ECLI:CZ:US:1998:4.US.398.97
sp. zn. IV. ÚS 398/97
Usnesení
IV. ÚS 398/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti C.A.J.D., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 40/97, ze dne 17.9.1997, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 1 a čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, 3, 4, čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tímto rozhodnutím vrchní soud zčásti zrušil odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 48/96, ze dne 14.2.1997, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, a to ve výroku o trestu odnětí svobody týkajícího se stěžovatele tak, že při nezměněném výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především zpochybňuje právní kvalifikaci jeho jednání a zdůrazňuje, že z jeho strany se jednalo o uzavření řádného obchodu s českými obchodními partnery. Nejprve bylo jednáno o dodání nákladního auta a později byl požádán o zajištění zapojení několika kotlů z A. Za tímto účelem vypracoval schéma a zajistil pomocné zařízení, aby uspokojil požadavky zákazníka. Tím pro něj jeho činnost pro
2 IV. ÚS 398/97
obchodního partnera skončila. Z uvedeného jednání podle něj není patrno, že by se dopustil takového jednání, které zvláštní část trestního zákona označuje jako trestné, zejména, když podle jeho názoru nebylo v jeho případě prokázáno zavinění. Z jeho strany se jednalo o uzavření řádného obchodu na dodávku kotlů a dalšího zboží, nebyl zajištěn jediný důkaz o tom, že by došlo k výrobě či držení jen jediné omamné či psychotropní látky. Soudy obou stupňů rozhodovaly při absenci důkazů o trestné činnosti a uložily mu vysoký trest. Byl tedy odsouzen za trestnou činnost, kterou prokazatelně nespáchal, a o které nebyly orgány činné v trestním řízení schopny opatřit jediný konkrétní důkaz, jež by ho ze spáchání trestného činu usvědčoval. Tento postup obecných soudů je proto porušením jeho práv zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Jako další námitku stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl dne 1.6.1995 v 9.45 hodin Policií ČR zajištěn podle ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Později ve 14.55 hod. téhož dne byl zadržen podle §75 trestního řádu a dne 2.6.1995 v 16.35 hod. byl předveden před soudce Okresního soudu pro Praha západ a byl vzat do vazby. Tímto postupem podle jeho názoru došlo k překročení 24 hodinové lhůty stanovené zákonem a čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny, tak jak to judikoval i ústavní soud ve svém nálezu č. 23/1997 Sb. Pokud jde o důvody vazby, odkazuje stěžovatel na čl. 5 odst. 1 Úmluvy, který kategoricky vyjmenovává pod body a) až f) případy, kdy lze zbavit člověka svobody. Nenalezl mezi nimi ani jediný důvod své vazby, a i kdyby byla strpěna existence důvodů vazby podle §67 písm. a) až c) trestního řádu, měla by v případě jejich kolize s obsahem čl. 5 odst. 1 Úmluvy tato přednost před trestním řádem. To se však nestalo a stěžovatelova vazba byla soudy i nadále prodlužována v rozporu s čl. 5 odst. 1, 3 a 4 Úmluvy.
V postupu státních orgánů České republiky shledává stěžovatel rovněž porušení čl. 13 a 14 Úmluvy a čl. 1 Listiny, spočívající v diskriminaci jeho osoby jako cizince. Do věznice mu byla doručována různá rozhodnutí státních orgánů výhradně v českém jazyce, ačkoliv bylo státním orgánům bezpečně známo, že jim stěžovatel nemůže porozumět. Stěžovatel proto neměl nejmenší možnost sám podávat opravné prostředky, neboť obsahu rozhodnutí ani poučení o možnosti podání opravného prostředku nerozuměl. Byl proto plně odkázán na pomoc českého advokáta, která nebyla příliš účinná. Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku vrchního soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 48/96. Vrchní státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze plně odkázal na své rozhodnutí v předmětné věci. Stanovisko soudu je v něm vyjádřeno vyčerpávajícím způsobem a nemá, co by doplnil.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Meritum ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově tvrzení, že byl napadenými rozsudkem uznán vinným za trestný čin, který, jak tvrdí, nespáchal. Argumentace k tomuto tvrzení uvedená v ústavní stížnosti v podstatě opakuje důvody, které stěžovatel podrobně uvedl již ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. V tomto odvolání stěžovatel uváděl, že soudu zřejmě nelze vytýkat, že by nebyly provedeny dostupné důkazy nebo důkazy, jichž se obžalovaní domáhali, nicméně soudem učiněný závěr o tom, že stěžovatel
3 IV. ÚS 398/97
musel vědět o tom, že zařízení je určeno k výrobě drogy, není jediným možným závěrem (č.l. 2535-9). Stěžovatel tedy nesouhlasí s hodnocením důkazů, ke kterému dospěly oba uvedené soudy. Zejména namítá absenci obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu - zavinění, které obecné soudy z provedeného dokazování podle něj nesprávně dovodily. S těmito argumenty stěžovatele uvedenými již v jeho odvolání se však odvolací soud plně vypořádal. Po podrobném rozboru subjektivní stránky zažalovaného trestného činu ve vztahu ke všem obžalovaným (bod č. XIX. rozsudku), ve vztahu k samotnému stěžovateli, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že i když stěžovatel sám nevkládal natrhaný hliník do kotlů, nedoléval žíravinu, necedil nerozpuštěný hliník, nepřiléval chlorid rtuťnatý a nevléval do kotle izopropanol, PMK a metylamin, byl svědkem toho, že to, v jeho přítomnosti prováděli další spoluobžalovaní přítomní v garáži. Všechny tyto a další podobné úkony v jeho přítomnosti probíhaly, jak o tom svědčí provozní stav jím zkonstruované linky v době zadržení. Stěžovatel si tedy musel uvědomovat, že může jít o výrobu zakázané drogy. Za svého celkového pobytu 25 dní v České republice řídil montáž náročné chemickotechnologické linky. Zařízení bylo funkční a produkovalo M, byt' ve formě M base. To vše prováděl stěžovatel bez jakékoliv technické dokumentace a bez výkresů při obtížném domlouváním se s dalším spoluobžalovaným ing. V. Jiného odborníka po ruce neměl, je tedy nemyslitelné, že by se mu tento úkol podařil, aniž by byl seznámen se základy výrobního procesu, který má být na této lince realizován. Rozhodně se nemohl domnívat, že jde o nezávadnou potravinářskou výrobu. Ve svém hodnocení obecný soud vycházel z doložených důkazních skutečností, které považoval pro dané rozhodnutí za dostatečné.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (5 2 odst. 6 trestního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 a rovněž v §125 trestního řádu a jasně vyloží, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, nepřísluší Ústavnímu soudu, aby hodnocení důkazů učiněná obecnými soudy přehodnocoval a atrahoval na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Pokud jde o námitky stěžovatele k jeho vzetí do vazby z hlediska dodržení 24 hodinové lhůty a důvodům vazby, tomu je třeba uvést, že stěžovatel v průběhu vazby opakovaně podával žádosti o propuštění z vazby a stížnosti proti prodloužení vazby. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím stanovená v ustanovení 5 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. však již proběhla a ústavní soud se jimi proto nemohl zabývat.
Stěžovatel dále namítá porušení čl. 13 a čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Listiny z důvodu jeho diskriminace jako cizince, která spočívala v tom, že mu byla doručována různá rozhodnutí výhradně v českém jazyce, a neměl proto možnost podávat proti nim opravné prostředky. Z obsahu soudního spisu ústavní soud zjistil, že dne 1.6.1995 byl opatřením přibrán tlumočník holandského jazyka (č.l. 264). Sdělení obvinění stěžovateli, jeho výslechy a další úkony byly prováděny za účasti tlumočníka, stejně tak jako hlavní líčení a veřejné zasedání před obecnými soudy. Stěžovatel neuvádí konkrétně, ke kterému rozhodnutí vztahuje tuto svoji námitku, přičemž z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatel proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení opravné prostředky podával. Ústavní soud k takto obecně formulované námitce byl nucen konstatovat, že postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil z rámce daného zákonnou úpravou a neshledal v něm protiústavnost.
4 IV. ÚS 398/97
Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu