ECLI:CZ:US:1998:4.US.442.98
sp. zn. IV. ÚS 442/98
Usnesení
IV. ÚS 442/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M.N., zastoupené JUDr. M.O., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 1998, čj. 51 Co 58/98-24, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 10. 1997, čj. 10 C 37/97-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Porušení tohoto práva spatřuje především v tom, že soudy obou stupňů dospěly k závěrům o neexistenci právního důvodu pro užívání předmětného bytu po uplynutí sjednané tříleté doby užívání, ačkoli z dopisu nástupnické organizace OP vyplývá, že ukončení pracovního poměru stěžovatelky nemá bezprostřední vliv na užívání domovnického bytu.
2 IV. ÚS 442/98
Právní důvod pro užívání sporného bytu tedy nezanikl v květnu 1991, protože užívací vztah nebyl platně ukončen. Soudy obou stupňů nevzaly rovněž v úvahu, že restituentky, právní předchůdkyně žalobce, uzavřely se stěžovatelkou nájemní smlouvu, byt' nikoli písemným způsobem, což vyplývá zejména z evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 23. 6. 1997. Odvolací soud nevyhověl žádosti stěžovatelky o provedení výslechu navržených svědků a spokojil se s účelově vytvořeným čestným prohlášením matky vedlejšího účastníka, což nutně vedlo ke snížení míry objektivity důkazních prostředků i k nemožnosti zvážit míru tvrdosti dopadu na rodinu s nezletilými dětmi, jakož i otázku souladu tohoto postupu s dobrými mravy v demokratické společnosti. Ze všech uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 10 C 37/97 Obvodního soudu pro Prahu 4, že žalobce podal u tohoto soudu dne 13. 5. 1997 žalobu na vyklizení bytu užívaného stěžovatelkou. V této žalobě žalobce uvedl, že předmětný byt stěžovatelka užívala na základě dohody o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání uzavřené na dobu tří let, tedy do 23. 5. 1991. Touto dohodou bylo smluvními stranami současně dojednáno, že v případě zániku vedlejšího pracovního poměru zanikne současně i užívací poměr zřízený touto dohodou, a to bez nároku na náhradní byt nebo náhradní ubytování. Pracovní poměr byl se stěžovatelkou rozvázán ke dni 30. 4. 1991 a od této doby stěžovatelka užívá předmětný byt v domě v P., jehož výlučným vlastníkem je nyní žalobce, bez právního důvodu. Obvodní soud pro Prahu 4 již citovaným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat předmětný byt do šesti měsíců od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl obvodní soud, že z pouhé skutečnosti, že pronajímatelé, včetně žalobce, sdělovali stěžovatelce výši nájemného a poplatků za služby, jež ve stanovené výši uhrazovala, nelze dovodit, byt' jen ústní, uzavření smlouvy. Pronajímatelé totiž pouze požadovali, aby stěžovatelka za faktické užívání předmětného bytu a poskytování služeb platila úhradu. Podle názoru obvodního soudu není výkon práv a povinností žalobce v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku), neboť stěžovatelce k předmětnému bytu nájemní právo nevzniklo. Pokud by soud konstruoval vázanost povinnosti stěžovatelky vyklidit byt na zajištění náhradního bytu, potom by tím
3 IV. ÚS 442/98
nepřípustně omezil práva vlastníka. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se v podstatě ztotožnil se závěry tohoto soudu, a to i v tom směru, že v projednávané věci nedošlo ani ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy.
To, co stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, je ve skutečnosti opakováním námitek, jež uplatnila již v řízení před obecnými soudy, jež v napadených rozhodnutích jasně vyložily, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a podle jakých zákonných ustanovení posoudily zjištěný skutkový stav (§157 odst. 2 o. s. ř.). Obecné soudy posoudily tedy věc v souladu se standardní judikaturou, a nevyvodily proto ve prospěch stěžovatelky žádné závěry ani z toho, že v dopise OP ze dne 9. 4. 1991, v němž tento podnik se stěžovatelkou rozvázal vedlejší pracovní poměr ke dni 30. 4. 1991, je současně konstatováno, že ukončení pracovního poměru nemá bezprostřední vliv na užívání domovnického bytu. Nepochybné je, že stěžovatelka, užívající předmětný byt pouze na základě dohody ze dne 23. 5. 1988 o přenechání domovnického bytu k dočasnému užívání podle tehdy platného §397 občanského zákoníku, a to na dobu tří let, se vzhledem k rozvázání vedlejšího pracovního poměru, souvisejícímu s restrikcí podniku a již probíhající restitucí, nikoli vlastní vinou ocitla v, pro ni nepříznivé, situaci, měl-li však v této době mezi zmíněným podnikem a stěžovatelkou vzniknout, tehdy ještě, právní vztah osobního užívání bytu, muselo by uzavření, byt' konkludentní, dohody předcházet rozhodnutí vydané podle tehdy platného ustanovení §154 odst. 1 občanského zákoníku, což se však nestalo. Rovněž s faktem, že i po uvedeném datu stěžovatelka řádně platila úhradu za užívání bytu a za poskytované služby a že na ni byl vystaven výpočtový list, se obecné soudy dostatečně vypořádaly. I z evidenčního listu pro výpočet nájemného ze dne 25. 2. 1992 předloženého stěžovatelkou je patrno, že výpočtové listy v uvedeném domě vystavoval podnik S., nezkoumající přirozeně otázku, na základě jakého právního důvodu stěžovatelka v bytě bydlí a vycházející z pouhého faktu, že byt užívá.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že dopad rozhodnutí obecných soudů vyvolává ve vztahu k ní i jejím nezletilým dětem tvrdost, to však samo o sobě nemůže vzhledem k dále uvedenému posunout projednávanou věc do ústavně právní roviny. Kořen věci tkví totiž v tom, že stěžovatelka byla v nejisté právní situaci již vzhledem k existenci pouhé dohody o dočasném užívání bytu, kterážto nejistota nemohla být zhojena nejen vzhledem ke konstatované restrikci podniku, ale také s ohledem na probíhající restituční řízení, týkající se
4 IV. ÚS 442/98
domu, v němž stěžovatelka bydlí a uzavřené registrací dohody dne 19. 9. 1991. Jinými slovy, jakkoli i Ústavní soud je si vědom obtížnosti stěžovatelčiny situace, nemůže ani při tomto vědomí obecným soudům vytknout cokoli protiústavního.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu