Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14.05.1998, sp. zn. IV. ÚS 36/97 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 56/11 SbNU 59 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.36.97

sp. zn. IV. ÚS 36/97 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. B.P a J. K., obě zastoupeny JUDr.J.J., advokátem Advokátní kanceláře v B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a ZD Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ, sp. zn. 5 C 421/91, ze dne 17. 1. 1996, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelek, jímž se tyto domáhaly na žalovaném ZD Libargo se sídlem v Líbeznicích zaplacení částky 26.836,- Kč za zdevastovanou stodolu a chlév, a dále nahradit škodu vzniklou zbouráním kolen ve výši 43.955,- Kč. Stěžovatelky jsou toho názoru, že jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 bylo kráceno v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Z připojeného spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, bylo zjištěno, že soud I. stupně v odůvodnění svého zamítavého rozsudku odkázal na ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, podle něhož má právo na náhradu podle ustanovení §14 a §16 zákona o půdě i původní vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla znehodnocena v době užívání organizací, podle zvláštních předpisů s tím, že podle jeho názoru jde jen o právo původního vlastníka obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena. Další subjekty zde uvedeny nejsou a vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou původními vlastnicemi hospodářských budov, za jejichž znehodnocení a odstranění požadují náhradu podle uvedeného ustanovení, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze, sp. zn. 22 Co 450/96, ze dne 22. 10. 1996. Krajský soud jako soud II. stupně, v podstatě ve shodě se soudem I. stupně, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovatelky nejsou oprávněny domáhat se náhrady za znehodnocené a odstraněné zemědělské hospodářské budovy podle §23 zákona o půdě, a to proto, že nejsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 zákona o půdě. Podle tohoto zákonného ustanovení by oprávněnými osobami byly jen v případě, že by předmětné nemovitosti zdědila jejich babička A.H. po původním vlastníkovi Z.R., který je vnesl do zemědělského družstva Čakovičky, a to jako dědička ze závěti. Protože tomu tak nebylo, k dědění došlo ze zákona podle §479 o.z., pak se zákon o půdě na stěžovatelky, které svá práva odvozují od A.H, nevztahuje. Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, s odkazem na odůvodnění svého rozhodnutí, uvedl, že k ústavní stížnosti stěžovatelek nemá co dodat. Zemědělské družstvo Libagro se sídlem v Líbeznicích, jako vedlejší účastník řízení, ve svém písemném vyjádření uvedlo, že oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 1 zákona o půdě byl nepochybně Z.R., který svou zemědělskou usedlost vnesl dne 20. 6. 1959 do bývalého JZD Čakovičky, jehož je podepsané družstvo právním nástupcem. Z.R. zemřel v roce 1967. Vzhledem k tomu, že podle názoru vedlejšího účastníka stěžovatelky jako vnučky zákonné dědičky - družky původního vlastníka - nejsou ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě tzv. dalšími oprávněnými osobami, navrhuje vedlejší účastník, aby předmětná ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu pro Prahu-východ, sp. zn. 5 C 421/91, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť při výkladu aplikovaných ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení §23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Především je třeba zdůraznit, že ustanovení §23 je aplikovatelné pouze na případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací podle zvláštních předpisů. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že obecné soudy právě v otázce, zda k předmětným hospodářským budovám v minulosti došlo či nedošlo k zániku vlastnického práva původního vlastníka, nezaujaly zcela jednoznačný názor. Na jedné straně sice poukazují na skutečnost, že se jednalo o budovy vnesené do tehdejšího JZD Čakovičky (a pak by bylo možno dovodit, že k nim vzniklo družstevní vlastnictví tehdejšího JZD a zabývat se tím, zda eventuálně v budoucnosti v souvislosti s "opuštěním" hospodářských budov družstvem došlo k obnovení individuálního vlastnictví či ne). Na straně druhé je v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze konstatováno, že nemovitosti po zemřelém Z.R.zdědila podle §474 odst. 1 o.z. jeho družka A.H. - babička žalobkyň - a po její smrti dne 7.10.1971 se vlastnicemi těchto nemovitostí staly stěžovatelky, a to na základě rozhodnutí Státního notářství Brno-město ze dne 21. 11. 1972, sp. zn. 1 D 725/71. Výslovně pak soud II. stupně v odůvodnění svého rozsudku poukazuje na skutečnost, že v průběhu sedmdesátých let zemědělské družstvo přestalo stodolu a chlév užívat, a aniž by bylo rozhodnuto o změně užívacího práva, tyto nemovitosti žalobkyně prostřednictvím svého otce V.H. pronajaly smlouvou o dočasném užívání nemovitosti s účinností od 1. 1. 1980 Výzkumnému ústavu sklářskému v Praze, z čehož by bylo možno dovodit, že obecné soudy respektují, že stěžovatelky se staly vlastnicemi celé usedlosti, včetně v době dědění existujících hospodářských budov. Podle názoru Ústavního soudu se tedy obecné soudy jednoznačně nevypořádaly s tím, zda a proč stěžovatelky jsou či nejsou vlastnicemi i hospodářských budov předmětné zemědělské usedlosti (resp. byly jimi jejich právní předchůdci), a proto nelze jednoznačně jako správnému přisvědčit tomu, že obecné soudy na daný případ aplikovaly ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě stanovící pořadí tzv. dalších oprávněných osob pro případy restituční, tedy případy, kdy v minulosti došlo k přechodu nebo převodu nemovitostí na stát nebo jinou právnickou osobu (pro úplnost a ve vazbě na spis Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 227/97, týkající se náhrad za živý a mrtvý inventář vnesený Z.R.do družstva v roce 1959, považuje Ústavní soud zdůraznit, že ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě se aplikuje ve vztahu k §20 zákona o půdě, které upravuje náhrady za živý a mrtvý inventář). Ústavní soud nevylučuje, že ve vztahu k předmětným hospodářským budovám, odevzdaným v roce 1959 původním vlastníkem ke společnému hospodaření do družstva, mohlo dojít k zániku jeho vlastnického práva při současném vzniku družstevního vlastnictví tehdejšího jednotného zemědělského družstva, nicméně vzhledem k absenci vyvození právních důsledků z této eventuální situace obecnými soudy nezbývá, než přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že dosavadním postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva, a to z důvodů výše uvedených, práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v daném případě dospěl k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nutno zrušit, když sám se nemohl s ohledem na to, že není další instancí v hierarchii obecných soudů, zabývat zjišťováním okolností, týkajících se existence či neexistence vlastnického práva stěžovatelek (jejich právních předchůdců) k hospodářským budovám, jichž se požadované náhrady týkají, a to v časovém rozmezí let 1959 a násl. Považuje pouze za nezbytné zdůraznit, že pokud by se jednalo o případ združstevnění hospodářských budov bez průkazu následného obnovení vlastnického práva původnímu vlastníkovi, resp. jeho právním nástupcům, nebylo by možné vůbec ve věci aplikovat ustanovení §23 zákona o půdě, které se týká případů, kdy za trvání zvláštních užívacích práv k nemovitostem nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem. V opačném případě by ovšem bylo třeba posoudit nároky na náhrady uplatňované stěžovatelkami právě podle §23 zákona o půdě a jejich postavení pak neodvozovat od ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, které je pak neaplikovatelné, ale naopak od občanskoprávní dědické posloupnosti. Pokud tedy obecné soudy v dané věci současně aplikovaly §23 a §4 odst. 2 zákona o půdě, což je z důvodu výše uvedených vyloučeno, neposkytly podle názoru Ústavního soudu zatím stěžovatelkám dostatečnou soudní ochranu, a proto bylo rozhodnutí napadené ústavní stížností pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavním soudem zrušeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 14. května 1998