ECLI:CZ:US:1998:4.US.348.98
sp. zn. IV. ÚS 348/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M., zastoupeného Mgr. L.D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1998, č.j. 20 Co 185/98-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 5. 8. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 5. 1998, č.j. 20 Co 185/98-200. Uvedeným rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. dubna 1997, č.j. 3 C 127/91-178, kterým bylo stěžovateli, na základě zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, uloženo vydat žalobci specifikované nemovitosti v obci B.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv a svobod zaručených Ústavou České republiky ("Ústava"), a to práva na vlastnictví. Uvedl, že kupní smlouvou ze dne 15. 11. 1973 koupil od Československého státu - MNV zastavěnou plochu č.p. 350 a na ní stojící nemovitost čp. 225, v k.ú. B. Tyto nemovitosti byly odňaty původním vlastníkům, manželům N. Při uzavření kupní smlouvy byl objekt ve velmi špatném stavu, nicméně stěžovatel ho přebudoval vlastním nákladem a prací svých členů na zařízení sloužící myslivosti. Na základě zákona č. 403/1990 Sb., synovec původních vlastníků požádal o vydání předmětných nemovitostí, obrátil se na soud, který nakonec stěžovateli uložil povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Dle názoru stěžovatele pro jeho neúspěch ve sporu byl rozhodující nesprávný právní názor Vrchního soudu v Praze, vyslovený v rozsudku ze dne 29. 9. 1995, č.j. 4 Cdo 111/94-124, který byl závazný pro okresní i krajský soud, a podle něhož synovce původních vlastníků je nutno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Dle názoru stěžovatele Vrchní soud nesprávně aplikoval restituční zákon, když ve výčtu pořadí oprávněných osob dle §3 odst. 1 zák.č. 403/1990 Sb., na prvním místě uvedl dědice ze zákona, namísto dědice ze závěti, a dále nesprávně považoval za závěť listinu A.N. ze dne 6. 2. 1973, nadepsanou "Moje poslední vůle". Stěžovatel trvá na názoru, že uvedená listina není a nemůže být závětí, a tudíž synovec původních vlastníků nemohl být oprávněnou osobou. Právě v opačném názoru obecných soudů spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva. Dále poukázal na skutečnost, že v okamžiku své smrti paní N. nebyla vlastníkem předmětného majetku a tudíž o něm nemohla závětí pořizovat. Podrobně rozvedl důvody svého tvrzení a odkázal na stanoviska zveřejněná v odborné literatuře. Poukázal dále na skutečnost, že sdružení si objekt řádně koupilo jako nepoužívanou ruinu a poté v dobré víře několikanásobně zhodnotilo. Pokud by finanční náhradu za zhodnocení objektu obdrželo ministerstvo financí, byla by na sdružení státem páchána stejná křivda, jaká měla být restitučním zákonem napravena. Závěrem stěžovatel požádal, aby bylo ve věci rozhodnuto bez osobního jednání.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 21. 5. 1998. Připomněl, že ve věci rozhodoval poté, co jeho předchozí rozsudek byl dovolacím soudem (tehdy Vrchním soudem v Praze) zrušen, a ve smyslu §243d odst. 1 o.s.ř. byl vázán právním názorem Vrchního soudu na charakter a povahu listiny sepsané A.N. dne 6. 2. 1973.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním názorem Vrchního soudu v Praze, jak byl vysloven v odůvodnění rozsudku ze dne 29. září 1995, č.j. 4 Cdo 111/94-124, a následně akceptován v navazujících rozhodnutích okresního a krajského soudu. V cit. rozsudku Vrchní soud v Praze zaujal názor, podle něhož zákon č. 403/1990 Sb., nesleduje důsledně dodatečné vytvoření vlastnických vztahů, ke kterým by došlo v důsledku dědických řízení po původních vlastnících, popř. po jejich dědicích, ale sám odchylně vymezuje okruh osob, kterým může být věc vydána. Pro posouzení, zda je osoba povolaná závětí k dědění oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) cit. zákona, není proto rozhodné, zda skutečně dědictví jako dědic ze závěti podle ní nabyla, nýbrž pouze to, zda závěť je pravá a platná, přičemž pro posouzení platnosti závěti pro účely restituce nemůže být právně významné, byla-li uplatněna neplatnost závěti podle §479 obč. zák., anebo spočívala -li její neplatnost z hlediska dědického práva v tom, že se týkala odňatého majetku, který v době smrti pořizovatele nebyl v jeho vlastnictví, a zda jí byla obmyšlená osoba povolaná buď k dědění veškerého majetku zůstavitele, nebo k ideálnímu podílu dědictví, anebo byla-li ustanovena jako dědic právě těch jednotlivých věcí, nebo ideálního podílu jednotlivých věcí, na které se vztahuje povinnost vydání. Postavení oprávněné osoby ve smyslu výše citovaného ustanovení se tedy odvozuje z vůle zůstavitele vyjádřené v závěti a nikoliv z toho, jak byla nebo mohla být závěť v dědictví realizovaná. Pokud vůle zůstavitele (původního vlastníka věcí, na něž se vztahuje povinnost vydání) směřuje k tomu, aby určitá osoba po ní nabyla veškerý majetek., resp. ideální podíl na veškerém majetku, pak pro účely restituční z ní vyplývá, že osoba takto povolaná závětí k dědění je oprávněnou osobou k vydání věcí podle rest. zákona, resp. k vydání ideálního podílu na těchto věcech, přičemž výše tohoto podílu je dána výší jeho podílu na dědictví uvedenou v závěti. Tím spíše je oprávněnou osobou podle cit. ustanovení osoba povolaná podle výslovného projevu vůle původního vlastníka věcí, je-li tato vůle vyjádřená v listině, jež splňuje formální náležitosti závěti. Právě proto, že v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) rest. zákona se nejedná o nárok z dědického práva, ale o nárok obmyšlených osob přímo ze zákona č. 403/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je sice pro posouzení nároku podle tohoto zákona významné, zda je závěť pravá a platná z hlediska obecných náležitostí závěti jako jednostranného právního úkonu, nikoliv však již okolnost, že v řízení o dědictví by se k závěti, jíž bylo pořízeno o věcech, které nebyly v den smrti pořizovatele v jeho vlastnictví, nemohlo přihlížet. Vrchní soud dále dovodil, že pokud v dané věci A.N. povolala žalobce (stěžovatele) závětí ze dne 6. února 1973 k dědění těch věcí, na něž se vztahuje povinnost vydání, je žalobce z titulu této závěti oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 písm. a) rest. zákona. Podmiňující způsob, jehož pořizovatelka v závěti použila, nemůže být na závadu, protože ten nemění nic na její vůli, aby právě žalobce, bude-li nabytí daných věcí možné, tyto věci nabyl. Rovněž použití množného čísla, tedy "jakoby jednání i za manžela", nemůže na daném závěru nic měnit, protože listina je sepsaná, datovaná a podepsaná pouze A.N., takže se nemůže jednat o společnou závěť obou manželů.
Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR Cpjn 50/93, zveřejněného pod č. 34/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., nejde o nárok vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění, nýbrž o nárok "dalších oprávněných osob" založený přímo zákonem č. 403/1990 Sb. Ustanovení §3 odst. 2 cit. zákona pak výslovně zdůrazňuje, že jen není-li osob uvedených v ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona, vydá se věc dědici vlastníka [tj. tedy nikoli dědici ze závěti, který patří mezi osoby uvedené pod písm. a) v §3 odst. 1 cit. zákona]. U závěti není ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. a) cit. zákona rozhodné, zda byla závěť pořízena před tím, než došlo k odnětí vlastnického práva k nemovitým, popřípadě k movitým věcem (srov. §1 téhož zákona). Dědicem ze závěti není ten, kdo měl podle závěti obdržet pouze individuálně určenou věc (věci) nebo právo (práva), pokud ovšem nejde přímo o věc, která byla odňata ve smyslu ustanovení §1 cit. zákona. Povinnost vydat věc, jež byla fyzické osobě nebo soukromé právnické osobě odňata (§1 cit. zákona), stíhá všechny právnické osoby (organizace), s výjimkou (srov. §4 a §15 cit. zákona) podniků se zahraniční majetkovou účastí a obchodních společností, jejichž společníky jsou výhradně fyzické osoby (nejde-li o věci nabyté od právnických osob po 1. 10. 1990). Povinnost vydat věc stíhá tedy i družstevní organizaci, která věc, jež přešla na stát (§1 cit. zákona), koupila od státu. Právní postavení organizace, která nabyla věc koupí od státu, nemůže být ovšem horší než postavení té fyzické osoby, kterou má na zřeteli ust. §15 odst. 1, věta třetí cit. zákona, totiž že tato osoba, jež je povinna věc vydat, má právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci od státu s tím, že tento nárok uplatní u příslušného orgánu státní správy (§15 odst. 1 a 2 cit. zákona).
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 3 C 127/91, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatel v prvé řadě namítl, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. K tomuto tvrzení nutno uvést, že není porušením čl. 11 odst. 1 Listiny, jestliže napadeným rozhodnutím krajského soudu byla na základě zákona stěžovateli pravomocně uložena povinnost vydat majetek v rámci zmírnění následků majetkových křivd podle zákona č. 403/1990 Sb. Pokud jde o namítané tvrzení, že Vrchní soud nesprávně aplikoval restituční zákon, když v odůvodnění rozsudku ze dne 29. září 1995, č.j. 4 Cdo 111/94-124, ve výčtu pořadí oprávněných osob dle §3 odst. 1 zák.č. 403/1990 Sb., na prvním místě uvedl dědice ze zákona, namísto dědice ze závěti, je nutno uvést, že v tomto směru se jedná o evidentní chybu v psaní, což jasně vyplývá z dalšího textu cit. rozhodnutí. Pokud je v ústavní stížnosti poukazováno na skutečnost, že v okamžiku své smrti paní N. nebyla vlastníkem předmětného majetku a tudíž o něm nemohla závětí pořizovat, z čehož je dovozováno, že restituent nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu §3 odst. 1 písm. a) zákona č. 403/1990 Sb., ztotožňuje se Ústavní soud se shora uvedenými stanovisky obecných soudů, pokud jde o výklad a aplikaci cit. ustanovení. Ostatně, ani kdyby Ústavní soud právní názor obecných soudů zcela nesdílel, nemohlo by to být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v těch případech, kdy interpretace právních předpisů by byla natolik extrémní či účelová, že by zasáhla do ústavně chráněných práv či svobod. O takový případ se však v této věci zcela evidentně nejednalo.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 11. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu