ECLI:CZ:US:1998:4.US.324.98
sp. zn. IV. ÚS 324/98
Usnesení
IV. ÚS 324/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H.A., J.J. a B.Š., zastoupených JUDr. Ing. Z.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1998, č.j. 14 Co 94/98-92, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. července 1997, č.j. 14 C 249/95-46, za účasti Ministerstva financí České republiky a MčP., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 1998, č.j. 14 Co 94/98-92, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. července 1997, č.j. 14 C 249/95-46 (v ústavní stížnosti chybně uveden rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. července 1994, sp. zn. 9 C 92/92). Uvedenými rozhodnutími byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali určení neplatnosti konfiskace domu č.p. 548 se stav. parcelou č. 1572 a zahrady parc. č. 1573 v k. ú. H., podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo
rovnosti účastníků zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na veřejné projednáni věci bez
IV. ÚS 324/98
zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvedli, že rozsudkem městského soudu bylo zamítnuto jejich odvolání, přičemž odvolací soud, obdobně jako soud prvního stupně, nečinil téměř žádná důkazní řízení a nedostatečně zjistil skutkový stav.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelé podali žalobu na určení neplatnosti konfiskace poté, co nebyli úspěšní v předcházejícím řízení, kdy se domáhali svého nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Jedná se tedy o věc pravomocně skončenou a jejímu projednání by bránila překážka věci rozsouzené. Soudy obou stupňů se zabývaly uplatněným nárokem podle obecných předpisů a došly k závěru, že v daném případě není právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř., a to s ohledem na existenci zvláštního předpisu. Dále vyslovil přesvědčení, že k namítanému porušení ústavně zaručených práv a svobod nedošlo a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za zmatečnou, neboť napadenému rozsudku městského soudu předcházel jiný rozsudek, než který je uveden v ústavní stížnosti. Pokud jde o rozsudek ze dne 15. 7. 1997, vyslovil přesvědčení, že jím nedošlo k namítanému porušení základních práv a svobod. Soud provedl důkazy v takovém rozsahu, jaký považoval za nezbytný pro své rozhodnutí. Ze skutečnosti, že neprovedl další důkazy dle návrhu žalobců, nelze dovodit porušení uvedených základních práv. Závěrem odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že závěr soudů o nesplnění podmínky určovací žaloby považuje za správný a odpovídající ustálené rozhodovací praxi. Odkázalo na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhlo, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
MčP., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 14 C 249/95 95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatelé se již dříve podle zákona č. 87/1991 Sb., vůči MčP., domáhali uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání předmětných nemovitostí, přičemž žaloba byla pravomocně zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. l. 1995, č j. 16 Co 541/94-33, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 7. 1994, č j. 9 C 92/92-22, s odůvodněním, že žalovaná obec není ve sporu o uložení povinnosti k uzavření restituční dohody pasivně legitimována. Rozsudek nabyl právní moci 6. 3. 1995. Protože v uvedeném sporu stěžovatelé nebyli úspěšní, následně podali žalobu na určení, že konfiskace předmětných nemovitostí je neplatná. Tato žaloba byla pravomocně zamítnuta s odůvodněním, že u žalobců (stěžovatelů) není dán naléhavý právní zájem, neboť žalobci měli uplatnit své nároky podle zvláštního zákona, tj. zákona č. 87/1991 Sb., což je plně v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů.
Jádrem ústavní stížnosti je zjevné nepochopení postavení a role ústavního soudu v ústavním systému České republiky. Ústavní soud se může věcí zabývat především s ohledem na dodržení těch základních práv a svobod, jejichž porušení je stěžovateli namítáno. V tomto směru však stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce v podstatě pouze tvrdí, že soudy tím, že došly k výsledku, se kterým nesouhlasí, porušily jejich ústavní právo na spravedlivé projednání věci. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nespokojenost stěžovatelů s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy, čímž stěžovatel staví ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Podle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva u nezávislého soudu, podmínkou však je, aby tak činil stanoveným způsobem. Tohoto práva stěžovatelé využili, když tvrzené nároky podle zák. č. 87/1991 Sb., uplatnili u soudu. V tomto řízení však nebyli úspěšní, přičemž nutno konstatovat, že lhůta k napadení těchto rozsudků ústavní stížností nesporně již dávno uplynula. Pokud pak zvolili jakousi náhradní cestu, tj. určovací žalobu, sdílí Ústavní soud v podstatě závěry obecných soudů, i když tato okolnost není pro posouzení odůvodněnosti ústavní stížnosti podstatná ani rozhodující. Za rozhodující je třeba považovat skutečnost, že stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající
IV. ÚS 324/98
z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, a že také proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu