ECLI:CZ:US:1998:4.US.373.98
sp. zn. IV. ÚS 373/98
Usnesení
IV. ÚS 373/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti X., zastoupené JUDr. Z.K., proti rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 2. 12. 1996, čj. PÚ-1147/91-Na-XI., a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 1998, čj. 38 Ca 62/97-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozhodnutí O.Ú., pozemkového úřadu, jímž bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnickém právu B.H. k nemovitostem, blíže určeným ve výrokové části správního rozhodnutí, stěžovatelka uvádí, že předmětné nemovitosti nelze vydat, neboť k nim privatizací na základě zákona č. 92/1991 Sb., získala vlastnické právo. Podle jejího názoru byl soubor nemovitostí ve vlastnictví státu a byl ve smyslu příslušných ustanovení citovaného zákona privatizován, z
2 IV. ÚS 373/98
čehož lze dovodit, že povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb., byl jiný právní subjekt než ona sama. Privatizací, tj. přechodem vlastnictví na FNM (dále jen "Fond"), vznikla situace, kdy předmětné nemovitosti, jak lze dovodit i s přihlédnutím ke stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, čj. Cpjn 50/93, nelze vydat v režimu zákona č. 229/1991 Sb. Ve své ústavní stížností stěžovatelka upozorňuje i na procesní pochybení správního orgánu a protože má za to, že napadenými rozhodnutími byla dotčena ve svých právech chráněných v článku 11 odst. 3 a 4 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), žádá, aby ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Z obsahu spisů O.Ú., pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ147/91-Na, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 62/97, Ústavní soud zjistil že námitky stěžovatelky ve správním řízení, stejně jako její odvolání proti správnímu rozhodnutí, byly založeny na stejném základě, ze kterého vycházela i v ústavní stížnosti, totiž na tvrzení, že není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. Poukazuje-li stěžovatelka na ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., a zákona č. 171/1991 Sb., a považuje-li za okamžik privatizace přechod vlastnictví zrušeného podniku na Fond, pomíjí tím zcela stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, čj. Cpjn 36/95, k této otázce, a tím i skutečnost, že privatizována byla majetková účast státu na podnikání bývalé akciové společnosti X., nikoliv však majetek zrušeného státního podniku D. Těmito námitkami se však oba orgány rozhodující v předmětné věci vypořádaly a na základě shromážděných důkazů o této otázce rozhodly, přičemž svoje rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje a v závěrech na ně odkazuje. Protože ani v postupu těchto orgánů neshledal nic, co by svědčilo tvrzenému porušení ústavně chráněných práv, považuje ústavní stížnost v této části za neopodstatněnou, neboť je jen pouhou polemikou se závěry orgánů veřejné moci.
Co se týče dalších stěžovatelčiných tvrzení o porušení jejích procesních práv v řízení před správním orgánem, Ústavní soud konstatuje, že zpravidla nelze založit ústavně právní argumentaci na námitkách, které nebyly uplatněny v řádném řízení před orgány veřejné moci, ač uplatněny být mohly. Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
3 IV. ÚS 373/98
Vzhledem k tomu, že i v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, nezbylo Ústavnímu soudu, než ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu