ECLI:CZ:US:1998:4.US.369.98
sp. zn. IV. ÚS 369/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti E.N.G., zastoupeného JUDr. L.M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 1 Nt 101/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 21. 8. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 1 Nt 101/98. Uvedeným rozhodnutím byl stěžovatel podle §381 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby.
Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení, na jehož základě byl vzat do vazby, byla porušena jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 1, 2 a 3, věta druhá, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Namítl, že v souvislosti s doručením žádosti HVPR Ministerstvu spravedlnosti ČR o jeho vydání ruská strana nepostupovala podle Smlouvy mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, uveřejněné pod č. 95/1983 Sb. ("Smlouva"), neboť podle čl. 69 odst. 2 Smlouvy musí být k žádosti o vydání k trestnímu stíhání přiložen opis zatýkacího rozkazu s vylíčením skutkového děje. Uvedl, že ruská strana nedodržela zásadu totožnosti skutku, neboť skutek, pro který je nyní stíhán (skutek, pro který byla podána žádost o vydání) nekoresponduje se skutkem, který byl uveden v zatýkacím rozkaze ze dne 28. 8. 1997, na základě kterého byl vzat do vazby. Stěžovatel zpochybnil žádost o vydání také tím, že byla podána náměstkem GPRF a nikoli statutárním představitelem PRF. Na tato pochybení ruské strany nebylo podle jeho názoru ze strany českých justičních orgánů doposud nijak reagováno. Je přesvědčen, že uvedená pochybení měly české justiční orgány zjistit ihned po doručení žádosti ruské strany o vydání dne 24. 7. 1998, a bez zbytečného odkladu na ně ve vztahu k důvodnosti dalšího omezení osobní svobody stěžovatele reagovat. Doručení žádosti o vydání dne 24. 7. 1998 na Ministerstvo spravedlnosti ČR stěžovatel považuje za skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Od tohoto data jsou dle jeho názoru české justiční orgány nečinné. Stěžovatel namítl i porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy, neboť doposud nebyl seznámen s tím, že ruskou stranou má být stíhán pro jiný skutek, než pro jaký byl vzat do vydávací vazby, a že pro tento jiný skutek je žádáno o jeho vydání. Dle jeho názoru je ruskou stranou stíhán zcela nedůvodně, je zastírán skutečný důvod jeho vydání do R., a jeho vydáním se ruské orgány snaží dosáhnout toho, aby byl slyšen k trestné činnosti jiných osob. Navrhl, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí zakázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích pokračovat v porušování základních práv a svobod, stanovil povinnost propustit stěžovatele z vydávací vazby a tak obnovit stav před porušením.
V dodatku k ústavní stížnosti, ze dne 6. října 1998, stěžovatel předložil dopis náměstka GPRF, J.G.D. z 3. 9. 1998, č.j. 29/00/0017-96, adresovaný bývalé ministryni spravedlnosti dr. P. Současně opět vyslovil zásadní pochybnost o existenci reálného podkladu pro jeho trestní stíhání, přesvědčení, že ruská strana se snaží pouze o zajištění jeho přítomnosti na území R. pro účely trestního stíhání jiné osoby a poukázal na specifické časové souvislosti některých kroků při postupu ruské strany.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, pokud jde o okolnosti, které při rozhodování o vzetí stěžovatele do vydávací vazby zvažoval, resp. o důvody vazby. Uvedl, že se zabýval i skutečnostmi významnými z hlediska dalšího trvání vazby, zejména z pohledu zachování lhůty uvedené v čl. 73 Smlouvy. V této fázi vydávacího řízení byl v kontaktu s příslušným státním zastupitelstvím provádějícím předběžné šetření, jakožto i s příslušným oddělením Ministerstva spravedlnosti ČR. Další úkony v rámci prováděného předběžného šetření není oprávněn činit, neboť toto provádí příslušné státní zastupitelství. Dále vyslovil přesvědčení, že na základě informací státního zastupitelství o průběhu předběžného šetření má za to, že námitky stěžovatele ohledně nečinnosti českých justičních orgánů nejsou důvodné. Uvedl, že po vzetí stěžovatele do vazby byla ve stanovené lhůtě podána žádost o jeho vydání. Z namítaných nedostatků této žádosti a jejích příloh, nelze jednoznačně dovodit, že vydání nebude přípustné, a že existuje důvod propustit stěžovatele z vazby. Uvedl, že na tyto nedostatky bylo reagováno postupem podle čl. 70 Smlouvy a poukázal i na čl. 71 Smlouvy, podle kterého ČR, jako strana dožádaná, by byla povinna učinit bezodkladně opatření k zatčení stěžovatele po obdržení žádosti o vydání, pokud by tento nebyl vzat do vazby podle §381 odst. 1 tr. ř. Závěrem uvedl, že dle jeho názoru napadeným rozhodnutím nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatele.
Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti podrobně popsalo dosavadní průběh vydávacího řízení a odmítlo tvrzení stěžovatele, že na pochybení GPRF nebylo dosud českými justičními orgány nijak reagováno. Odmítlo i námitku, podle níž žádost o vydání nebyla podepsána osobou k tomu oprávněnou. Naopak za závažnou považuje námitku stěžovatele, že skutek, pro který je žádáno o vydání, nekorespondoval se skutkem, který byl uveden v původním zatýkacím rozkazu. Ani za této situace však nelze hovořit o nečinnosti, neboť bylo ze strany státního zastupitelství okamžitě na toto pochybení reagováno postupem podle čl. 70 Smlouvy, když bylo žádáno o doplnění extradičních materiálů s upozorněním, že v opačném případě bude stěžovatel propuštěn z vazby. Ministerstvo spravedlnosti ČR stanovilo orgánům RF pro doplnění extradičních materiálů lhůtu do 5. 9. 1998, přičemž dne 4. 9. 1998 byly ministerstvu zaslány doplněné extradiční materiály faxem a následujícího pracovního dne, tj. 7. 9. 1998, obdrželo Ministerstvo spravedlnosti ČR originály doplněných extradičních materiálů. Tímto postupem došlo k odstranění zásadního nedostatku původní žádosti o vydání, neboť přílohou doplněné žádosti o vydání byl již zatýkací rozkaz z 21. 7. 1998 pro skutek, pro který bylo žádáno o vydání stěžovatele. Vyslovilo nesouhlas s názorem stěžovatele, že k porušování jeho práv došlo od 24. 7. 1998, neboť od tohoto data disponovaly české justiční orgány formálně bezvadnou žádostí ruských justičních orgánů o jeho vydání. Při rozporu takové žádosti se zněním zatýkacího rozkazu je směrodatné znění žádosti a absence obsahově odpovídajícího zatýkacího rozkazu je pak odstranitelná postupem podle čl. 70 Smlouvy, dojde-li k doplnění extradičních materiálů ve stanovené lhůtě. Závěrem svého vyjádření vyslovilo krajské státní zastupitelství přesvědčení, že stěžovatel byl do vydávací vazby vzat důvodně a stejně důvodně byl v ní ponechán až do současné doby.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem napadeného usnesení a zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Předně je třeba konstatovat, že z hlediska obsahu podaná ústavní stížnost nesměřuje do žádného rozhodnutí, ale napadá postup justičních orgánů v době od 24. 7. 1998. V rozporu s tímto je ovšem konečný návrh stěžovatele, požadující, aby Ústavní soud vyslovil, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 1 Nt 101/98, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 a 3, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 odst. 3 Úmluvy.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem usnesení, č. j. 1 Nt 101/98-5, dospěl k závěru, že vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle §381 odst. 1 tr. ř. bylo v době rozhodování soudu důvodné. K omezení osobní svobody stěžovatele došlo na základě platného zatýkacího rozkazu z 28. 8. 1997, který je třeba považovat za zajišťovací úkon v řízení o vydání do ciziny. Omezení osobní svobody stěžovatele se opíralo o reálný skutek, pro který bylo vedeno ze strany příslušných ruských orgánů trestní stíhání (obvinění z trestného činu bylo sděleno 22. 8. 1997) a byla splněna i podmínka oboustranné trestnosti činu. Omezení osobní svobody stěžovatele bylo provedeno způsobem odpovídajícím znění platného trestního řádu (379 a násl. upravující režim vydávání do ciziny). Na podkladě návrhu státního zástupce provádějícího předběžné šetření došlo ke vzetí stěžovatele do vazby podle §381 odst. 1 tr. ř., neboť bylo soudem shledáno splnění podmínky, spočívající v tom, že uvalení vazby je nutné k zamezení útěku stěžovatele. Postup českých justičních orgánů byl také plně v souladu se zněním Smlouvy v části upravující vydávání, konkrétně s čl. 72 Smlouvy, podle kterého vyžadovaná osoba může být na žádost zatčena i před obdržením žádosti o vydání. Za takovou žádost o zatčení je možné považovat žádost GVPRF o spolupráci, zatčení a extradici stěžovatele ve spojení se zatýkacím rozkazem z 28. 8. 1997.
Ústavní soud tedy tuto část ústavní stížnosti uzavírá s tím, že neshledal námitky stěžovatele ohledně řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích důvodnými. V době rozhodování soudu zde byly dány skutkově i právně podmínky pro jeho vzetí do vazby podle §381 odst. 1 tr. ř., přičemž v průběhu řízení nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Meritum ústavní stížnosti však představuje (z pohledu obsahu ústavní stížnosti), žádost o vydání stěžovatele (resp. její doručení dne 24. 7. 1998 Ministerstvu spravedlnosti ČR), neboť od tohoto data dovozuje stěžovatel údajnou nečinnost justičních orgánů. V souvislosti s výše uvedeným je v prvé řadě nutné zdůraznit to, že postup českých justičních orgánů ve věci extradice stěžovatele se musel odvíjet od postupu ruských orgánů. Především je tento postup patrný při doručení dvou dokumentů plukovníkem Z. Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 10. 7. 1998, kdy ministerstvo prostřednictvím I., žádalo příslušné ruské orgány o jejich prověření a ověření, zda skutečně došlo ke zrušení zatýkacího rozkazu z 28. 8. 1997. Z písemného vyjádření Krajského státního zastupitelství pak vyplývá, že se příslušné ruské orgány k výše uvedeným otázkám nevyjádřily. Dále 24. 7. 1998 byla doručena Ministerstvu spravedlnosti ČR žádost o vydání stěžovatele, která byla podána při zachování lhůty stanovené čl. 73 Smlouvy. Závažným nedostatkem této žádosti však byla skutečnost, že žádost byla podána pro odlišně formulovaný skutek, než pro který byl vydán zatýkací rozkaz z 28. 8. 1997, na základě něhož došlo k omezení osobní svobody stěžovatele. Při vzájemném porovnání obou skutků nebylo možné dovodit, že jde o skutky totožné a proto Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích podalo návrh na doplnění extradičních materiálů podle čl. 70 Smlouvy spolu s upozorněním, že pokud ve lhůtě zde uvedené nepředloží dožadující strana doplňující údaje, bude stěžovatel propuštěn na svobodu.
Ústavní soud konstatuje, že v době od 24. 7. 1998 do 4. 9. 1998 (resp. 7. 9. 1998) nelze shledat námitky stěžovatele ohledně nečinnosti českých justičních orgánů důvodnými. Pokud nečinnost justičních orgánů stěžovatel shledává v tom, že nebyl k 24. 7. 1998 propuštěn z vazby, je třeba uvést, že i nadále u něj trvaly podmínky vydávací vazby ve smyslu §381 odst. 1 tr. ř., a to, že stěžovatel je osobou, ohledně které se provádí předběžné šetření za účelem vydání do ciziny a je reálná obava, že uprchne. Pokud pak jde o období od 4. 9. 1998 (resp. 7. 9. 1998) do současnosti, je třeba poukázat na to, že od tohoto okamžiku české justiční orgány disponují oficiální žádostí o vydání stěžovatele, spolu se zatýkacím rozkazem z 21. 7. 1998. Doplnění extradičních materiálů ze strany RF v požadované lhůtě tedy zakládá důvod pro postup podle §380 a §382 tr. ř.
Ústavní soud, aniž by z hlediska petitu ústavní stížnosti považoval za účelné zabývat se též tím, zdali soud již rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele do ciziny podle §380 tr. ř. a pokud ano, zdali bylo povoleno a popř. již provedeno vydání stěžovatele podle §382 tr. ř., rozhodl z výše uvedených důvodů tak, že návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu