ECLI:CZ:US:1998:4.US.332.97
sp. zn. IV. ÚS 332/97
Usnesení
IV. ÚS 332/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J.V., zastoupené advokátkou JUDr. E.T., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 1997, čj. 10 Ca 211/97-28, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 4. 1997, čj. OPÚ/R-380/97/G01/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 1997, sp. zn. 10 Ca 211/97, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okr.ú. v Č., okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 4. 1997, čj. OPÚ/R-380/97/601/91, tak citovaného rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú. Č., konkrétně specifikovaných ve výrokové části rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, konkrétně čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2,čl. 11 odst. 1, č1.36 a čl. 38 odst. 2 Listiny
2 IV. ÚS 332/97
základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V obsahu ústavní stížnosti pak rekapituluje průběh dosavadních řízení s poukazem na skutečnosti, které podle ní odůvodňují závěr, že rozhodnutí orgánů se opírá o obecné, neurčité a nepřezkoumatelné skutkové zjištění, v důsledku čehož nebyla poskytnuta jejím právům dostateční ochrana.
Z obsahu vyžádaných spisů ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka požádala ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě u Okr.ú., pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), o restituci vlastnického práva k pozemkům, které byly v rozmezí let 1977 až 1989 převedeny na československý stát čtyřmi kupními smlouvami, a to s odůvodněním, že shora uvedené kupní smlouvy byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Pozemkový úřad ve vztahu k hodnocení stavu tísně na straně stěžovatelky dospěl po provedeném řízení k závěru, že žadatelka kupní smlouvu v jisté tísni uzavírala, nešlo však o tíseň ve smyslu politického nátlaku, ke kterému docházelo v rozhodném období. Při posuzování nápadně nevýhodných podmínek dospěl pozemkový úřad k závěru, že prodávající se uzavřením kupní smlouvy nedostala do horšího postavení ve srovnání s jinými občany. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podala stěžovatelka opravný prostředek ke krajskému soudu, v němž vytýkala pozemkovému úřadu porušení ustanovení §32, §34, §46 a §47 zákona č. 71/67 Sb., o správním řízení, a to v tom směru, že pozemkový úřad v průběhu správního řízení neučinil téměř nic proto, aby zjistil přesný a úplný stav věci a podle názoru stěžovatelky se nevypořádal s důkazy předloženými stěžovatelkou, přičemž toto své tvrzení stěžovatelka směřuje zejména ke kupní smlouvě ze dne 25. 1. 1989, ve vztahu k níž poukazuje zejména na skutečnost, že proces jejího uzavírání probíhal až v době, kdy na pozemcích již probíhala výstavba, stěžovatelka odmítala smlouvu uzavřít a listiny, kterými byla vyzývána k uzavření této smlouvy, obsahují mimo jiné i pohrůžku vyvlastnění. Ve vztahu k této smlouvě, v opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu, uvádí rovněž, že ohledně nemovitostí převedených kupní smlouvou ze dne 25. 1. 1989 na čsl. stát je u Okresního soudu v Českých Budějovicích veden občanskoprávní spor. Krajský soud v Českých Budějovicích, který o opravném prostředku rozhodoval, po zhodnocení důkazů, které shromáždil pozemkový úřad, ve spojení s důkazy, které byly doplněny v průběhu soudního řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil jako věcně správné, mající oporu ve výsledcích dokazování, když v předmětné věci nebyly splněny požadavky pro restituci majetku stěžovatelky, a to pro neexistenci restitučního titulu obsaženého v §6 odst. l písm. k) zákona o půdě. Ve vztahu k podmínce tísně krajský soud dospěl k závěru, s kterým ovšem stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti vyslovuje hrubý nesouhlas, podle něhož okolnosti výkupu pozemků od stěžovatelky nepředstavovaly přímý politický nátlak na ni, neboť v případě výkupu předmětných pozemkových parcel se nejednalo o akt zvůle státní moci namířený proti navrhovatelce, ale o výkup pozemků realizovaný v souladu s územním plánem rozvoje sídelních útvarů, podle kterého byly pozemky určeny k zástavbě. Současně však krajský soud v odůvodnění svého rozsudku připustil, že situaci, kdy proces směřující k výkupu pozemků podle 4. smlouvy (uzavřené dne 25. 1. 1989) byl zahájen až po poukazech stěžovatelky na to, že na jejích pozemcích probíhá výstavba, aniž by stavebník měl zajištěn majetkoprávní titul k výstavbě, není možné hodnotit jako správnou, avšak nelze ji chápat jako politický nátlak. Rovněž stěžovatelkou uplatněnou námitku, týkající se ve vztahu k těmto nemovitostem pohrůžky vyvlastnění, neshledal krajský soud tísní v politickém smyslu.
K nápadně nevýhodným podmínkám krajský soud uvedl, že je nutno je posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu, a musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného restituujícího občana ve srovnání s občany jinými, nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo. Za irelevantní shledal ve vztahu k osobě stěžovatelky zejména
3 IV. ÚS 332/97
skutečnosti, týkající se postavení její právní předchůdkyně - babičky, která předmětné pozemky osobně obdělávala do období roku 1965 či 1967. Pro posouzení věci považoval krajský soud v tomto směru za významné, že v době převodu pozemky užívala socialistická organizace, a stěžovatelce tedy již žádný zisk nepřinášely, přitom v době uzavírání kupních smluv byla zcela adekvátní protihodnotou kupní cena vyjadřující hodnotu pozemků v porovnání se současnými cenami sice nižší, avšak v době prodeje odpovídající cenovým předpisům.
K námitce stěžovatelky, že v případě kupní smlouvy ze dne 25. 1. 1989 byl při stanovení výše kupní ceny použit neplatný cenový předpis, zaujal krajský soud názor, že tato skutečnost nepředstavuje nápadně nevýhodné podmínky, když - jak vyplývá ze znaleckého posudku - kupní cena stanovená podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. je shodná s kupní cenou stanovenou podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. a pro posouzení případné nápadné nevýhodnosti pro stěžovatelku je rozhodné, že dostala zaplaceno tolik, kolik jí podle platného cenového předpisu příslušelo a nebyla tak ve srovnání s jinými občany prodávajícími pozemky v užívání organizace znevýhodněna.
V odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku krajský soud konstatuje, že skutečnost, že navrhovatelka neměla právo svobodně se rozhodnout při uzavírání kupních smluv, neznamená nápadně nevýhodné podmínky a nelze ji podřadit ani tísni. Takováto výhrada směřuje k náležitostem právních úkonů. Případná neplatnost kupní smlouvy však restitučními titulem není, protože zákon takový restituční titul nepředpokládá. Posuzování neplatnosti právních úkonů pak nepatří do pravomoci pozemkového úřadu, nemůže se jí proto zabývat ani soud v řízení podle části páté o.s.ř. v tzv. správním soudnictví. Proto soud shodně s pozemkovým úřadem uzavřel, že ani nápadně nevýhodné podmínky prodeje nebyly zjištěny.
Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí má oporu ve správním spise a v provedených důkazech, a přes stručnost odůvodnění je rozhodnutí srozumitelné a je z něho neznatelné, z jakých důvodů nebyl restituční důvod shledán. Stručnost odůvodnění soud hodnotí jako procesní pochybení charakteru formálního, které po smyslu §2501 a §250i odst. 3 o.s.ř. nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Českých Budějovicích uvedl, že napadeným rozsudkem nebylo podle jeho názoru zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť soud projednal věc předepsaným procesním způsobem a při rozhodování o opravném prostředku stěžovatelky státní moc uplatnil v mezích daných zákonem. Věcně se soud vypořádal se všemi kupními smlouvami, přičemž naplnění restitučního titulu upraveného v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě ve vztahu k žádné z kupních smluv neshledal. K výkupu pozemků docházelo pro účely komplexní bytové výstavby a komunikací, o tom byla prodávající obeznámena, a tak také byly pozemky využity. Jiné vlivy objektivní povahy, které by bylo možno podřadit politickému nátlaku při uzavírání smluv, nepůsobily. Soud důvodnými neshledal ani výhrady stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti ve vztahu k zastupování účastníků řízení advokáty a k obsazení senátu, který ve věci rozhodoval.
Všichni v úvahu přicházející vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti se svého postavení vedlejších účastníků vzdali.
Ústavní soud na základě výše provedených zjištění a po posouzení obsahu ústavní stížnosti stěžovatelky považuje za nezbytné především zdůraznit, že mu nepřísluší přehodnocovat dokazování prováděné obecnými soudy, mimo případy, kdy dochází k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Stěžovatelka napadá nesprávnost skutkových zjištění a právních závěrů a procesních pochybení ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci. Ústavní soud, a to právě v rovině ústavněprávní, neshledal její námitky
4 IV. ÚS 332/97
a výhrady k postupu a skutkovým a právním závěrům orgánů veřejné moci, ani výhrady ve směru k zastoupení účastníků dosavadních řízení a k obsazení senátu krajského soudu za takové, které by opodstatňovaly ve vztahu k její osobě její tvrzení o porušení uváděných ústavně zaručených práv. K porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojít nemohlo, neboť ve vztahu k tvrzené restituci pozemkového vlastnictví podle ustálené judikatury Ústavního soudu nelze toto ustanovení aplikovat na případy spadající do režimu eventuálního obnovení vlastnického práva (případně poskytnutí odpovídající náhrady za ně, pokud není možné vlastnické právo obnovit) v tzv. restitučním prostředí.Rovněž tak neshledal ústavní soud za opodstatněná tvrzení stěžovatelky, že dosavadní postup orgánů veřejné moci byl v rozporu s dalšími články Listiny základních práv a svobod a ústavy ČR, jichž se v ústavní stížnosti dovolává, když po obsahové i procesní stránce orgány veřejné moci okolnosti uzavírání kupních smluv posoudily po vyhodnocení skutečností, které stěžovatelka k odůvodnění naplnění restitučního titulu, uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, uvedla. Současně však považuje ústavní soud za vhodné zaujmout stanovisko k tvrzení stěžovatelky, že krajský soud využil pro odůvodnění svého potvrzujícího rozsudku nevhodný nález ústavního soudu. Stejně jako ve věci rozhodující orgány veřejné moci i ústavní soud sdílí názor, že posouzení splnění podmínek tísně a nápadně nevýhodných podmínek ve vztahu ke kupním smlouvám, uzavíraným v tzv. rozhodném období, je vždy věcí individuálního posouzení konkrétní situace. V tomto směru je třeba uvést, že kategorie tísně nemusí být nutně vázána na existenci politického nátlaku, ale může spočívat např. v existenci tísně sociální, psychické, apod. V tomto směru ústavní soud přisvědčuje právnímu závěru obsaženému v rozhodnutí pozemkového úřadu, totiž že "oprávněná osoba kupní smlouvy v jisté tísni uzavírala", byt' nejde o tíseň politického nátlaku. Podle mínění ústavního soudu je v dané věci jednání v tísni stěžovatelkou dovoditelné ve vztahu ke kupní smlouvě ze dne 25. 1. 1989, proces jejíhož uzavírání probíhal až v době realizace výstavby na předmětných pozemcích, byt' se tato děla v souladu s územním plánem a pro účel, pro který bylo možno pozemky v případě nedosažení dohody vyvlastnit. S ohledem na soulad využití pozemků s obsahem územního plánu, kterým bylo uskutečnění výstavby sídliště a komunikací, nelze však přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že motivem pro výzvy k uskutečnění prodeje subjekty reprezentujícími čsl. stát byla její příslušnost k určité soc. skupině (ať již ve vztahu k rozsahu pozemkového vlastnictví, tak ve vztahu k jí uváděným problémům, které pro ni vyplývaly např. v oblasti pracovního uplatnění s ohledem na její sociální původ a emigraci bratra).
Při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nebylo možno pominout, že vedle tísně musí být pro úspěšnost restituční žádosti, opírající se o ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, naplněna i kategorie nápadně nevýhodných podmínek. Ty však nebyly u stěžovatelky shledány. Nad rámec závěrů, k nimž došly orgány veřejné moci, považuje ústavní soud za potřebné uvést, že pro ocenění pozemků podle vyhlášky č. 128/1984 Sb. i podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. bylo podstatné, zda se jednalo o pozemky v užívání soc. organizace podle zvláštních předpisů, či ne. Pozemky v kupní smlouvě ze dne 25. 1. 1989 byly pak oceněny jako pozemky, které nebyly v užívání soc. organizace podle zvláštních předpisů, tj. při jejich ocenění bylo vycházeno z faktického stavu, že na nich již probíhala výstavba, a tehdejší s.z.o. je již neužívala. Skutečností však zůstává, že v tomto období docházelo k právnímu zániku práva užívání podle zvláštních předpisů (v tomto případě zřejmě užívání k zajištění výroby) až přechodem nebo převodem pozemků do socialistického společenského vlastnictví. I z těchto důvodů nelze přisvědčit stěžovatelce v tom směru, že by byla v postavení nápadně nevýhodném, neboť se jí dostalo takového cenového ekvivalentu, který byl, v souladu s tehdejšími cenovými předpisy, několikanásobně vyšší než cena pozemků v užívání soc. organizace podle zvláštních předpisů (viz i znalecký posudek č. 524/93/157 - 2 657,60 Kčs za pozemky v užívání
5 IV. ÚS 332/97
soc.ganizace a 55 217,60 Kčs za pozemky, které nebyly v užívání organizace podle zvláštních předpisů.
Z důvodů shora uvedených plyne, že Ústavní soud neshledal jak v postupu, tak ani v rozhodnutích orgánů veřejné moci ve věci doposud rozhodujících, namítané dotčení ústavně zaručených práv, a proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu