ECLI:CZ:US:1998:4.US.379.98
sp. zn. IV. ÚS 379/98
Usnesení
IV. ÚS 379/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) S.D., 2) J.D., 3) V.D., 4) Z.D., 5) M.D., všech zastoupených JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 1998, čj. 17 Co 1/98-242, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jím rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 11. 1997, čj. 6 C 132/93-208, byl potvrzen ve výrocích I., II., IV., stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, poskytuje prostor pro posuzování a řešení případů nucené socializace, v nichž jako subjekt právního úkonu vystupují i jiné organizace
než stát (např. se státem spjatá družstva), které při uzavírání kupní smlouvy používají různých forem stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek. Při jejich hodnocení je proto nutno vždy zkoumat, zda k uzavření kupní smlouvy došlo za okolností obvyklých v každém demokratickém a právním státě, či v důsledku politického nátlaku v období totality. V projednávané věci byl předmětný majetek 1. 7. 1973 převeden hospodářskými smlouvami na stát, když správa tohoto majetku byla svěřena národnímu podniku Ř. Tímto aktem byly nanejvýš výmluvně potvrzeny předchozí vývody stěžovatelů o povaze socialistického společenského vlastnictví a jeho formách. Krajský soud v Hradci Králové v napadeném rozhodnutí pominul i aspekt politické perzekuce podle ustanovení §2 citovaného zákona a nezohlednil proto, že podle odst. 3 tohoto ustanovení se postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody pro účely tohoto zákona rozumí i takové jednání, jež je v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona, tedy i občansko právní úkony učiněné v rozporu se zásadami demokratické společnosti a s mezinárodními smlouvami, jimiž podle článku 10 Ústavy je Česká republiky vázána a jež mají přednost před zákonem. Napadeným rozhodnutím tak došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, zakotvených zejména v článku 11 odst. 1 a 4, jakož i článku 4 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Ze všech těchto, jakož i dalších důvodů, domáhají se proto stěžovatelé toho, aby napadený rozsudek byl v naznačené části zrušen.
Z obsahu spisu 6 C 132/93 Okresního soudu v Jičíně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé žalobou, došlou tomuto soudu dne 30. 3. 1992, domáhali se proti žalovanému F. a V.D. a K., týkající se nemovitostí v tomto výroku blíže uvedených, je neplatná. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a IV. (součástí tohoto rozsudku je geometrický plán, číslo zakázky 5-6-504-87, vyhotovený Katastrálním úřadem v J., dne 8. 1. 1987) potvrdil, zatímco ve výrocích III. a
3 IV. ÚS 379/98
V. rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, shodně s okresním soudem, také krajský soud, že v projednávané věci byly nemovitosti prodány nikoli státu, ale lidovému družstvu, takže stěžovatelé jako právní nástupci původních vlastníků se nemohli stát oprávněnými osobami ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Také Ústavní soud považuje za zcela evidentní, na co ve svém rozhodnutí poukazují obecné soudy, že totiž k naplnění skutkové podstaty uvedené v ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jinými slovy, podmínkou toho, aby určitá fyzická osoba mohla být považována za oprávněnou osobu ve smyslu citovaného ustanovení, je to, aby její věc v případech uvedených v §6 zákona přešla do vlastnictví státu. Lze si zajisté představit případy, kdy k takovému přechodu do vlastnictví státu docházelo "zprostředkovaně", tedy např. prostřednictvím družstva a kdy převod do vlastnictví družstva měl ryze disimilující povahu. O takový případ však v projednávané věci evidentně nejde, neboť kupní smlouva s K., byla uzavřena dne 1. 10. 1958, zatímco k uzavření hospodářské smlouvy s n. p. Ř., došlo teprve s účinností od 1. 7. 1973. Jakkoli lze se stěžovateli souhlasit potud, že v tzv. rozhodném období docházelo k právním úkonům, jež by v právním státě bylo jen stěží možno považovat za obvyklé, nelze v tomto směru než poukázat na samu preambuli k zákonu č. 87/1991 Sb., vycházející z toho, že křivdy z období let 1948 - 1989 nelze nikdy zcela napravit a vyjadřující účel zákona jako zákona sledujícího jen zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Otázka, byl li právní úkon právních předchůdců stěžovatelů neplatný z jiných důvodů, jde nad rámec restitučního řízení, a navíc není předmětem ústavní stížnosti.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy považuje Ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně 19. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu