ECLI:CZ:US:1998:4.US.414.97
sp. zn. IV. ÚS 414/97
Usnesení
IV. ÚS 414/97
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.M., zastoupeného advokátem JUDr. I.L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 9 To 619/97, za účasti Krajského soudu v Brně, zastoupeného předsedou senátu JUDr. A.F., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 11. 1997 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zrušeno podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 1997, č. j. 7 Nt 4072/97-7, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů §67 písm. a) a b) tr. řádu. Krajský soud pak nově rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby pouze z důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu a zároveň nepřijal nabídku písemného slibu obviněného.
Podle názoru stěžovatele oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho základní práva a svobody uvedené v čl. 8 odst. 2, 3 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Neústavní zásah do osobní svobody spatřuje stěžovatel v tom, že mu nebylo řádně sděleno obvinění, neboť mu byl doručen záznam o sdělení obvinění ze dne 29. 7. 1997 vyhotovený vyšetřovatelem, který uvedený den nebyl ve službě a nemohl proto provádět jeho výslech. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nebyla dodržena zákonná lhůta 24 hodin od omezení osobní svobody, neboť po ukončení výslechu dne 29. 7. 1997 v 10,45 hodin mu bylo policistou znemožněno odejít z budovy Okresního ředitelství Policie ČR s odůvodněním, že o dalším postupu rozhodne vyšetřovatel. V 11.00 hodin pak vyšetřovatel vyplnil protokol o zadržení a zahájil výslech, který byl ukončen ve 13.05 hodin. Dne 30. 7. 1997 v 10.50 hodin byl odevzdán městskému soudu s návrhem na uvalení vazby. Stěžovatel proto navrhuje, aby obě rozhodnutí byla zrušena.
K předložené ústavní stížnosti si soudce zpravodaj vyžádal vyjádření od Krajského soudu v Brně a Krajského státního zastupitelství. Předseda senátu Krajského soudu v Brně ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky uplatněné již proti usnesení o vzetí do vazby, kterými se senát Krajského soudu v Brně při svém rozhodování zabýval a vyjádřil k nim své stanovisko. K první námitce ohledně sdělení obvinění předseda senátu navíc poukázal na výpověď stěžovatele dne 30. 7. 1997 před soudcem Městského soudu v Brně, ve které stěžovatel uvedl, že obvinění si převzal, ví, pro jakou trestnou činnost je stíhán a sdělenému obvinění porozuměl. K dalšímu tvrzení, že sdělení obvinění bylo vyhotoveno jiným vyšetřovatelem, než který prováděl výslech, předseda senátu konstatuje, že trestní řád žádá, aby příslušné úkony prováděl vyšetřovatel, tedy státní orgán, nikoliv fyzická osoba jejíž totožnost je požadována pouze v řízení před soudem. Ke druhé námitce týkající se nedodržení lhůty 24 hodin, předseda senátu ve svém vyjádření uvedl, že ve spisu není žádný poznatek o tom, že by osobní svoboda stěžovatele byla omezena před 11.00 hodinou. Podle jeho názoru není výzva policisty k občanovi, aby někde vyčkal či setrval omezením osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 3 Listiny. Závěrem svého vyjádření pak uvedl, že stěžovatel byl dne 18. 10. 1997 propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky ve výši 450.000,- Kč.
Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení výslovně vzdalo.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z tohoto pohledu se tedy Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tj. zda byla porušena stěžovatelem namítaná ústavní zásada vyjádřená v čl. 8 Listiny. Po posouzení vznesených námitek Ústavní soud neshledal, že by k tvrzenému porušení došlo na základě napadených rozhodnutí. Stěžovatelovy námitky se totiž z hlediska ústavněprávního jeví jako zcela účelové. Krajský soud v Brně se již v odůvodnění svého rozhodnutí uvedenými námitkami, které stěžovatel znovu zopakoval ve své ústavní stížnosti, zabýval a jasně vyložil, proč je nepovažuje za důvodné a jaké skutečnosti odůvodňují útěkovou vazbu. Není úkolem Ústavního soudu, aby toto odůvodnění přehodnocoval. Je rovněž třeba připomenout, že ve vazebních věcech dává trestní řád obviněnému řadu prostředků k tomu, aby tento zásah do osobní svobody spojený s určitým omezením práv byl v souladu se zákonnou povinností kontrolován a tak minimalizován. Takový postup je evidentní i v daném případě, neboť stěžovatel využil dané prostředky, když byl z vazby propuštěn na kauci.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj