ECLI:CZ:US:1998:4.US.391.98
sp. zn. IV. ÚS 391/98
Usnesení
IV. ÚS 391/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A.Ž., zastoupeného JUDr. O.K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 1998, čj. 42 T 16/94899 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, č.j. 5 To 40/98-966, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. V.Š. a přísedící PhDr. P.D. a F.P. nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů v trestním řízení ve věci sp. zn. 42 T 16/94 Městského soudu v Praze, stěžovatel vytýká obecným soudům, že se při rozhodování o podjatosti označených členů senátu dopustily řady pochybení, které ve svém důsledku vedly k porušení ústavně zaručených práv a svobod
2 IV. ÚS 391/98
garantovaných Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele docházelo v řízení o jeho trestní věci v průběhu více jak čtyř let k závažným procesním pochybením, které, přestože na ně upozorňoval, nebyly senátem, konkrétně předsedkyní senátu, vzaty v úvahu a odstraněny. Stěžovatel z toho vyvozuje, že členové senátu jsou vůči němu nepřátelsky zaměřeni, a proto i podjati při rozhodování v jeho trestní věci. V obsáhle koncipované ústavní stížnosti vytýká Městskému soudu v Praze, že nereagoval na stěžovatelovy námitky o porušování ústavního pořádku, zatímco Vrchní soud v Praze podle jeho názoru pochybil, když se nedržel revizního principu a nezkoumal důkazy o podjatosti předsedkyně senátu, které vyplývají z trestního spisu. Oba obecné soudy nevyvrátily stěžovatelovo tvrzení o úzce nepřátelském osobním poměru předsedkyně senátu městského soudu k jeho osobě. Stěžovatel rovněž namítl, že byl odňat svému zákonnému soudci, když původně byl odvolacím senátem v jeho trestní věci vedené pod sp. zn. 42 T 16/94 senát Vrchního soudu v Praze 8 To za předsednictví JUDr. L. a poté o dalších opravných prostředcích rozhodoval jako odvolací orgán senát vrchního soudu 5 To za předsednictví JUDr. K. Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatel namítl i podjatost členů senátu 5 To Vrchního soudu v Praze, a to soudců JUDr. J.K., JUDr. V.K. a JUDr. B.P., o této námitce však nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Z důvodů shora uvedených se stěžovatel cítí být postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími dotčen ve svých právech, a proto pro porušení čl. 2 odst. 3, článku 10, článku 90, článku 95 odst. 1 a článku 96 odst. 1 Ústavy ČR a dále článku 1, článku 2 odst. 2, článku 3 odst. 1, článku 4 odst. 1, 3, 4, článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1, 2, článku 37 odst. 3 a článku 40 odst.2, 6 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Svoji ústavní stížnost spojil stěžovatel též s návrhem na vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval, že stěžovatel byl odňat svému zákonnému soudci a že z tohoto důvodu se veškerá rozhodnutí přijatá senátem Vrchního soudu v Praze pod vedením JUDr. J.K. ruší. Dále je s ústavní stížností spojen návrh na vydání předběžného opatření, a to odložení vykonatelnosti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 1998, čj. 5 To 39/98-979, a návrh na zrušení ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatel má za to, že tímto ustanovením se účastníkům odebírá možnost dvojstupňového řízení před nezávislou a nestrannou institucí, když orgán, proti kterému je namítána podjatost, o své podjatosti sám rozhoduje, a to navíc v neveřejném zasedání.
3 IV. ÚS 391/98
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 16/94, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl obžalován pro trestný čin vraždy podle ustanovení §219 trestního zákona a že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 4. 1995 byl uznán vinným uvedeným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 14 let. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 1995, čj. 8 To 131/95-699, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze, jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 21. 4. 1997 uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle ustanovení §247 trestního zákona a trestným činem nadržování podle ustanovení §166 trestního zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 5 let. I toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze dne 8. 10. 1997, čj. 5 To 47/97-850, zrušeno a věc vrácena opětovně soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud v Praze rozhodl po doplnění dokazování v předmětné věci rozsudkem ze dne 3. 2. 1998 tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže a nadržování a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. 7. 1998, čj. 5 To 39/98-979, byl zrušen výrok o trestu a stěžovatel byl za nezměněné trestní kvalifikace pravomocně odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody ve stejné výši. V průběhu hlavního líčení vznesl stěžovatel námitku podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze, které však nebylo vyhověno, neboť Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 2. 1998 vyslovil, že senát není vyloučen z vykonávání úkonů v předmětném trestním řízení, neboť nebyly shledány důvody podjatosti ve smyslu ustanovení §30 trestního řádu. Ke stejnému závěru dospěl odvolací orgán, Vrchní soud v Praze, který se v odůvodnění svého usnesení ze dne 27. 4. 1998, čj. 5 To 40/98-966, se závěry Městského soudu v Praze o absenci důvodů podjatosti ztotožnil.
Ústavní soud, vědom si skutečnosti, že právo přezkumu činnosti obecných soudů mu nepřísluší obecně, ale jen tehdy, nepostupují-li tyto soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, posoudil napadená usnesení obecných soudů z tohoto pohledu. Ze spisu
Městského soudu v Praze, sp. zn. 42 T 16/94, je sice zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 1998, čj. 5 To 40/98-966, bylo stěžovateli doručeno až po vydání druhostupňového rozsudku Vrchního soudu v Praze v trestní věci, avšak tato skutečnost nikterak nepředstavuje tvrzené porušení práva na obhajobu. Obsahem práva účastníka soudního řízení ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny je právo být zastoupen advokátem, což stěžovateli jak v řízení v trestní věci, tak v řízení o námitce podjatosti členů senátu upřeno nebylo. Námitka o odnětí stěžovatele zákonnému soudci, tedy porušení článku 38 odst. 1
4 IV. ÚS 391/98
Listiny, souvisí podle názoru Ústavního soudu s rozhodováním Vrchního soudu v Praze jako odvolacího orgánu v trestní věci stěžovatele. Plyne to z kontextu ústavní stížnosti, když stěžovatel argumentuje tím, že osmý senát Vrchního soudu v Praze pod předsednictvím JUDr. L., byl jeho věci "nakloněn" příznivěji, než pátý senát tohoto soudu pod předsednictvím JUDr. K. Ani v tomto směru však ústavní soud pochybení obecného soudu neshledal. Rozvrh práce trestního úseku Vrchního soudu v Praze je založen na specializaci podle druhu projednávané trestné činnosti tak, jak je právně kvalifikována rozsudkem soudu prvního stupně. Pokud tedy v řízení před soudem prvního stupně byla trestná činnost stěžovatele překvalifikována, byl podle schváleného rozvrhu práce k projednání posléze příslušný senát 5 To Vrchního soudu v Praze. Přestože petit ústavní stížnosti je v této části formulován vadně, nepovažoval Ústavní soud vyzývat stěžovatele k odstranění vady podání, neboť by to s ohledem na výsledek nebylo účelné.
Co se týče námitky stěžovatele o tom, že se obecné soudy nevyrovnaly s jeho námitkou o "úzce nepřátelském poměru" předsedkyně senátu Městského soudu v Praze vůči jeho osobě, který je podle stěžovatele příčinou všech jím tvrzených pochybení a důvodem k vyslovení podjatosti, Ústavní soud má za to, že v této části je argumentace stěžovatele neopodstatněná. Došlo-li totiž podle jeho názoru k některým pochybením v průběhu trestního řízení, neznamená to ještě, že pouze tím je založen úzce nepřátelský poměr soudce k obžalovanému. Důvodem podjatosti ve smyslu ustanovení §30 trestního řádu je nemožnost v trestním řízení nestranně rozhodnout. Nic takového však ze spisu neplyne, leč to, že odvolací soud měl na věc v některých aspektech jiný názor než soud I. stupně.
Ústavní soud se dále zabýval ostatními stěžovatelovými tvrzeními, která však blíže nerozvádí, a jsou evidentně účelová. Stěžovatel vytýká obecným soudům závažné vady řízení a protiústavní postup, avšak meritorní rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností nenapadl. Stěžovatelův neúspěch v trestním řízení však nelze sám o sobě považovat za porušení ústavy a Listiny. Předestřená argumentace v ústavní stížnosti ukazuje spíše na snahu zpochybnit již vydaná a pravomocná rozhodnutí tvrzením o podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a poté i Vrchního soudu v Praze. Svědčí o tom i příklad, kdy stěžovatel za důkaz podjatosti členů senátu Městského soudu v Praze a za pošlapávání lidských práv považuje i výzvu k nástupu do výkonu trestu. Vzhledem k tomu, že některé výrazy v ústavní stížnosti jsou již hraniční a stížnost sama faktickou argumentaci a správně formulovaný petit postrádá, má
IV. ÚS 391/98
Ústavní soud za to, že nejen stěžovatel, ale i jeho právní zástupce, funkci Ústavního soudu zřejmě nepochopili.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro rozhodování o návrhu na předběžné opatření, stejně jako není možno věcně rozhodnout o návrhu na zrušení ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, neboť stěžovatel za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněn. Z tohoto důvodu byl stěžovatelův návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu