ECLI:CZ:US:1998:4.US.404.97
sp. zn. IV. ÚS 404/97
Usnesení
IV. ÚS 404/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti M.Z., zastoupeného advokátem JUDr. L.T., proti rozsudkům Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cm 343/94, ze dne 19. 4. 1995, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cmo 411/95, ze dne 2. 10. 1996, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Odon 20/97, ze dne 2. 7. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Krajský obchodní soud v Praze svým rozsudkem vyhověl žalobě, kterou se žalobce ing. M.H. domáhal zaplacení smluvní pokuty 366.000,- Kč stěžovatelem z důvodu prodlení s plněním závazku ze smlouvy o dílo, tj. vyrobit zařízení pro televizní inspekci trubních kanalizačních řádů. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadený rozsudek potvrdil a rovněž Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací odmítl dovolání stěžovatele, směřující proti rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel se proto obrátil se svou ústavní stížností
2 I.V. ÚS 404/97
na Ústavní soud s námitkou, že se obecné soudy řádně, úplně a objektivně nevypořádaly s vážnými argumenty stěžovatele, který je jasně formuloval ve svém vyjádření k žalobě, v odvolání i v dovolání. Obecné soudy se těmito jeho argumenty, podle něj, zabývaly pouze povrchně, okrajově a nepřesvědčivě a stěžovatel se proto cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
Stěžovatel ve své rekapitulaci těchto základních nedostatků stížností napadených rozhodnutí postupně uvádí, že soud bez uvedení důvodů odmítl provést důkaz výslechem svědka ing. K., který vyhotovil projekt vyráběného zařízení, jež jako unikátní prototyp trpělo vadami projektu, bránícími včasnému dokončení díla. Soud dále svévolně vyložil význam "zápisu o předání a převzetí" z 9. 12. 1993, jehož termín podepsání neprávem ztotožnil s termínem skutečného provedení díla. Podle názoru stěžovatele je třeba vyjít z textu smluvních dokumentu, které mluví pouze o termínu vyrobení věci a realizaci ověřovacího provozu. V tomto smyslu bylo dílo předáno před datem 31. 7. 1993 a nelze tedy požadovat zaplacení smluvní pokuty. Soudy I. a II. stupně se rovněž vůbec nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že dílo bylo zhotoveno s prodělkem, objednávka byla riziková, výše smluvní pokuty extrémní a smlouva i dodatek byly nevyvážené ve prospěch žalobce, neboť žalobce věděl, že stěžovatel nemá zkušenosti ani oprávnění podnikat vyráběním a prodejem tohoto druhu věcí. Smlouva a její dodatek jsou tedy neplatné, ujednání o smluvní pokutě odporuje dobrým mravům a čestným obchodním zvyklostem. Soud dále pominul požadavek stěžovatele, aby si soud obstaral smlouvu o sdružení žalobce s další fyzickou osobou, přičemž toto sdružení nemá podle stěžovatele právní subjektivitu a je tak zpochybněn podpis některých zápisů (např. o předání a převzetí zařízení). Stěžovatelem namítané nedostatky v rozhodování soudů a jejich stranění žalobci zřejmě, podle názoru stěžovatele, vyplývá z role místopředsedy Krajského obchodního soudu v Praze JUDr. T.M. v celém případu, který sehrál hlavní roli při sjednávání obsahu předmětné smlouvy a jejího dodatku a vystupuje, jako právní poradce žalobce. Tato skutečnost oslabuje důvěru stěžovatele v nezávislost a nestrannost nejen Krajského obchodního soudu v Praze. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje pochybnost, že v jeho věci obecné soudy rozhodovaly nestranně, nezávisle a spravedlivě a poskytly ochranu jeho právům. Navrhuje proto zrušení stížností napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 5 C m 343/94.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Základem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry vyvozenými obecnými soudy z provedeného dokazování v posuzované věci. Na podporu svých tvrzení stěžovatel opakuje argumenty, které již vyslovil ve svém vyjádření k žalobě a odůvodnění opravných prostředků. Obecné soudy se však, podle názoru stěžovatele, s těmito argumenty vypořádaly nedostatečně, a proto je stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje.
Stěžovatel nejprve namítá, že soud bez uvedení důvodů odmítl provést důkaz svědeckým výslechem ing. K., který mohl podepřít stěžovatelovu obranu, spočívající v poukázání na vady projektu a žalobcem zaviněné komplikace při zhotovování díla. Podle obsahu soudního spisu vrchní soud; jemuž stěžovatel v podaném odvolání provedení důkazu výslechem ing. K. navrhl, odůvodnil neprovedení tohoto důkazu skutečností, že by jeho výpověď nemohla žádným způsobem prokázat, že předmět plnění byl splněn v dohodnutém čase. Vrchní soud tak považoval provedení takového důkazu z hlediska
3 IV. ÚS 404/97
posuzované věci, tj. uplatnění smluvní pokuty, za irelevantní. Jak již Ústavní soud vyložil v řadě svých rozhodnutí, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá zásada volného hodnocení důkazu, zakotvená v ustanovení §132 o.s.ř. Ústavnímu soudu v léto souvislosti nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť nespadá do pravomoci ústavního soudu, aby hodnocení důkazů učiněná obecnými soudy, resp. posouzení nezbytnosti provedení takových důkazů, přehodnocoval, pokud tyto soudy jinak postupovaly v souladu s principy, které vyplývají z hlavy páté Listiny. Z obsahu soudního spisu nevyplývá. že by v daném případě obecný soud při hodnocení nezbytnosti provedení navrhovaného důkazu výše zmíněné principy porušil. Shora uvedenou zásadu volného hodnocení důkazu je třeba vztáhnout i na další stěžovatelovu námitku, týkající se hodnocení zápisu o předání a převzetí z 9. 12. 1993 a skutkových zjištění o řádném ukončení a předání předmětu díla objednateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že se obecné soudy vůbec nevypořádaly s námitkou stěžovatele, že dílo zhotovil s vlastním prodělkem, že objednávka byla pro stěžovatele riziková a že smluvní pokuta byla sjednána v extrémní výši, přičemž smlouvy ani její dodatek neobsahovaly žádné spravedlivé vyvážení tohoto přísného sankčního ujednání, kdy žalobce věděl, že stěžovatel nemá zkušenosti ani oprávnění podnikat vyráběním a prodejem tohoto druhu věcí. Soudy neakceptovaly, že smlouva a její dodatek jsou z tohoto důvodu neplatné, a ujednání o smluvní pokutě hrubě odporuje dobrým mravům a čestným obchodním zvyklostem. Krajský obchodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí k této námitce uvedl, že strany vlají širokou smluvní volnost a ve svém jednání jsou omezeny jen kogentní úpravou zákona. V daném případě se strany dohodly na výši smluvní pokuty a takové ujednání nelze rozhodně vykládal jako zneužívání práv objednatele a překročení mezí poctivého obchodního styku. Vrchní soud pak k této námitce vyslovil, že ujednání o smluvní pokutě není úkonem, který svým účelem odporuje zákonu a příčí se dobrým mravům. Účastníci smlouvy tuto smluvní pokutu sjednali dobrovolně a stěžovatel v průběhu řízení nenamítal existenci skutečností, ze kterých by bylo možno dovodit rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Samotná výše sjednané smluvní pokuty pak není důvodem pro odepření právní ochrano dle ustanovení §265 obchodního zákoníku. Ústavní soud při posuzování této námitky stěžovatele dospěl k názoru, že se obecné soudy s touto stěžovatelovou námitkou vypořádaly, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že se soudy nezabývaly otázkou právní subjektivity sdružení Č. - H., kdy od podpisu dodatku smlouvy z 25. 5. 1993 vystupuje vedle žalobce i V.Č., aniž by bylo jasně a srozumitelně uvedenu, jaký je jejich poměr. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, stejně jako soud 1. stupně dospěl k jednoznačnému závěru, že objednatelem na základě předmětné smlouvy o dílo byla fyzická osoba ing. H. (žalobce). Pokud jde o otázku právní subjektivity sdružení Č.- H., konstatuje pak Ústavní soud, že je v soudním spisu (č.1.59) založen výpis z obchodního rejstříku, vedeného Obvodním soudem pro Prahu, ohledně společnosti s ručením omezeným Č. a H., zapsané 16. 12. 1993, jejímiž jednateli jsou V.Č. a ing. M.H. Námitku zpochybňující nezávislost a nestrannost soudit, kterou stěžovatel vztahuje nejenom na Krajský obchodní soud v Praze, dovozuje stěžovatel z role, jakou měl podle jeho názoru sehrát místopředseda Krajského obchodního soudu v Praze JUDr. T.M. při sjednávání předmětné smlouvy. Stěžovatel tuto námitku uplatnil až ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Nejvyšší soud se podle názoru Ústavního soudu s touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal.
4 IV. ÚS 404/97
Na základě výše učiněných zjištění Ústavní soud konstatuje, že neshledal nic, co by nasvědčovalo tomu, že stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo dotčeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování, je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., ve znění zákona
č. 77/1998 Sb., odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu