmíněný nález Ústavního soudu. Obhájce stěžovatele upozornil na překročení zákonné 24 hodinové lhůty rovněž okresního státního zástupce v Kladně, který svým dopisem ze dne 1. 7. 1997, čj. 1 Zt 855/97-38, sice přiznal určité pochybení policistů a dal pokyn k prověření postupu policejního orgánu a vyšetřovatele Inspekce ministra vnitra, stěžovatel však nebyl propuštěn na svobodu. Stěžovateli proto nezbylo, než se obrátit na Ústavní soud. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze a připojil si spis Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně, sp.zn. ČVS: OVV-775/97, a spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 4 Nt 227/97. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého stížností napadeného rozhodnutí. Stěžovatel se na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně dostavil 12. 6. 1997 dobrovolně a zdržen byl téhož dne ve 14,25 hodin. Zadržení nepředcházelo zajištění podle §14 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výpovědi obviněného před soudcem Okresního soudu v Kladně nevyplývá, že by se odchodu z budovy úřadu vyšetřování před svým zadržením výslovně domáhal, a že by mu byl tento odchod znemožněn. Soudce Okresního soudu v Kladně, jako soud I. stupně, tedy postupoval zcela správně, když shledal, že zákonná 24 hodinová lhůta byla zachována. Po seznámení se s obsahem stěžovatelova návrhu a obou připojených spisů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ze spisu Okresního soudu v Kladně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se dne 12. 6. 1997 v 9,00 hod dobrovolně dostavil na písemné předvolání na Obvodní oddělení Policie ČR v Kladně, a poté byl převezen služebním vozidlem k podání vysvětlení na Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Kladně. Zde byl posazen do čekárny a jeho spis byl předán vyšetřovateli, který v 10,15 po prostudování spisu uvedl, že spis je na sdělení obvinění, a že stěžovatele musí někdo hlídat. Od 10,20 hod do 14,25 hod. byl pak stěžovatel v čekárně hlídán policistou, aby čekárnu neopustil, a ve 14,25 hodin byl podle sepsaného protokolu o zadržení obviněného zadržen, když mu bylo předtím podle sepsaného záznamu ve 13,10 hodin sděleno obvinění. Okresní státní zastupitelství v Kladně následně navrhlo podle §68 trestního řádu vzetí stěžovatele do vazby a tento návrh byl dne 13.6.1997 předán Okresnímu soudu v Kladně. Z protokolu o výslechu stěžovatele před soudcem Okresního soudu v Kladně dne 13.6.1997 v 15,45 hodin vyplývá, že stěžovatel a jeho obhájce soudce upozornili, že k zadržení stěžovatele došlo dříve než ve 14,25 hodin dne 12.6.1997, jak bylo uvedeno v protokolu, a navrhli vyslechnout jmenovitě označené svědky, kteří by to mohli potvrdit. Soudce k tomuto návrhu uvedl, že při rozhodování o vazbě bude vycházeno ze spisového materiálu jemu předloženého a z výpovědi stěžovatele. Svým usnesením ze dne 13.6.1997 pak soudce Okresního soudu v Kladně rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí, že z předloženého spisu není zřejmé, že by zadržení stěžovatele předcházelo zajištění stěžovatele podle §14 zákona č. 283/1991 Sb., jež by bylo možno považovat za omezení osobní svobody, a které by se počítalo do lhůty 24 hodin. Časovou prodlevu mezi dostavením se stěžovatele k vyšetřovateli a započetím jeho výslechu, případně sdělení obvinění, nelze podle okresního soudu považovat za omezování osobní svobody podle §75, §76 trestního řádu. Stěžovatel podal proti usnesení o vzetí do vazby stížnost, v níž poukazuje - stejně jako v ústavní stížnosti - na fakt, že jeho osobní svoboda byla omezena již v okamžiku převezení na úřad vyšetřování, kdy byl umístěn v čekárně uzavřené mříží, ovládanou službou, rozhodující o tom, kdo čekárnu může opustit, a navíc byl po celou dobu do doby zadržení hlídán policistou. Krajský soud v Praze však stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Odůvodnění zamítnutí stížnosti, pokud jde o namítané nepřípustné omezení stěžovatelovy osobní svobody, překročením 24 hodinové lhůty, je uvedeno výše u vyjádření Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Při posuzování ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud ze zjištění, že stěžovatel, který se na policii dobrovolně dostavil na předvolání, byl v době od 10,15 hodin do 14,25 hodin, kdy byl podle protokolu zadržen, na Okresním úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně omezen na své svobodě. Jak vyplývá ze stěžovatelova návrhu i úředních záznamů uložených v připojeném soudním spisu (list. č. 26 a 27), byl stěžovatel po tuto dobu nuceně držen na určitém místě, tj. v čekárně úřadu vyšetřování, kterou bylo možno opustit pouze pokud to připustila služba obsluhující mříž oddělující čekárnu od schodiště. Stěžovatel byl navíc po celou dobu hlídán příslušníkem policie, který stěžovateli sdělil, že z čekárny nemůže odejít. Je přitom nerozhodné, zda se opuštění čekárny stěžovatel výslovně domáhal a odchod mu byl přitom znemožněn, jak podmínil touto skutečností posouzení omezení osobní svobody Krajský soud v Praze. Samu skutečnost, že se stěžovatel domáhal odchodu jen slovně a nikoliv důraznějším způsobem, nelze vykládat ve prospěch možnosti omezovat za těchto podmínek osobní právo svobody pohybu. Listina v čl. 8 odst. 2 výslovně stanoví, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Jestliže ve stěžovatelově případě došlo k omezení jeho osobní svobody, je třeba vnímat rozdíl mezi omezením a zbavením osobní svobody pouze jako rozdíl ve stupni nebo intenzitě a nikoliv jako rozdíl ve své podstatě. Nelze zde tedy přisvědčit právní argumentaci Okresního soudu v Kladně, že před zadržením stěžovatele dne 12.6.1997 ve 14,25 hodin soud nezjistil jiné omezení osobní svobody stěžovatele, které by se do lhůty 24 hodin nutné k podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby počítalo. Stěžovatelova osobní svoboda byla totiž omezena v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny právě proto, že omezení osobní svobody stěžovatele před jeho zadržením ve 14,25 hodin nebylo možno podřadit pod instituty zadržení obviněného (§75 trestního řádu) nebo zadržení osoby podezřelé (§76 trestního řádu), ani pod institut zajištění podle §14 zákona č. 283/1991 Sb. Faktickým omezením stěžovatelovy osobní svobody však byl současně dotčen čl. 8 odst. 3 Listiny, který stanoví, že zadržená osoba musí být nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Ústavní soud má za to, že do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu bylo třeba včítat nejen dobu, po kterou byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu zajištěna podle ustanovení §14 odst. l písm. d), e), zákona č. 283/1991 Sb., ve znění platném do 1. 7. 1998, tak jak to vyjádřil ve svém nálezu publikovaném pod č. 23/1997 Sb., ale i dobu po kterou byla její osobní svoboda bezprávně omezena způsobem contra legem. Byla-li tedy stěžovatelova osobní svoboda omezena již 12.6.1997 v 10,15 hodin jeho umístěním a nuceným držením v čekárně Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Kladně a návazně jeho zadržením podle §75 trestního řádu ve 14,25 hodin a soudu byl předán teprve dne 13. 6.1997 ve 13,06 hodin, stalo se tak již po uplynutí 24 hodinové lhůty. Podal-li tedy v tomto případě státní zástupce návrh na vzetí do vazby místo toho, aby stěžovatele propustil na svobodu (§75 věta třetí trestního řádu), nemohly obecné soudy o takto nezhojitelným nedostatkem zatíženém návrhu věcně rozhodnout. Pokud tak přesto učinily, porušily tím ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3, Listiny. Ústavní soud proto, aniž by zkoumal důvody vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, ústavní stížnosti vyhověl, a stížností napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2, 3, Listiny zrušil podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. srpna 1998