ECLI:CZ:US:1998:4.US.491.97
sp. zn. IV. ÚS 491/97
Usnesení
IV. ÚS 491/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu české republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti P.V., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti zásahu Policie České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá vydání rozhodnutí, kterým by Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, kterým bylo zabráněno stěžovateli využít práva na právní pomoc při podání vysvětlení ve smyslu §12 zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 283/1991 Sb."), bylo porušeno ústavně zaručené právo na právní pomoc uvedené v čl. 37 odst. 2 a právo na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud ve svém rozhodnutí uložil Policii České republiky, zákaz pokračovat v porušování práva podle čl. 7 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny při podávání vysvětlení podle §12 zákona č. 283/1991 Sb.
V odůvodnění ústavní Stížnosti stěžovatel uvedl, že byl dne 7. 11. 1997 předvolán k podání vysvětlení podle §12 zákona č. 283/1991 Sb. ve věcech vedených pod č.j. PSP54/OSK-TČ-97,. č.j. PSP-57/OSK-TČ-97, neboť byl svědkem nezákonného jednání policistů
2 IV. ÚS 491/97
vůči poškozenému M.K. K podání vysvětlení se dostavil spolu se svým právním zástupcem M.Š. a svědkem A.Z. Právní zástupce se z vrátnice Policie ČR, telefonicky spojil s policistou, který jej předvolal. Po příchodu policisty kpt. Mgr. J.S. a jeho nadřízeného pplk. JUDr. J.S. do vestibulu budovy jim právní zástupce sdělil, že i nadále zastupuje stěžovatele jako zmocněný právní zástupce na základě předložené plné noci a žádal jménem stěžovatele, aby byl přítomen podání vysvětlení. Dále žádal, aby byl stěžovatel vyslechnut jako utajený svědek, bez uvedení osobních údajů do protokolu o svém výslechu. Požadavek právního zástupce nebyl ze strany policistů akceptován s odůvodněním, že stěžovatel není ani obviněn, ani poškozený, a proto nemá právo nechat se někým zastupovat, jelikož zákon o Policii ČR nemá takové ustanovení, které by takový postup předpokládal. Stěžovatel zdůrazňuje, že se jeho právní zástupce dovolával čl. 37 odst. 2 Listiny a posléze i nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. úS 98/95, na což policisté údajně reagovali slovy, že je to nezajímá. Jednání policistů hodnotí jako arogantní, hrubé a povýšené. Požadavku, aby byl vyslechnut jako utajený svědek nebylo též vyhověno.
Na vyostřující se slovní konflikt mezi policisty a jeho právním zástupcem reagoval stěžovatel prohlášením, že pokud nebudou respektována jeho práva ani základy slušného chování, nebude s nimi bez přítomnosti právního zástupce o ničem jednat a chtěl odejít z budovy. Oba policisté jej však venku u vstupních dveří násilím zadrželi a pokoušeli se ho stále za použití fyzického násilí vtáhnout zpět do budovy. Když ho policisté i nadále zadržovali a odmítali ho pustit z budovy, zatelefonoval právní zástupce stěžovatele na linku tísňového volání 158 a oznámil fyzické napadení stěžovatele dvěma policisty. Po příjezdu policistů z linky tísňového volání oba policisté stěžovatele pustili a poté, co se prokázali svými služebními průkazy, odešli zpět do budovy Policie ČR. Se stěžovatelem, jeho zástupcem M.Š. a svědkem byl téhož dne sepsán protokol o trestními oznámení na Místními oddělení Policie ČR.
Ve výše uvedeném postupu policistů stěžovatel spatřuje porušení čl. 7 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny.
Policie ČR, jako účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel byl předvolán na 7. 11. 1997 k podání vysvětlení ve věci trestních oznámení poškozeného M.K., vedených u odboru stížností a kontroly Policie ČR, které směřují na nezákonný postup policistů Policie ČR proti poškozenému M.K. Stěžovatel je v obou případech uváděn jako svědek obou událostí. Jelikož M.Š. jakožto zmocněnec poškozeného M.K. podle §50 trestního řádu požádal policejní orgán o vyrozumění o výslechu P.V., byl o konání úkonu taktéž informován. V den konání úkonu se kolem 8:45 hod. stěžovatel spolu s M.Š. dostavil do budovy Policie ČR. Ve vrátnici M.Š. odmítl prokázat svoji totožnost, a proto mu nemohl být vypsán návštěvní lístek a nebyl vpuštěn do budovy.
Dále je zde uvedeno, že M.Š. jako zmocněnci poškozeného M.K. nebylo bráněno zúčastnit se prováděného úkonu s osobou P.V., kterého se však nemohl zúčastnit, neboť jak již bylo ve vyjádření uvedeno, tento odmítal předložit doklad totožnosti. Stěžovatel i M.Š. byli poučováni ve smyslu trestního řádu, nad rámec pak byl zmocněnec poučen, že trestní řád zná pouze ustanovení o obhájci a zmocněnci.
Policie ČR, poukazuje i na to, že otázkou zůstává, kdo je oprávněn poskytnout pomoc ve smyslu Listiny, může to být kdokoliv nebo pouze osoba splňující určité podmínky k poskytování právní pomoci.
3 IV. ÚS 491/97
Konečně pak ohledně citovaného nálezu Ústavního soudu (Sp.Zn. 11. ÚS 98/95) je ve vyjádření uvedeno, že je pracovníkům znám, avšak že se týká činnosti policistů Policie ČR, Okresního ředitelství T., tedy zcela jiného případu, než je případ stěžovatele.Zdůrazněno je, že rozhodnutí Ústavního soudu nebylo bagatelizováno. V závěru písemného vyjádření Policie ČR, vyjadřuje přesvědčení, že ze strany policistů nedošlo k pochybení a jejich postup byl v souladu s platnými právními normami.
Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele a připojeného stížnostního spisu Policie ČR, č. j. PSP-54/OSK-TČ-97, dospěl Ústavní soud k závěru, že Policie ČR, jakožto orgán veřejné moci svým postupem, spočívajícím v odmítnutí přítomnosti právního zástupce stěžovatele při podání vysvětlení podle §12 cit. zákona, neporušila čl. 37 odst. 2 Listiny.
Z obsahu stížnostního spisu totiž vyplývá, že stěžovatel je svědkem obou výše popsaných událostí, a jako svědek byl též řádně předvolán k podání vysvětlení na 7. 11. 1997. Uvedený den se pak dostavil do budovy Policie ČR. Dále pak z úředního záznamu ze dne 7. 11. 1997 č. 1. 2-3 vyplývá, že stěžovatel byl poučen policisty ve smyslu §12 zákona č. 283/1991 Sb., a dále byl upozorněn, že v případě odmítnutí dostavení se k podání vysvětlení na 9,00 hodin, by byl z úřední povinnosti předveden ve smyslu §12 odst. 8 zákona č. 283/1991 Sb., a toto předvedení by bylo provedeno namístě.
V souvislosti s požadavkem stěžovatele na přítomnost svého právního zástupce bylo stěžovateli vysvětleno, že není v postavení osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, osoby poškozené trestným činem či zúčastněné osoby, a tudíž není oprávněn trvat na přítomnosti svého právního zástupce při podání vysvětlení, ale naopak je povinen tento úkon strpět. Stěžovatel tedy věděl, že je ve věci uveden jako svědek a v postavení svědka byl předvolán k podání vysvětlení.
Článek 37 odst. 2 Listiny stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Ze slov "každý" však rozhodně nelze vyvozovat, že právo na právní pomoc má každá osoba bez ohledu na své postavení a povinnosti v řízení vykonávající, což platí i ve vztahu ke svědkovi. Osoba podávající vysvětlení v postavení svědka (stejně tak svědek prostřednictvím svědecké výpovědi v trestním řízení) se stává toliko osobou zúčastněnou na řízení. Rozhodně však z této skutečnosti nelze dovodit jeho právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovateli tedy v tomto případě právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny nepříslušelo, neboť není osobou, proti které by se vedlo řízení.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele v této části podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Námitkou stěžovatele, že postupem Policie ČR, bylo porušeno též jeho ústavně zaručené právo na nedotknutelnost osoby uvedené v čl. 7 odst. 1 Listiny, se Ústavní soud zabývat nemohl, nebot' ústavní stížnost v této části je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. O tento případ nepřípustnosti ústavní stížnosti jde i v projednávané věci, kdy ústavní stížnost směřuje proti postupu policistů z odboru stížností a kontroly. Z obsahu ústavní stížnosti, jakožto i připojeného stížnostního spisu, však také vyplývá, že stěžovatel reagoval na jednání policistů, kterým došlo k tvrzenému zásahu do práva uvedeného v čl. 7 odst. 1 Listiny, podáním trestního oznámení. (Protokol o trestním oznámení byl sepsán na Místním oddělení Policie ČR,). Věc je zde vedena pod č. j. ČVS: OR4-1907/MO5-TČ-97 a nebyla
4 IV. ÚS 491/97
dosud rozhodnuta. Za tohoto stavu věci je třeba vycházel ze závěru, že zatím nebyly vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, a proto nebylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/199; Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu