ECLI:CZ:US:1998:4.US.387.98
sp. zn. IV. ÚS 387/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti města Č., zastoupeného JUDr. T.N., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 1998, č.j. 18 Co 495/97-125, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 1997, č.j. 4 C 111/95-113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 1998, č.j. 18 Co 495/97-125, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 8. 1997, č.j. 4 C 111/95-113, jímž bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit žalobci, tj. Českému státu - Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, částku 8 625 309,79 Kč, jako konečný zůstatek likvidace státního podniku D., a náklady řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že uvedenými rozsudky bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že byl zakladatelem státního podniku D., přičemž pouze jedna jeho provozní jednotka, tj. čalounictví, byla prodána v dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby. Následná likvidace státního podniku tudíž nebyla důsledkem skutečnosti, že provozní jednotky státního podniku byly prodány, jak se předpokládá v ust. §19 cit. zákona, ale jednalo se o běžný postup likvidace dle ust. §27a a násl. hospodářského zákoníku, podle nichž bylo právem zakladatele rozhodnout, jak bude naloženo s likvidačním zůstatkem. V těchto případech pak, dle přesvědčení stěžovatele, zakladatel státního podniku nebyl povinen odvést konečný výtěžek likvidace na zvláštní účet, což také neprovedl. Stěžovatel dále uvedl, že napadeným rozhodnutím předcházel rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 22. 9. 1995, potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 1996. Oba posledně uvedené rozsudky akceptovaly jeho právní názor, že na daný případ likvidace se ustanovení §19 zák. č. 427/1990 Sb., nevztahuje. Nejvyšší soud ČR však na základě dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 4. 1997, č.j. 2 Odon 8/97-99 uvedené rozsudky soudů prvního a druhého stupně zrušil, přičemž vyslovil právní názor, že likvidace uvedeného státního podniku byla provedena na základě §19 zák.č. 427/1990 Sb., a v souladu s cit. ustanovením je třeba konečný výtěžek likvidace odvést na zvláštní účet. Uvedený právní názor pak akceptoval soud prvého i druhého stupně v napadených rozsudcích. Nejvyššímu soudu ČR stěžovatel vytýká, že svůj právní názor nijak nezdůvodnil, a to přes skutečnost, že jeho právní názor se zásadně odchýlil od dříve vysloveného právního názoru obecných soudů, a že stěžovatel sám se výkladem ustanovení vztahujících se k dané věci velmi podrobně zabýval ve svých písemných podáních i ústních přednesech. V uvedené skutečnosti stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž poukázal na publikovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96. Pokud jde o namítané porušení základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny, takové porušení spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že jakožto zakladatel likvidovaného státního podniku měl právo svobodně naložit s likvidačním zůstatkem ve smyslu §27d odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku, neboť se stal vlastníkem finančních prostředků tohoto zůstatku. Pokud by mu měl být uložen odvod těchto finančních prostředků, které vlastní, na účet státu, muselo by se tak stát pouze na základě právních předpisů vydaných v souladu s čl. 11 Listiny, které ovšem vydány nejsou. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a na §243d odst. 1, věta druhá o.s.ř. Vyslovil přesvědčení, že cit. ustanovení o.s.ř. je jednoznačné a nepřipouští výjimky. Právní názor soudu, který rozhodoval o dovolání, je závazný pro soud, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, i tam, kde může vyvolávat pochybnosti, a v novém rozhodnutí se jej stačí dovolat.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 4 C 111/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že Nejvyšší soud jako soud dovolací v odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. dubna 1997, č.j. 2 Odon 8/97 - 99 svůj právní názor nijak nezdůvodnil, s tímto tvrzením se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z odůvodnění cit. rozsudku, který není přímo napadán ústavní stížností, vyplývá především konstatování, že podle ust. §19 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů (zákona o tzv. malé privatizaci), zakladatel státního podniku, jehož provozní jednotky byly prodány podle tohoto zákona, posoudí odůvodněnost další existence státního podniku. Rozhodne-li zakladatel o jeho zrušení (s odkazem na ust. §26 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku), provede se likvidace podle zvláštních předpisů (s odkazem na ustanovení §27a a násl. hospodářského zákoníku č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), konečný výtěžek z likvidace se odvede na zvláštní účet. Nejvyšší soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že ustanovení §19 zákona o tzv. malé privatizaci se na předmětný státní podnik vztahuje, poněvadž tento státní podnik obecně podléhal režimu podle tohoto zákona, k privatizaci jiných provozních jednotek v rámci státního podniku (než provozní jednotky čalounictví) nedošlo pouze proto, že ostatní majetek podniku byl vydán restituentům. Přitom ve smyslu cit. ustanovení není rozhodné, jaký počet provozních jednotek byl privatizován, popřípadě že byla privatizována jen jedna provozní jednotka podniku. Pokud jde o ust. §26 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, na něž odkazuje pod čarou výše uvedené ustanovení zákona o tzv. malé privatizaci, vztahuje se na tzv. veřejně prospěšné podniky, což není daný případ. Ustanovení §27 a násl. hospodářského zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) o likvidaci státního podniku, upravují obecně podmínky a způsob likvidace a postup při likvidaci státního podniku. Z uvedeného dovolací soud učinil závěr, že v posuzovaném případě měl být výtěžek z likvidace odveden na zvláštní účet podle zákona č. 500/1990 Sb. Dle přesvědčení Ústavního soudu cit. rozhodnutí dovolacího soudu odpovídá kritériím daným ust. §157 o.s.ř., a nelze v něm spatřovat namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani namítanému porušení čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny, podle něhož se stěžovatel jako zakladatel likvidovaného státního podniku stal vlastníkem likvidačního zůstatku a měl tudíž právo svobodně s tímto likvidačním zůstatkem naložit. V tomto směru Ústavní soud poukazuje na odůvodnění svého nálezu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, z něhož mj. vyplývá, že zánikem státního podniku likvidací zaniká pouze subjekt majetkového práva, nezaniká však subjekt vlastnictví, kterým je na základě univerzální sukcese stát. Stěžovatel se tudíž nestal a nemohl se stát vlastníkem likvidačního zůstatku, a tudíž namítané porušení čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny je zřejmě neopodstatněné. Ústavní soud dále považuje za potřebné zdůraznit, že sjednocování judikatury je úkolem Nejvyššího soudu ČR, který pro něj vyplývá přímo z ust. §28 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích. Právě institut dovolání jako mimořádného opravného prostředku umožňuje Nejvyššímu soudu ČR, aby se vyslovil k problémům zásadního a prejudiciálního významu. Ústavnímu soudu nepřísluší do této činnosti Nejvyššího soudu zasahovat. V dané věci Nejvyšší soud ČR zaujal právní názor ve sporné a dosud neřešené věci, který nikterak nevybočuje z ústavních mezí a který je, resp. byl pro nižší soudy závazný.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 11. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu