ECLI:CZ:US:1998:4.US.401.97
sp. zn. IV. ÚS 401/97
Usnesení
IV. ÚS 401/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti S.M., zastoupené advokátem JUDr. P.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj. 30 Co 79/97-57, ze dne 14. 5. 1997, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj. 30 Co 79/97-57, ze dne 14. 5. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě, čj. 12 C 2492/95-39, ze dne 11. 12. 1996, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby bylo určeno, že stěžovatelka je vlastnicí části pozemků č. 450/2, 1024/1 v kat. území R., o celkové výměře 38 m2, zapsaných na LV č. 1 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v L., pro katastrální území R., v hranicích určených v terénu stávajícím oplocením pozemků ve vlastnictví stěžovatelky č. 450/4, 1024/3 a 451/3 v katastrálním území R., zapsaných na LV č. 28 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v L. pro k.ú. R.
2 IV. ÚS 401/97
Shora označené rozsudky obecných soudů byly, jak ústavní soud zjistil z připojeného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 12 C 2492/95, vydány v řízení zahájeném k návrhu stěžovatelky, podaném s odvoláním na ustanovení §80c o.s.ř., na určení jejího vlastnictví k části pozemků v rozsahu shora označeném. K odůvodnění své žaloby stěžovatelka tvrdila, že vlastnictví k předmětné části pozemků získala vydržením, přitom do vydržecí doby je nutno podle jejího názoru třeba započíst i dobu, po kterou pozemky užívali v dobré víře i její právní předchůdci. Z obsahu dokladů v uvedeném spise založených vyplývá, že sporná část pozemků přiléhá k pozemkům p.č. 450/4,1024/3 a 451/3 v k.ú. R., jichž je stěžovatelka vlastnicí. Tyto pozemky byly původně v osobním užívání manželů S., kteří dohodu o zřízení práva osobního užívání těchto pozemků uzavřeli s čsl. státem - NV dne 2. 3. 1967, k registraci dohody došlo 4. 4. 1967. Po smrti MUDr. S. byla osobní uživatelkou těchto pozemků E.S. a po její smrti dne 28. 8. 1989, jak plyne z rozhodnutí Státního notářství ze dne 16. 3. 1990, sp. zn. 7 D 802/89, získala právo osobního užívání k uvedeným pozemkům stěžovatelka, do jejíhož vlastnictví pak přešly transformací podle §872 odst. 1 o.z. počínaje 1. 1. 1992. Z těchto zjištění vycházely soudy obou stupňů, přitom krajský soud zamítavé rozhodnutí soudu 1. stupně potvrdil v podstatě s odůvodněním, že právní předchůdci stěžovatelky, kteří v roce 1967 uzavřeli na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání dohodu o zřízení práva osobního užívání, nemohli na základě těchto skutečností dospět k přesvědčení, že jim pozemky patří, a neměli žádný důvod považovat se za jejich vlastníky. Jestliže sousední pozemky, do kterých zasahovalo oplocení vystavěné právními předchůdci stěžovatelky, byly ve vlastnictví jiného subjektu, pak právní předchůdci stěžovatelky nemohli být k těmto částem pozemku oprávněnými držiteli, neboť oprávněná držba musí splňovat kromě faktického ovládání věci, vůle nakládat s touto věcí jako se svou i dobrou víru, že věc držiteli patří.
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, v níž tato polemizuje s právními závěry krajského soudu, který podle jejího názoru nesprávně interpretuje pojem dobré víry a oprávněné držby. Uvádí, že krajský soud pomíjí, že právní institut držby a vydržení byly zahrnuty do našeho občanského práva až po novelizaci občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Ustanovení §865 odst. 3 o.z., upravující právní poměry předcházející této novele o.z., také nehovoří o možnosti započítat si jako držbu předchozí právo osobního užívání pozemku. Důvodem této zákonné úpravy byla zcela jasně skutečnost, že právo osobního vlastnictví pozemku bylo zakotveno v našem občanském právu až zákonem č. 509/1991 Sb., účinným od 1. 1. 1992. Z těchto důvodů je také v ustanovení §872 odst. 6 o.z. výslovně uvedeno, že jde-li o vydržení vlastnického práva k pozemku podle tohoto zákona, kde na základě dosavadních předpisů bylo možno nabýt jen právo na uzavření dohody o osobním užívání pozemků, může si oprávněná osoba započítat dobu, po kterou její právní předchůdce měl pozemek nepřetržitě v držbě i před účinností tohoto zákona. Zákon sám tak podle stěžovatelky v uvedeném ustanovení vztahuje možnost zápočtu oprávněné držby i na případy, kdy právní předchůdce nemohl být v dobré víře, že je vlastníkem, protože měl pozemek pouze v právu osobního užívání. Z ustanovení o.z., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., vztahujících se k právu osobního užívání pozemků, pak stěžovatelka dovozuje, že obsah tohoto práva byl v teoretické i praktické rovině značně shodný s vlastnickým právem k jiným věcem, přitom zdůrazňuje, že půda podle ustanovení §127 o.z., ve znění před novelou, nemohla být předmětem osobního vlastnictví. Podstatné však podle ní je, že pokud byl zákonem stanoven právní institut osobního užívání pozemků, který se vyznačoval v podstatě stejnými atributy jako vlastnické právo k jiným věcem, není vložné předchozí osobní uživatele pozemků znevýhodňovat pouze proto, že nebyli výslovnými vlastníky pozemků, ale pouze jejich osobními uživateli. Dovozuje tedy, že
3 IV. ÚS 401/97
zbavovat možnost současného vlastníka pozemku započítat si jako dobu oprávněné tržby dobu, po kterou měl právní předchůdce pozemek v užívání, je porušením nejen ustanovení §872 odst. 6 o.z., ale také čl. 11 Listiny. Poukazuje dále také na čl. 11 odst. 3 Listiny v souvislosti s tím, že stěžovatelka soudní spor podstoupila nikoliv pouze pro vymezení sporné hranice pozemku, ale zejména proto, aby na pozemku, který jí dle jejího přesvědčení patří, mohly nadále zůstat stromy, které by měly být podle rozhodnutí Okr.ú. vykáceny. Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, jako účastník řízení, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. K porušení čl. 11 Listiny by v daném případě, kdy stěžovatelka tvrdí vznik vlastnického práva ke sporné části pozemku vydržením - jehož účinky za splnění všech zákonem stanovených podmínek nastávají ex lege - by mohlo dojít, avšak pouze za předpokladu, že by postupem obecných soudů v řízení, popřípadě nesprávnou interpretací ustanovení upravujících podmínky vydržení, a konečným rozhodnutím ve věci bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Takové porušení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal Řízení, které předcházelo vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, proběhlo za dodržení zásad spravedlivého procesu a ani právní závěry, které krajský soud ze skutkového stavu řádně zjištěného učinil, nelze považovat za protiústavní. Jednou z nezbytných podmínek, které musely být naplněny pro vydržení vlastnického práva, a to i ve smyslu ustanovení §872 odst. 6 o.z. (pro stát), jehož se stěžovatelka dovolává, musela být vždy dobrá víra držitele, že mu věc či právo (rozuměj však pouze právo odpovídající věcnému břemeni) patří - tedy, že je jejím vlastníkem. Tato podmínka však u předchůdců stěžovatelky z důvodů uvedených již v rozhodnutí krajského soudu splněna nebyla. Tito totiž nemohli mít důvod považovat se za vlastníky sporných pozemků, když sami uzavírali dohodu o zřízení práva osobního užívání. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že z práva osobního užívání vyplývala pro osobního uživatele obsahově obdobná práva, jako měl vlastník věci. Konečně pak v dané věci nelze pominout, že v řízení nebyl prokázán - a to ani v poměru k právu osobního užívání - objektivně oprávněný důvod nabytí držby v poměru ke sporné části, když samotný odkaz na to, že sporná část pozemku byla oplocena proto, že si právní předchůdci mysleli, že jej užívají oprávněně, nemůže obstát, neboť dobrá víra se vždy musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, který by mohl mít za následek vznik práva.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. Brně dne 22.října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu