ECLI:CZ:US:1998:4.US.36.98
sp. zn. IV. ÚS 36/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 1998 v senátě ve věci ústavní stížnosti P. O. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 1997, čj. 6 To 152/97-518 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. ledna 1997, čj. 3 T 52/96-483, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. prosince 1997,
čj. 6 To 152/97-518, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne
10. 1. 1997, čj. 3 T 52/96-483, se z r u š u j í .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl zrušen napadený
rozsudek Okresního soudu v Bruntále ve výroku o trestu
a stěžovateli byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody,
stěžovatel uvádí, že okresní soud svým rozhodnutím porušil zásadu
presumpce neviny, zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") , neboť úmysl stěžovatele
někoho poškodit nebo uvést v omyl nebyl dostatečně prokázán. I při
této chybné kvalifikaci trestných činů okresní soud postupoval
podle názoru stěžovatele nesprávně také v tom, že útoky
stěžovatele neposoudil jako jeden pokračující skutek a ve vztahu
k výroku rozsudku z toho nevyvodil odpovídající závěry. Stěžovatel
tvrdí, že se při své podnikatelské činnosti choval vůči poškozeným
stále stejným způsobem, a pokud okresní soud část jeho skutku,
spočívající v útoku proti F. N., klasifikoval tak, že toto chování
stěžovatele nenese znaky trestného činu, přičemž jiné části jeho
skutku vůči jiným poškozeným jako trestný čin klasifikoval,
porušil podle stěžovatele pravidlo ne bis in idem, zakotvené v čl.
40 odst. 5 Listiny. Další pochybení okresního soudu spatřuje
stěžovatel i v chybném posouzení výpovědi svědkyně M., která
výslovně odepřela souhlas poškozeného k trestnímu stíhání
stěžovatele ve smyslu §100 odst. 2 trestního řádu. Pokud okresní
soud vyslovil pochybnosti o tom, zda k takovému odepření souhlasu
byla svědkyně oprávněna, bylo podle názoru stěžovatele povinností
tohoto soudu tyto pochybnosti odstranit. Stěžovatel se domnívá, že
krajský soud měl uvedené nedostatky rozhodnutí okresního soudu při
svém rozhodování vzít v úvahu, a pokud tak neučinil, má za to, že
i jeho postupem došlo k porušení stěžovatelových práv, zakotvených
v čl. 39 a čl. 40 odst. 1, 2 a 6 Listiny.
Z uvedených důvodů navrhuje proto zrušení obou výše
citovaných rozsudků.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 1998
mimo jiné uvedl, že Okresní soud v Bruntále správně kvalifikoval
jednání stěžovatele v bodech I/1 a II/1 jako samostatné trestné
činy, neboť právě s ohledem na nedostatek blízké časové
souvislosti ve vztahu k bodu I/2 šlo o trestnou činnost opakující
a nikoli pokračující. Pokud stěžovatel brojí proti právnímu
hodnocení jeho trestného jednání, měl situaci řešit cestou
mimořádného opravného prostředku. Obecné soudy také zcela správně
ve vztahu k poškozené M. M. neaplikovaly ustanovení §163a
trestního řádu, a proto ani v tomto směru stěžovatel nebyl
poškozen na svých právech. Krajský soud v Ostravě navrhuje ze
všech uvedených důvodů zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Bruntále uvedl ve svém vyjádření ze dne 23.
3. 1998, že setrvává na právních závěrech, k nimž dospěl a na
nichž není co měnit.
Okresní státní zastupitelství v Bruntále a Krajské státní
zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka vzdaly.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud
zjistil z obsahu spisu sp. zn. 3 T 52/96 Okresního soudu
v Bruntále, že již citovaným rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel
uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2
trestního zákona vůči poškozenému I. P., podle §250 odst. 1, 3
písm. b) trestního zákona vůči poškozeným A. N., O. K., Z. G. a J.
W. a trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst.
1, 2 trestního zákona, krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst.
2 trestního zákona a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1
trestního zákona vůči poškozené M. M., za což byl odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem
výkonu trestu na zkušební dobu v trvání čtyř let. Zároveň byl
stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin podvodu podle §250
odst. 1, 2 trestního zákona vůči I. S., trestný čin násilí proti
skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního
zákona, neboť soud dospěl k závěru, že tyto skutky nejsou
trestnými činy, a dále i pro trestný čin zpronevěry podle §248
odst. 1, 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že k takovému
činu došlo.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Bruntále mimo jiné
uvedl, že stěžovatel vylákal v lednu 1995 od A. N. částku Kč 30
000,-- pod záminkou dovozu automobilu ze zahraničí, a když A. N.
naléhal na uskutečnění cesty, stěžovatel se mu vymluvil na nějaké
problémy a teprve když se poškozený domáhal vrácení peněz,
stěžovatel mu je vrátil, a dále že v dubnu 1995 si stěžovatel
vypůjčil od Z. G. Kč 185 000,-- na nákup náhradních dílů s tím, že
je vrátí do tří týdnů, avšak ve stanoveném termínu peníze
nevrátil, použil je pro vlastní potřebu, přičemž již v době, kdy
si peníze půjčoval, věděl, že s ohledem na svou finanční situaci
nebude moci peníze ve stanoveném termínu vrátit. Pokud jde
o odepření souhlasu k trestnímu stíhání stěžovatele svědkyní M.,
okresní soud dovodil, že jejich vztah nelze posuzovat jako vztah
osob blízkých, neboť sama skutečnost, že mezi nimi mělo dojít
k obnovení přátelského vztahu, ještě nezakládá důvody pro
posuzování tohoto vztahu jako vztahu obdobného vztahu rodinnému.
Podle názoru okresního soudu není uvedený vztah na takové
kvalitativní úrovni, aby je bylo možno hodnotit v souladu
s ustanovením §100 odst. 2 trestního řádu. Krajský soud v Ostravě
k odvolání okresního státního zástupce a stěžovatele rozhodl již
citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek Okresního soudu
v Bruntále v celém výroku o trestu zrušil a stěžovatele nově
odsoudil podle §250 odst. 3 trestního zákona za použití §35
odst. 1 trestního zákona k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků s tím, že podle §39a odst. 2 písm. b)
trestního zákona se stěžovatel pro výkon trestu zařazuje do
věznice s dozorem. Krajský soud v Ostravě projevil souhlas se
závěry Okresního soudu v Bruntále při hodnocení subjektivní
stránky trestných činů stěžovatele a změnou druhu trestu korigoval
rozsah polehčujících okolností na straně stěžovatele.
Podle ustanovení §3 odst. 3 trestního zákona k trestnosti
činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li tento zákon
výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Zavinění je tedy
obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a jako
takové je nezbytné pro naplnění kterékoli skutkové podstaty
trestného činu. Princip odpovědnosti za zavinění představuje tak
jeden ze základních znaků definice trestného činu, jinými slovy,
bez zavinění není trestný čin. Navíc vzhledem k principu presumpce
neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí
být výsledky provedeného dokázání vždy prokázán a musí z nich
logicky vyplynout. Nerespektování a opomíjení všech uvedených
momentů vede proto nutně k porušení práva na nestranný
a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). O takový
případ porušení tohoto ústavně zaručeného práva jde
i v projednávané věci, což se ukazuje zcela zjevně kupř. při
kvalifikaci jednání stěžovatele ve vztahu k poškozenému Z. G..
Rozsudečný výrok Okresního soudu v Bruntále, že stěžovatel
vylákal od Z. G. na základě nepravdivých tvrzení částku celkem Kč
185 000,-- s tím, že tuto splatí do jednoho měsíce, přestože
věděl, že vzhledem ke své finanční situaci nebude moci závazku
dostát a peníze ve stanovené lhůtě nevrátil, potvrzený
i rozhodnutím odvolacího soudu, je totiž v extrémním rozporu
s tím, co výpovědí svědka G. vyšlo najevo. Z. G., jak sám uvedl ve
svých výpovědích, totiž věděl, že stěžovatel je ve finanční tísni,
dokonce s ním společně vyřizoval úvěr u Agrobanky v Bruntále, a to
s výsledkem, že poskytnutí úvěru bylo přislíbeno nikoli jemu, ale
stěžovateli. Stěžovatel tedy nepředstíral okolnosti, které by
nebyly v souladu se skutečným stavem věci, a nelze mu ani
přisuzovat, že v době poskytnutí půjčky jednal v úmyslu vypůjčené
peníze vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě, nebo
alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit.
Svědek G. sám uvádí ve své výpovědi (č. l. 293), že banka stopla
úvěry kvůli nějaké větší zakázce, přičemž neví přesně (č. l.
441), zda k tomu došlo ještě před příslibem půjčky či později.
Obdobné lze konstatoval i při kvalifikaci jednání stěžovatele ve
vztahu k poškozenému A. N., kde obecné soudy spíše než z presumpce
neviny, vycházely z presumpce viny a nerespektovaly proto zásadu
in dubio pro reo. Výtkám uvedeným v ústavní stížnosti nelze
konečně, a to rovněž v ústavně právní rovině, upřít oprávnění,
a to pokud jde o otázku souhlasu poškozené M. M. (§163a odst. 1
trestního řádu), jakožto podmínky v pokračování trestního stíhání
stěžovatele a jeho odsouzení. Toto ustanovení, které je průlomem
do zásad legality a oficiality, řeší u vyjmenovaných trestných
činů, mezi nimi trestných činů, za něž stěžovatel byl odsouzen,
konflikt zájmů státu na trestním stíhání a poškozeného, který má
blízký vztah k pachateli, a to ve prospěch poškozeného. Okresní
soud v Bruntále sice ve vztahu k poškozené M. M. učinil v tomto
směru některá zjištění, nicméně i za situace, kdy poškozená
odepřela souhlas k trestnímu stíhání stěžovatele, nepovažoval
tento souhlas za relevantní s tím, že vztah mezi stěžovatelem
a poškozenou není na kvalitativní úrovni předpokládané ustanovením
§100 trestního řádu, nicméně právě v situaci, kdy poškozená
odepřela poskytnout zmíněný souhlas, bylo evidentní povinností
obecných soudů blíže zkoumat toto dispoziční právo poškozeného,
vztahující se na celé trestní řízení, tedy včetně stadia
odvolacího řízení. Tato povinnost byla však zejména ze strany
Krajského soudu v Ostravě zcela opomenuta, ačkoli mezi oběma
rozhodnutími uplynula doba téměř jednoho roku. To vše má mimo jiné
za následek, že nepřezkoumával-li krajský soud vůbec důvody, které
zde vedly okresní soud ke stěžovatelovu odsouzení, je rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě v uvedeném bodu nepřezkoumatelné.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by se zabýval
dalšími, pro posouzení věci v dané situaci zatím irelevantními,
výtkami, ústavní stížnosti, ústavní stížnosti pro porušení čl. 6
Úmluvy, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny podle ustanovení §82 odst.
2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení §82 odst.
3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dně 13. května 1998