ECLI:CZ:US:1998:4.US.312.97
sp. zn. IV. ÚS 312/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti H.F., J.J. a K.J., všichni zastoupeni advokátem JUDr. A.J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1997, sp. zn. 11 Co 215/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 22. 8. 1997 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí potvrzujícímu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. ledna 1996, č. j. 14 C 59/94-41, kterým byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť v řízení nebyla prokázána existence důvodů výpovědi podle §711, odst. 1 písm. d), g) a h) občanského zákoníku.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla porušena Ústavou České republiky zaručená ochrana vlastnického práva a současně i právo na spravedlivý proces. Ustanovení §154 odst. 1 občanského soudního řádu. tj. pravidlo, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, nelze na platnost výpovědi z nájmu bytu aplikovat tak, jak to učinil Městský soud v Praze. Výpověď z nájmu je jednostranným právním úkonem, jehož platnost je nutno zásadně posuzovat k okamžiku, kdy je výpověď druhé straně doručena. Pokud je stěžovatelům jejich právo dát výpověď z nájmu bytu nezákonně upřeno, jedná se o citelný protiústavní zásah do jejich vlastnického práva a do jejich práva pokojně užívat majetek, jak je upraveno v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Dodatkovém protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášeném pod č. 209/1992 Sb. Stěžovatelé nepovažují proces za spravedlivý, protože soud poskytl ochranu vedlejší účastnici, která po obdržení výpovědi převedla svůj družstevní byt na svého syna ze spekulativních důvodů. Stěžovatelé poukazují na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky, jež zakládají právo na spravedlivé projednání věci, v přiměřené lhůtě, nezávislým a nestranným soudem.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na písemné zdůvodnění svého rozsudku a dále uvádí, že převod členských práv k družstevnímu bytu na syna vedlejší účastnice nabyl účinnosti dne 17. 11. 1994. Pokud tedy Obvodní soud pro Prahu rozhodoval ve věci dne 30. ledna 1996, nebyla v té době vedlejší účastnice nájemkyní dvou bytů a stejně tak tomu bylo v době rozhodování Městského soudu v Praze.
Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila a svého postavení vedlejší účastnice se vzdala.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14 C 59/94 a seznámil se s jeho obsahem.
Ústavní soud především konstatuje, že není nadřízeným soudem soudům obecným, to však za předpokladu, že tyto při své činnosti respektují ústavní principy "Listiny". Ústavní soud se může tedy věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. Z toho pohledu se tedy Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj., zda byly porušeny ústavní zásady vyjádřené, pokud jde o ochranu vlastnického práva, v čl. 1 Dodatkového protokolu a v čl. 11 "Listiny" a pokud jde o právo na spravedlivý proces, v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 "Listiny".
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu tomuto soudu nepřísluší přezkoumávat výklad právních předpisů provedený obecnými soudy, s tím, že v některých případech se ovšem může stát, že interpretace, která se na první pohled jeví jako zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu je zejména tehdy, jestliže je výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně zaručeného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 "Listiny", který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv či svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentu, že při rozhodování o přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu měly soudy vycházet ze stavu existujícího v době doručení výpovědi, kdy vedlejší účastnice byla uživatelkou dvou bytů a nikoliv za stavu existujícího v době vyhlášení rozsudku.
Po zvážení obsahu všech tvrzení stěžovatelů uvedených v ústavní stížnosti a po prostudování soudního spisu, který byl ve věci veden, dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obou soudů, jež při právním posouzení věci vycházely ze stavu v době vyhlášení rozsudku, je třeba se ztotožnit. V tomto směru lze např. poukázat na Komentář k občanskému soudnímu řádu (Bureš, Drápal, C.H. Beck/Sevt, 1. vydání 1994), kde se na str. 251 mimo jiné uvádí: "Okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci". Znamená to, že soud nemůže přihlížet ke skutkovým okolnostem, k nimž došlo v minulosti a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou nebo které mají nastat až po vyhlášení rozsudku. Při právním posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je však rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikla, změnila se nebo zanikla. Podobně lze poukázat na stanovisko vyjádřené v Komentáři k občanskému zákoníku (Jehlička, Švestka a kolektiv, C.H. Beck, 3. vydání 1996), kde se na str. 634 k ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku uvádí: "Podstatný je stav době vyhlášení rozsudku soudem (§154 odst. 1 o.s.ř.), do té doby musí nájemce volit a podle své volby případně ukončit nájem druhého bytu".
Za dané situace nezbývá než konstatovat, že věc se netýká žádné závažné otázky interpretace nebo aplikace Ústavy ČR, "Listiny" nebo "Dodatkového protokolu".
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručené ochrany vlastnického práva ani práva na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu