ECLI:CZ:US:1998:4.US.318.98
sp. zn. IV. ÚS 318/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. I.D., zastoupené JUDr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č.j. 18 Co 128/97, 18 Co 129/97-135 a usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 22. 4. 1998, č.j. 2 Cdon 1638/97-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 17. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 1997, č.j. 18 Co 128/97, 18 Co 129/97-135, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 1998, č.j. 2 Cdon 1638/97-158. Uvedeným rozsudkem krajského soudu byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 13. ledna 1997, č.j. 4 C 69/96-100, kterým bylo stěžovatelce (žalované) uloženo zaplatit JUDr. J.D. (žalobci) z titulu náhrady škody, vzniklé mu porušením dohody o úpravě styku s nezletilou dcerou, částku 999 Kč s příslušenstvím, a žaloba o zaplacení zbývající částky 1 625,50 Kč byla zamítnuta. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu, když soud dospěl k závěru, že s ohledem na výši požadovaného peněžitého plnění dovolání není přípustné a jeho přípustnost nelze dovodit ani z jiných skutečností.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím krajského soudu, jakož i řízením mu předcházejícím, bylo porušeno její ústavně zaručené právo vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Domnívá se, že její základní právo na spravedlivý proces obecné soudy porušily způsobem provádění a hodnocení důkazů, který byl v rozporu s §132 o.s.ř. Poukázala zejména na skutečnost, že psychosomatické potíže dcery, které byly příčinou neumožnění styku s otcem JUDr. J.D., byly diagnostikovány až po uzavření dohody o úpravě styku s nezletilou. Uvedla, že soudy se nezabývaly námitkou, že vozidlo, jehož opotřebením vznikla škoda, tvoří předmět zaniklého a nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, ani námitkami dalšími. Při respektování zásady rovného postavení účastníků a při správném hodnocení důkazů musely soudy dojít ke zcela jiným skutkovým i právním závěrům. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým budou napadená rozhodnutí obecných soudů zrušena.
Krajský soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru se jedná o ústavní stížnost opožděnou, neboť šedesátidenní lhůta k jejímu podání započala běžet již dnem právní moci rozsudku krajského soudu, proti němuž dovolání nebylo přípustné. V opačném případě by účastník, zamýšlející podat proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, musel v každém případě podávat proti němu dovolání, bez zřetele k tomu, zda je podle zákona přípustné či nikoliv. Pokud jde o věc samotnou, domnívá se, že napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Krajský i okresní soud náležitě zhodnotily ve sporu provedené důkazy způsobem, který je předepsán v §132 o.s.ř., a dospěly ke spolehlivému závěru, že žaloba je co do svého základu po právu. Dále uvedl, že se zabýval i výší nároku a v rozhodnutí vysvětlil, proč je otázka, zda auto patřilo do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nerozhodná. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ČR vydal usnesení, kterým se ústavní stížnost odmítá, a pro případ, že nebude shledána opožděnou, vydal nález, kterým se ústavní stížnost zamítá.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dovolání směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž o.s.ř. dovolání nepřipouští. V ústavní stížnosti nejsou obsaženy žádné konkrétní námitky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a stěžovatelka ani nenapadá jeho závěr o nepřípustnosti dovolání. Výtky ve stížnosti se vesměs týkají soudů prvého a druhého stupně. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost proti napadenému usnesení byla odmítnuta.
JUDr. J.D., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost považuje za opožděnou ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť v daném případě posledním opravným prostředkem bylo odvolání. Dovolání v daném případě je nepřípustné vzhledem k výši částky, vymezující předmět řízení, a tato nepřípustnost vyplývá přímo ze zákona. Uvedl, že pouze v hodnocení důkazů nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, jestliže ve věci rozhodoval kompetentní soud a tedy zákonní a nepodjatí soudci. Žádný z účastníků nebyl zkrácen na procesních právech a rovněž dokazování proběhlo v souladu s příslušnými procesními normami. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud usnesením ústavní stížnost odmítl.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. usnesení sp.zn. I. ÚS 129/97, uveřejněné pod č. 14 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, jak je tomu v daném případě, kdy ve smyslu §238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. mělo být rozhodováno o věci, v níž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu, resp. - podle právního stavu platného před nabytím účinnosti zákona č. 77/1998 Sb. - plynula ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 11. 6. 1997, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 16. 7. 1998, tedy evidentně po lhůtě stanovené pro podání ústavní stížnosti.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj