ECLI:CZ:US:1998:4.US.336.98
sp. zn. IV. ÚS 336/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti P., zastoupené JUDr. K.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, č.j 38 Ca 49/97-25, za účasti Městského soudu v Praze a za vedlejšího účastenství Magistrátu hl. města Prahy, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 1998, č.j. 38 Ca 49/97-25, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, ("magistrát"), ze dne 10. 2. 1997, č.j. ZIV 158/97/Hoch-17. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí živnostenského odboru M.ú. ("živnostenský úřad") ze dne 17. 12. 1996 kterým jí byla uložena podle §63 odst. 1 zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, pokuta 200.000,- Kč za provozování činnosti taxislužby bez platného živnostenského oprávnění.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postup magistrátu byl v rozporu s čl. 5 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), (zřejmě je míněn čl. 4 odst. 1 Listiny), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. V napadeném rozhodnutí městského soudu spatřuje porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny, a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). V postupu správních orgánů, vedoucím k uložení pokuty, spatřuje porušení práva na podnikání a provozování jiné hospodářské činnosti zaručeného čl. 26 Listiny, a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Uvedla, že za účelem provozování taxislužby jí živnostenský úřad vydal koncesní listinu s omezenou platností do 31. 3. 1996, i když o vydání koncesní listiny na dobu určitou nežádala, a dle jejího názoru bylo možné platnost koncesní listiny časově omezit jen z důvodu veřejného zájmu. Má zato, že novela živnostenského zákona, tj. zákon č. 286/1995 Sb., s účinností od 1. ledna 1996 přímé oprávnění živnostenských úřadů udělit koncesní listinu na dobu určitou zrušila, a ve svých přechodných ustanoveních (čl. III, bod 1 cit. zákona) stanovila, že "Provozování živnosti na základě živnostenského oprávnění, o jehož vzniku bylo pravomocně rozhodnuto přede dnem účinnosti tohoto zákona, a jeho zánik se řídí tímto zákonem.". Z uvedeného stěžovatelka dovodila, že novelou bylo zrušeno i časové omezení platnosti jí dříve udělené koncesní listiny, koncesní listinu začala považovat za listinu udělenou na dobu neurčitou, a proto do 31. 3. 1996 živnostenský úřad nepožádala o vydání nové koncesní listiny. Právní názor živnostenského úřadu však byl odlišný, neboť dopisem ze dne 28. 11. 1996 vůči stěžovatelce zahájil správní řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 17. 12. 1996, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta 200 000,- Kč za provozování koncesované živnosti "taxislužba" bez platného živnostenského oprávnění, neboť dle názoru živnostenského úřadu platnost koncesní listiny skončila dnem 31. 3. 1996. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí a rozhodnutí jemu předcházející zrušil. Dopisem ze dne 4. 9. 1998 pak navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, což odůvodnil hrozbou závažného narušení provozu společnosti.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť bylo vydáno příslušným orgánem, v souladu se zákonem a v rámci zákonem stanovené sazby. Uložením pokuty nebylo nijak omezeno právo stěžovatelky podnikat. Ze skutečnosti, že soud neshledal žalobu důvodnou, nelze bez dalšího dovodit porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelce nebylo zabráněno domáhat se svého práva u soudu, žaloba byla řádně projednána při ústním jednání, a právo na soudní přezkum správního rozhodnutí nebylo nijak zkráceno. Dále uvedl, že podstatnou část žaloby tvořily námitky směřující proti časovému omezení doby, na kterou byla žalobci vydána koncesní listina. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že předmětem řízení u soudu nebylo přezkoumání zákonnosti koncesní listiny, ani "Podmínek pro provozování taxislužby na území P.", tvořících přílohu koncesní listiny. Stěžovatelka nevyužila práva podat v řízení o udělení koncesní listiny odvolání, a proto soud důvodnost námitek směřujících proti koncesní listině nemohl přezkoumávat. Uvedl, že u správního rozhodnutí platí presumpce správnosti, pokud takové rozhodnutí nebylo zrušeno, a to i v případě, že rozhodnutím mohlo dojít k porušení zákona. Pouze v případě nulity by k takovému rozhodnutí nemohlo být přihlédnuto. V daném případě je třeba vycházet z toho, že koncesovaná živnost byla stěžovatelce povolena do 31. 3. 1996, a pokud ji provozovala i po tomto datu, aniž jí byla vydána jiná koncesní listina, podnikala bez platného živnostenského oprávnění. Dle jeho názoru nedošlo ke změně koncesní listiny ani novelou živnostenského zákona, tj. zákonem č. 286/1995 Sb., Živnostenský úřad je orgánem příslušným k ukládání pokut podle živnostenského zákona, rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, pokuta je v rámci stanovené sazby. Právo stěžovatelky podnikat uložením pokuty nebylo nijak omezeno. Ze samotného zamítnutí žaloby pak nelze bez dalšího dovodit porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Z uvedených důvodů má zato, že ústavní stížnost není důvodná.
Magistrát, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že koncesní listina byla vydána na dobu určitou v souladu se stanoviskem Magistrátu, kterým byl vázán. Novelou živnostenského zákona, tj. zákonem č. 286/1995 Sb., nebylo dotčeno ustanovení §57 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona, podle něhož živnostenské oprávnění zaniká mj. tehdy, byla-li koncesní listina vydána na dobu určitou. Novela nepřinesla, pokud jde o podmínky provozování živnosti "taxislužba", žádné změny. Uvedená živnost nepodléhala tzv. transformaci, a tudíž nebylo možno automaticky vydat stěžovatelce novou koncesní listinu na dobu neurčitou. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 49/97 a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v řízení o správní žalobě, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces, resp. v čl. 6 Úmluvy. Ústavní soud neshledal ani porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud sdílí názor městského soudu, uvedený v odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož námitky stěžovatelky proti rozhodnutí o uložení pokuty za neoprávněné podnikání v podstatě směřují proti časovému omezení platnosti koncesní listiny ze dne 6. 4. 1995, č.j. 95/365/P/Ko/Ve. Bylo především věcí stěžovatelky samotné, aby po vydání uvedené koncesní listiny využila svých oprávnění, nezákonnost či neústavnost koncesní listiny namítala, a domáhala se vydání koncesní listiny na dobu neurčitou. K tomu však nedošlo, neboť stěžovatelka se při osobním převzetí koncesní listiny dne 24. 5. 1995 svého práva na odvolání vzdala, jak vyplývá z vyjádření magistrátu. V tomto směru by Ústavní soud mohl podanou stížnost odmítnout jako nepřípustnou. Pokud pak je ve stížnosti namítáno, že napadené rozhodnutí zasáhlo do ústavně zaručeného práva podnikat, resp. provozovat jinou hospodářskou činnost (čl. 26 Listiny), upozorňuje Ústavní soud, že toto právo patří mezi ta hospodářská, sociální a kulturní práva, která nemají absolutní povahu, ale lze se jich ve smyslu čl. 41 Listiny domáhat v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu