ECLI:CZ:US:1998:4.US.31.98
sp. zn. IV. ÚS 31/98
Usnesení
IV. ÚS 31/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti A.R., proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 1995, sp. zn. 4 C 117/94, a proti usnesení Krajského soudu v Praze, sp. zn. 25 Co 337/97, ze dne 30. 9. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 1998 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 1. 1995, sp. zn. 4 C 117/94. Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal s odvoláními na §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") zrušení kupní smlouvy ze dne 8. 2. 1978, registrované SN dne 8. 3. 1978 pod sp. zn. RI 1620/78, v části, podle níž byly zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace, v žalobním návrhu blíže specifikované, darovány žalovaným. Současně se stěžovatel s odvoláním na §20 zákona č. 229/1991 Sb. domáhal, aby byli žalovaní povinni vydat stěžovateli polovinu finanční náhrady ve výši 214.560,-Kč, vzhledem k tomu, že žalovaným byla SV poskytnuta za živý a mrtvý inventář a ostatní vnosy celá náhrada ve výši 429.121,- Kč. Předmětné zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Benešově nabylo právní mloci dne 9. června 1995, aniž proti němu stěžovatel podal odvolání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb.,
2 IV. ÚS 31/98
o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není tato podmínka splněna, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 117/94, Ústavní soud shledal, že v předmětné věci je nutno ústavní stížnost v části, v které se domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 117/94, ze dne 24. 1. 1995, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 pístu. f) zákona č. 182/1993 Sb., neboť ústavní stížnost byla podána nejen po lhůtě stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993) Sb., o Ústavním soudu, ale je současně i ústavní stížností nepřípustnou podle §75 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nepodal proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Okresního soudu v Benešově odvolání. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ani nebyly splněny podmínky k eventuálnímu zvážení možnosti neodmítnutí nepřípustné ústavní stížnosti stanovené v §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Předmětnou ústavní stížností stěžovatel dále napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1997, sp. zn. 25 Co 337/97, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 8. 8. 1995, č.j. 4 C 117/94-49, kterým vyzval Okresní soud v Benešově jako soud 1. stupně stěžovatele, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek z návrhu v částce 8.584,- Kč. Ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Praze nabylo právní noci dne 7. 1. 1998, ústavní stížnost proti němu směřující, doručená Ústavnímu soudu dne 23. 1. 1998, byla tedy podána včas.
Z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 4 C 117/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Benešově s poukazem na skutečnost, že v žalobě uplatňoval své nároky podle zákona o půdě, a tato řízení jsou od soudních poplatků osvobozena. V odůvodnění svého potvrzujícího usnesení Krajský soud v Praze uvedl, že v té části žaloby, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal nároku podle §8 zákona č. 229/1991 Sb., je tento skutečně osobně osvobozen od placení soudních poplatků a soud 1. stupně správně soudní poplatek z návrhu týkajícího se tohoto nároku nevybíral. Soudní poplatek byl vyměřen pouze z návrhu žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele), kterým se domáhal zaplacení částky 214.560,-Kč, neboť v daném případě se tento domáhal nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář proti žalovaným - fyzickým osobám, které nejsou podle zákona o půdě povinnými osobami (aniž sám ve smyslu příslušných ustanovení zákona o půdě řádně a včas nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář vůči potencionální povinné osobě podle zákona o půdě uplatnil), a proto nemohl být žalobce osvobozen od soudních poplatků ve smyslu §21a odst. 2 zákona o půdě. Krajský soud v Praze proto dospěl k závěru, že Okresní soud v Benešově jako soud I. stupně soudní poplatek správně vyměřil. Ústavní soud po posouzení výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obecné soudy v řízení o rozhodování o vyměření soudního poplatku stěžovateli neporušily jeho právo na spravedlivé projednání věci, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, a ústavní stížnost v části, svěřující proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Praze, shledal jako zjevně neopodstatněnou a nezbylo mu proto než ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.
3 IV. ÚS 3I/93
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj