ECLI:CZ:US:1998:4.US.429.97
sp. zn. IV. ÚS 429/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti obce H., zastoupené advokátem JUDr. V.J., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 1997, sp.zn. 9 Co 363/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 14. 11. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 1997, sp.zn. 9 Co 363/97. Uvedeným rozhodnutím bylo pravomocně určeno, že N.Č. je vlastníkem specifikovaných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro obec H. a kat. území S.
Stěžovatelka, v předcházejícím řízení odpůrkyně, je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, zejména právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že na základě zákona č. 172/1991 Sb. a se souhlasem vedení Č., podala návrh na zápis obnovených vlastnických práv obce k domu s pozemkem p.č. 79 zast. plocha a pozemku p.č. 480 zahrada, vedených v katastru nemovitostí pro obec H. a kat. území S., přičemž k zápisu vlastnického práva pro obec došlo. Následně však obecné soudy v řízení o určovací žalobě N.Č. a N.F. žalobě vyhověly a určily, že vlastníkem specifikovaných nemovitostí je N.Č. Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry obecných soudů. Dle jejího názoru je nepochybné, že majetek k 31. 12. 1949 vlastnila, přičemž tento tzv. historický majetek nabyla na základě poslední vůle L.J. Odkázala na svůj právní názor, jak jej uvedla ve vyjádření k žalobě i v odvolání. Dále poukázala na dříve platné vládní nařízení č. 159/1969 Sb., jež upravovalo způsob řízení a financování fondů a uvedla, že samostatná činnost fondů byla za této úpravy pouze fiktivní. Závěrem navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadený rozsudek zrušuje.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že článkem 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. V daném případě šlo právě o spor o existenci vlastnického práva, na čemž nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatel byl v době zahájení řízení před obecným soudem zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
N.Č. a N.F., jako vedlejší účastníci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že dle jejich názoru stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje a zčásti rozvádí argumentaci, kterou bezúspěšně již uplatnila před obecnými soudy. Dále uvedli svůj právní názor na postavení fondů za platnosti vládního nařízení č. 159/1969 Sb. Pokud jde o záležitost odkazu L.J., odkázali na své vyjádření ze dne 7. 11. 1996. Dle jejich názoru souzená věc byla podrobně projednána, napadený rozsudek je přesvědčivý, všechny důkazy byly provedeny. Závěrem vyslovili souhlas s tím, aby Ústavní soud upustil od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") a ve věci samé navrhli, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu ve Frýdku Místku, sp. zn. 18 C 147/95, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Po podrobném prostudování spisu a po porovnání podstatných bodů argumentace odvolání, které H. podala proti prvostupňovému rozhodnutí, s obsahem ústavní stížnosti, nutno konstatovat, že ústavní stížnost je postavena na opakování a částečném rozvedení argumentů, které byly uváděny již v řízení před obecnými soudy. Jediným, zdánlivě ústavněprávním argumentem, je tvrzení, že obecné soudy tím, že vyhověly žalobě, porušily ve vztahu ke stěžovatelce čl. 11 odst. 1 Listiny. Takto vybudovaná argumentace především činí z Ústavního soudu de facto další přezkumnou instanci, kterou však, jak již mnohokrát ve svých rozhodnutí opakoval, Ústavní soud není. Celý případ lze stručně rekapitulovat tak, že došlo k poměrně typické situaci sporného vlastnictví, ve které se jedna ze stran obrátila na soud a podala žalobu na určení existence právního vztahu podle §80 o.s.ř. Soudy po konstatování splnění procesních předpokladů takové žaloby, tj. existence naléhavého právního zájmu věc projednaly a dospěly k závěrům, se kterými se jedna strana sporu - stěžovatelka - neztotožňuje. Soudy tedy rozhodovaly o tzv. určovací žalobě, což je situace, kterou čl. 11 Listiny a práva z něho vyplývající vylučovat nemohou. To že jsou vlastnická práva zapsána v příslušném listu vlastnictví nevylučuje, aby byl zahájen spor toho charakteru, jak tomu bylo v předmětné věci. Rozhodnutí soudu řeší věc mezi stranami sporu a ve své podstatě chrání tvrzené vlastnické právo i když jiného subjektu.
Jiný výklad by vedl vlastně k tomu, že vlastnickou určovací žalobu by nebylo možno podat vůbec. Je tedy realizací věty druhé, čl. 11 odst. 1 Listiny, že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Přesto, že ústavní stížnost v ústavněprávní rovině ničím jiným, než porušením čl. 11 odst. 1 Listiny neargumentovala, posoudil Ústavní soud též proces vedený před obecnými soudy, a to z toho hlediska, zda v něm byly respektovány zásady spravedlivého procesu, tak jak jsou obsaženy především v hlavě páté Listiny. Ani v tomto směru však nemohl po prostudování soudních spisů konstatovat, že by proces jako celek nebyl veden spravedlivě a při respektování principu tzv. rovnosti zbraní (ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva i judikatury vlastní).
Ze všech výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že neexistence zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky napadenými rozhodnutími soudů se jeví být natolik evidentní, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu