ECLI:CZ:US:1998:4.US.410.97
sp. zn. IV. ÚS 410/97
Usnesení
IV. ÚS 410/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti K.P. a M.P., oba zastoupeni advokátem JUDr. E.O., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj.16 Co 324/95-94, ze dne 20. 1. 1997, a Okresního soudu v Pardubicích, čj. 9 C 110/92-71, ze dne 19. 1. 1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudků obecných soudů shora označených s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, čj. 9 C 110/92-71, ze dne 19. 1. 1995, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 2. 1995, uvedený soud nepřipustil, aby na straně žalovaného do řízení přistoupil stát - město P., žalobní návrh stěžovatelů, aby městu P. a státu - Okr.ú. - byla stanovena povinnost uzavřít se stěžovateli dohodu o vydání nemovitostí ve výroku rozsudku označených, byl zamítnut. Tento rozsudek soudu I. stupně byl pak rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 1997, ve výroku o věci samé i ve výroku o nepřipuštění dalšího účastníka, potvrzen.
V důvodech ústavní stížnosti proti uvedeným rozsudkům směřující, stěžovatelé v podstatě obecným soudům vytýkají nedodržení zásad spravedlivého procesu, když jejich postupem jim byla; jak tvrdí, odňata možnost být přítomni, klást dotazy a vyjádřit se k výslechu svědků ing. J.V. a B.P., jež byly v řízení provedeny dožádaným soudem bez přítomnosti stěžovatelů či jejich zástupce. Dále poukazují na to , že před soudem l. stupně nebyl při výslechu svědka PhDr. K.M., který měl objasnit okolnosti, za jakých byla uzavřena kupní smlouva ze dne 19. 10. 1972, připuštěn dotaz na
2 IV. ÚS 410/97
tohoto svědka, týkající se jeho členství v politické straně v uvedené době s tím, že i z této skutečnosti stěžovatelé dovozují, také s odkazem na zákon č. 480/1991 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu, porušení práva na spravedlivý proces, když toto právo podle jejich názoru zahrnuje v sobě také právo účastníků řízení aktivně se podílet na procesu dokazování, a to i kladením otázek vyslýchaným svědkům. Uvedené nedostatky, k nimž došlo v řízení před soudem I. stupně, pak nebyly zhojeny ani u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozhodoval o opravném prostředku stěžovatelů, a stěžovatelé se proto domáhají zrušení obou uvedených rozhodnutí.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 9 C 110/92, ústavní soud zjistil, že stěžovatelé, jak také sami uvádějí v ústavní stížnosti, napadli rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 1. 1997 dovoláním, které bylo odůvodněno mimo jiné také důvody uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., přičemž naplnění vady - odnětí možnosti jednat před soudem, spatřovali stěžovatelé právě v tom, že ani oni ani jejich právní zástupci nebyli dožádaným soudem vyrozuměni o výslechu svědků ing. J.V. a B.P. Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 2 Cdon 792/97, ze dne 23.7.1997, dovolání stěžovatelů odmítl v podstatě s odůvodněním, že v postupu dožádaného soudu, který skutečně provedl výslech svědků, aniž o termínu jejich výslechu uvědomil stěžovatele a jejich právní zástupce, kteří se práva intervenovat před dožádaným soudem výslovně nevzdali, bylo sice shledáno pochybení, které však bylo procesním soudem vzápětí napraveno tím, že zástupci stěžovatelů byl dne 22. 3. 1993 doručen stejnopis protokolu o výslechu svědků, a při prvém následujícím jednání procesního soudu, konaném dne 22. 4. 1994, jemuž byli jak oba stěžovatelé, tak i jejich zástupce, osobně přítomni, jim byly výsledky dokazování sděleny a stěžovatelé tedy měli možnost se k výpovědím jmenovaných svědků vyjádřit a kromě toho stěžovatelé nevyužili možnosti žádat o opětovné provedení těchto důkazů již za jejich účasti, čímž podle dovolacího soudu dali zřetelně najevo, že k provedeným důkazům, tak jak byly dožádaným i procesními soudem provedeny, nemají výhrad. Podle dovolacího soudu nelze přehlížet ani skutečnost, že stěžovatelé ani jejich zástupce, přestože byli řádně vyrozuměni o výslechu dalšího svědka, prováděném také dožádaným soudem, spokojili se s opakováním tohoto důkazu čtením svědecké výpovědi při jednání procesního soudu. Při zohlednění chování žalobců v řízení před soudem I. stupně, ale i v odvolacím řízení, kde sice aniž by rozporovali důkazy provedené dožádaným soudem, použili argument, že nebyli dožádaným soudem vyrozuměni o termínu výslechu, avšak nepožadovali, aby odvolací soud sám důkazy výslechem těchto svědků zopakoval, lze podle dovolacího soudu stávající postoj stěžovatelů označit za ryze účelový, směřující pouze k docílení přípustnosti dovolání tam, kde dovolání jinak není přípustné a námitka, že řízení bylo postiženo vadou, uvedenou v §237 odst. 1 písm. 1) o.s.ř., tak nebyla shledána opodstatněnou.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Ústavní soud se s uvedenými závěry dovolacího soudu, který vycházel ze zjištění, jež odpovídají obsahu spisu, zcela ztotožňuje. Především však v posuzované věci nemohl pominout fakt, že stěžovatelé ústavní stížností napadli pouze rozhodnutí soudu I. a II. stupně, ačkoliv z podnětu jejich dovolání, v němž byly obsaženy tytéž výhrady týkající se postupů obecných soudů, jež jsou obsaženy i v ústavní stížnosti, tyto z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písni. f) o.s.ř. hodnotil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud ČR. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však ústavní stížností napadeno nebylo. Ústavní soud již ve svém usnesení, sp. zn. IV. ÚS 58/95, publikovaným pod č. 2 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ve svazku 7, uvedl, že smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. K této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavními soudem bylo vyňato právě uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, neboť jde o rozhodnutí, v němž byly
3 IV. ÚS 410/97
naposledy zhodnoceny obecným soudem námitky stěžovatelů, opakující se v ústavní stížnosti. Především z toho důvodu proto musela být ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, když ani pokud jde o postup soudu 1. stupně při výslechu svědka M., kteroužto otázkou se Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení nezabýval, nevykazuje znaky protiústavnosti.
Poučení: Proti usnesení ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu