ECLI:CZ:US:1998:4.US.309.98
sp. zn. IV. ÚS 309/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H.N.T., zastoupené JUDr. B.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.4.1998, č.j. 28 Ca 46/97-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 1998, č.j. 28 Ca 46/97-29. Uvedeným rozhodnutím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se podle části páté o.s.ř. domáhala zrušení rozhodnutí ČOI, ze dne 29. 11. 1996, č.j. 10740/1000/Št/96, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ČOI, ze dne 5. 8. 1996, č.j. 3139-10-96/Z. Posledně uvedeným rozhodnutím byla stěžovatelce uložena pokuta 3 000,- Kč za porušení ust. §9 a §10 odst. 1 zák.č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jehož se měla dopustit tím, že prodávala textilní zboží neoznačené předepsanými údaji.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem a zejména napadeným rozhodnutím městského soudu byla porušena její základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a článkem 90 Ústavy České republiky ("Ústava") tím, že jí bylo odepřeno základní právo na soudní ochranu, právo na projednání věci nestranným orgánem a právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy. Uvedla, že její žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že v předcházejícím správním řízení nebyla z její strany vznesena jakákoliv námitka podjatosti správního orgánu, a že její námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro neodůvodnění výše pokuty byla uplatněna až po lhůtě uvedené v §250b odst. 1 o.s.ř. O tom, že ve věci rozhodoval dle jejího názoru očividně podjatý správní orgán se stěžovatelka, resp. její právní zástupce, dověděl až po vydání správního rozhodnutí, přičemž o podjatosti usuzuje ze skutečnosti, že byl Policií ČR vyslýchán v souvislosti se svou činností v rámci K. Dle názoru stěžovatelky se městský soud s námitkou podjatosti správního orgánu nevypořádal a rovněž tak nepřihlédl k námitce týkající se nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. V této souvislosti poukázala na ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř., dle něhož soud zruší napadená rozhodnutí i tehdy, ukáže-li se až při jednání, že jsou nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v odůvodnění rozsudku se vypořádal se všemi žalobními důvody, které žalobkyně v zákonné lhůtě (§250b odst. 1 o.s.ř.) uplatnila. Neodůvodnění výše uložené pokuty však stěžovatelka jako žalobní důvod v zákonné lhůtě neuplatnila. Z úřední povinnosti soud zkoumá kromě podmínek řízení ve správním soudnictví pouze, zda nejsou dány důvody zakládající nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí. Případné neodůvodnění výše uložené pokuty však nicotnost nezpůsobuje a tudíž žalobou napadené správní rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
ČOI, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě stěžovatelky a svého postavení vedlejšího účastníka se vzdala.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 46/97, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy Listiny. Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z tohoto pohledu se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byly porušeny v ústavní stížnosti namítané ústavní zásady, tj. právo na soudní ochranu a na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy.
Podstatou ústavní stížnosti jsou námitky, že ve věci rozhodoval podjatý správní orgán a že se soud nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro neodůvodnění výše pokuty. Ústavní soud v tomto směru sdílí názor městského soudu, dle něhož námitka podjatosti správního orgánu vznesená až v řízení podle části páté o.s.ř., je pro toto řízení irelevantní, nehledě na skutečnost, že tato námitka musí ve smyslu §9 a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, směřovat proti pracovníkům nebo členům správního orgánu a nikoliv vůči správnímu orgánu jako takovému. Stejně tak sdílí názor, že ve smyslu ust. §250h odst. 1 o.s.ř. stěžovatelka mohla rozsah napadení správního rozhodnutí rozšířit jen ve lhůtě podle §250b, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout. Z připojeného soudního spisu vyplývá, že žaloba stěžovatelky byla řádně projednána a že soud se vypořádal se všemi jí namítanými skutečnostmi. To, že soud nezaujal právní názor stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, nemůže samo o sobě zakládat odejmutí práva na soudní či jinou právní ochranu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze nedošlo k namítanému porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy zaručeného práva na soudní ochranu a přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu