ECLI:CZ:US:1998:4.US.420.98
sp. zn. IV. ÚS 420/98
Usnesení
IV. ÚS 420/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.K., zastoupené JUDr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 7. 1998. sp. zn. 22 Ca 13/98 ve spojení s rozhodnutím O.Ú., okresního pozemkového úřadu, č.j. PÚ 3547/92 - NA II/B, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka, O.Ú., okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. září 1998 ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost proti shora uvedeným rozhodnutím.
Stěžovatelka se svým podáním domáhá zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeného krajským soudem, kterým bylo rozhodnuto, že spolu s bratrem E.J., nejsou spoluvlastníky pozemku p.č. 544 o výměře 0,2645 ha v katastrálním území H., nyní sloučeného do pozemků p.č. 544/1, 544/2 a 935 pro kat. území H., obec O., s odůvodněním, že nebyla prokázána existence tísně za nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy v srpnu 1971.
Předmětný pozemek byl ve vlastnictví otce stěžovatelky a od roku 1964 byl v užívání V.ú. O trvání vlastnického vztahu neměla stěžovatelka v době smrti otce v roce 1967 žádnou povědomost a proto bylo dědické řízení zastaveno pro
IV. ÚS 420/98
nepatrný majetek. Na základě potřeby rozšíření provozu Č., v současné době jsou právním nástupcem Č., a. s. odštěpný závod Z., byla pozůstalost dodatečně projednána. V jejím rámci se stěžovatelka a její bratr stali spoluvlastníky předmětného pozemku rozhodnutím státního notářství ze dne 19. března 1970. Č. tedy svůj záměr na získání uvedeného pozemku zaměřily na ně jako vlastníky. Uvedený pozemek byl prodán na základě kupní smlouvy ze dne 10. srpna 1971 za částku 13.225 Kčs, tj. za jednotkovou cenu 5,- Kčs/m2.
Stěžovatelka se ve svém podání domáhá označení uvedeného jednání za jednání v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek dle ustanovení §6 odst. 1 písmeno k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o půdě"), a v souladu s touto skutečností vydání předmětného pozemku na základě ustanovení §9 odst. 4 zákona o půdě.
Své tvrzení, týkající se tísně a nápadně nevýhodných podmínek, opírá o objektivně navozovaný stav daný celkovým stavem společenského zřízení, které bylo zaměřené proti individuálnímu vlastnictví, které "ohrožovalo rozvoj národního hospodářství a zajištění úkolů stanovených státním plánem". Objektivní tíseň spatřuje stěžovatelka v celém období 1948 - 1989. Dále poukazuje na dopis Č., z 1. října 1970, z nějž považuje za nevýhodné podmínky hrozbu vyvlastněním v případě, nedojde-li k uzavření kupní smlouvy. Za důsledek tísně považuje nejen samotné uzavření kupní smlouvy, ale také dlouhodobost vyjednávání, v jejímž důsledku byla cena bez jakéhokoliv zdůvodnění snížena na polovinu, přičemž při oceňování nebylo přihlédnuto ke skutečnému stavu pozemku.
Skutečnost, že krajský soud ani pozemkový úřad tento stav tísně neakceptují, považuje stěžovatelka za porušení práva na rovnost účastníků v řízení dle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka ve své stížnosti nevysvětluje v čem byla rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny porušena a domáhá se přezkumu Ústavním soudem jako čtvrtou soudní instancí. Jednání v rozporu s čl. 11 odst. 1 považuje za bezpředmětné, neboť není porušeno existující vlastnické právo, ale šlo toliko o tvrzený nárok na ně. Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka ani její bratr neměli žádnou povědomost o vlastnictví předmětného pozemku, na nich nehospodařili a že teprve na základě zájmu Č. o odkup pozemku bylo obnoveno dědické řízení po
IV. ÚS 420/98
jejich otci. Při následných jednáních byla předmětem sporu toliko cena, o níž se nakonec strany dohodly.
Okresní pozemkový úřad se ve svém rozhodnutí mimo již uvedené skutečnosti opírá o ustavenou judikaturu, z níž plyne, že hrozbu vyvlastněním ve veřejném zájmu nelze považovat za stav tísně, neboť se jedná o právní institut aplikovaný v případě, že nedojde k uzavření kupní smlouvy. K otázce ceny uvádí pozemkový úřad, že dle posudku přizvaného znalce byla nemovitost nadhodnocena, a vzhledem k poloze předmětného pozemku v extravilánu obce měla být cena stanovena dle ustanovení §15 odst. 1 cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb., ve výši 0,40 Kčs/m2.
Okresní pozemkový úřad dále uvádí, že rozhodnutí státního notářství o ceně pozemku v jednotkové výši 10,- Kčs/m2, která sloužila jako výchozí pro požadavky stěžovatelky na kupce tj. Č., a z toho zaplacených notářských poplatků, bylo opraveno a přeplatek na notářských poplatcích byl vrácen stěžovatelce i jejímu bratrovi.
Ostatní účastníci se svého postavení vedlejšího účastníka řízení dle ustanovení §28 odst. 2 zákona vzdali.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených okolností dospěl k závěru, že na uzavírání smlouvy mezi stěžovatelkou a Č., nelze instituty tísně a nápadně nevýhodných podmínek aplikovat, neboť z předložených dokladů plyne, že to byly právě Č., které upozornily stěžovatelku a jejího bratra na existenci vlastnických práv k nemovitosti a při samotném jednání o kupní smlouvě nabízely jako protihodnotu jiný pozemek stejného druhu ve vlastnictví Č., popřípadě pozemky, které by poskytl ONV, nebo MNV a případný rozdíl by byl vyrovnán finančně dle ustanovení §22 odst. 4 cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb. Dále též vyplynulo, že za předmětný pozemek zaplatily Č., částku 12,5 krát vyšší, než by příslušelo při dané poloze a evidované kultuře pozemku.
Souhrnně vyjádřeno tíseň a nápadně nevýhodné podmínky se stěžovatelce nepodařilo v řízení před správním orgánem a soudem prokázat a jak Ústavní soud již opakovaně judikoval, není v jeho pravomoci hodnocení znovu přehodnocovat a plnit tak roli další soudní instance.
Ústavní soud dále shledal, že další, v ústavní stížnosti označení účastníci, nemají k danému sporu žádný vztah. Město O. má vztah k jiným pozemkům Č.,
IV. ÚS 420/98
ČD pak získaly část předmětného pozemku p.č. 544 o výměře 50 m2 na základě trhové smlouvy ze dne 5. - 9. ledna 1934, tedy dávno před rozhodným obdobím uvedeným v preambuli zákona o půdě.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písmeno a) zákona odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Rozhodnutí Ústavního soudu je dle ust. čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu