ECLI:CZ:US:1998:4.US.328.98
sp. zn. IV. ÚS 328/98
Usnesení
IV. ÚS 328/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I.R., zastoupeného JUDr. K.R., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1998, čj. 38 C 282/94-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně, zamítajícímu stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí Policie ČR, ze dne 26. 8. 1994, čj. PMJ 288/DSodv.-94, stěžovatel uvádí, že závěr, že stěžovatel řídil motorové vozidlo po účelové komunikaci, zcela pomíjí skutečnost, že dvůr restaurace M., je uzavřeným prostranstvím. Stěžovatel má proto za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle článku 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a domáhá se proto zrušení napadeného rozsudku.
2 IV. ÚS 328/98
Z obsahu spisu Policie CR, sp. zn. ORBK-1377/DS-1994, ústavní soud zjistil, že rozhodnutím uvedeného policejního orgánu byla stěžovateli podle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši Kč 5 000,--, zákaz činnosti, a to řízení všech motorových vozidel, na dobu šesti měsíců, jakož i povinnost uhradit státu náklady řízení v částce Kč 150,--, to vše pro jednání porušující ustanovení §5 odst. 2 písm. b), §6 odst. 4 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, a zakládající tak skutkovou podstatu přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d), §30 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodla Policie ČR, dne 26. 8. 1994 pod čj. PJM-288/DS-odv.-94 tak, že toto odvolání zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Z obsahu spisu 38 C 282/94 Městského soudu v Brně Ústavní soud dále zjistil, že o žalobě proti citovanému rozhodnutí správního orgánu, došlé městskému soudu dne 6. 10. 1994, rozhodl tento soud rozsudkem ze dne 27. 5. 1998, čj. 38 C 282/94-16, tak, že žalobu zamítl. Městský soud dospěl ve svých zjištěních a úvahách k závěru, že stěžovatel řídil motorové vozidlo po účelové komunikaci v B., a byl tudíž povinen dodržovat vyhlášku č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kteroužto povinnost však porušil tím, že řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholických nápojů, a navíc u sebe neměl řidičský průkaz.
Protože stěžovatel byl již citovanými rozhodnutími odsouzen rovněž pro přestupek podle ustanovení §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, tedy pro porušení obecně závazného právního předpisu o bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, zkoumal Ústavní soud nejdříve otázku, zda k stěžovatelovu inkriminovanému jednání došlo v rámci silničního provozu. Pravidla silničního provozu byla v rozhodné době upravena vyhláškou bývalého Federálního Ministerstva vnitra č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, která v ustanovení §1 silniční provoz definuje jako provoz na dálnicích, silnicích, místních komunikacích a účelových komunikacích [§1 odst. 2 zákona č.
135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Policie ČR, vyžádala pro účely posouzení této otázky stanovisko M.ú., stavebního úřadu a územního plánování, učinila tak nicméně teprve po vydání rozhodnutí o stěžovatelově přestupku. Uvedené stanovisko ze dne 8. 9. 1994 nicméně měla již k dispozici a hodnotila je Policie ČR, která v již citovaném rozhodnutí k stěžovatelově námitce, že
3 IV. ÚS 328/98
místem kontroly nebyla účelová komunikace, uvedla, že zpevněná plocha v prostorách restaurace M., má povahu účelové komunikace, neboť je dlouhodobě využívána nejen jako chodník, umožňující přístup nejen do restaurace a do areálu koupaliště P., ale rovněž jako prostranství - obslužná komunikace - umožňující zásobování provozoven. Uvedená zjištění a závěry převzal v napadeném rozhodnutí i Městský soud v Brně, když vzal za prokázáno, že stěžovatel řídil motorové vozidlo po účelové komunikaci a nerespektoval přitom vyhlášku č. 99/1989 Sb.
Z již konstatovaného stanoviska M.ú., stavebního úřadu a územního plánování, ze dne 18. 8. 1994, je však patrno, že inkriminovaná zpevněná plocha na p. č. 176 k. ú. B., má sice povahu chodníku a současně veřejného prostranství sloužícího k jízdě motorových vozidel zásobujících provozovny, nicméně teprve na tuto plochu navazuje vlastní účelová komunikace přestavovaná p. č. 844/7 navazující na místní komunikaci, tj. p. č. 1969/5, to vše k. ú. B. Potud, tedy vzhledem k pochybnostem o povaze inkriminovaného prostoru, nelze stěžovatelovým argumentům obsaženým v ústavní stížnosti upřít oprávnění, přesto však podle názoru Ústavního soudu nelze jen z tohoto důvodu usoudit na porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z uvedeného spisového materiálu totiž vyplývá, že stěžovatel byl policejními orgány zastaven již ve stádiu vjezdu do zmíněné účelové komunikace. To konstatuje ve své výpovědi zcela jednoznačně J.S., když uvádí, že stěžovatel se svým vozidlem přejel dvorek za objektem M. a řídil jej směrem k bráně, kde byl policistou zastaven. Jak vyplývá z protokolu o ústním jednání dne 28. 7. 1994, byl s touto výpovědí stěžovatel i jeho zástupce - tentýž zástupce jako v řízení o ústavní stížnosti - seznámen, přičemž uvedený zástupce po seznámení s obsahem předloženého písemného materiálu, tedy i s výpovědí J.S., zcela rozporuplně konstatoval, že ve spisovém materiálu není žádný důkaz o tom, že by stěžovatel s osobním vozidlem jel. Výpověď J.S. stěžovatel nenapadl ani v řízení u městského soudu a zůstal v tomto směru zcela nečinný, ačkoli i městský soud ve svých závěrech se právě této výpovědi dovolává. Výpověď J.S. měla totiž v projednávané věci podstatný význam také proto, že stěžovatel byl odsouzen rovněž pro přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, a to pro přestupek podle ustanovení §30 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy proto, že po požití alkoholického nápoje vykonával činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek. Za tohoto stavu, kdy ze strany stěžovatele hrozilo takové nebezpečí, nejeví se Ústavnímu soudu z ústavně právního hlediska relevantní, že byl policistou zastaven v již konstatovaném stádiu vjezdu na
4 IV. ÚS 328/98
účelovou komunikaci. Jádro věci bylo totiž v tom, zda stěžovatel vozidlo řídil či neřídil a nezpochybnil-li zjištění správního orgánu a městského soudu, nemůže tak činit teprve v souvislosti s podanou ústavní stížností, neboť tím by Ústavnímu soudu přisuzoval roli odvolací instance. Jinými slovy, jednou ze základních povinností účastníka v každém řízení je přispět k objasnění relevantních skutečností, takže zůstane-li nečinný i ve vztahu k důkazům pro něj nepříznivým, může se zpravidla stěží domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu