ECLI:CZ:US:1998:4.US.68.98
sp. zn. IV. ÚS 68/98
Usnesení
IV. ÚS 68/98
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti B.L., zastoupeného JUDr. J.Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 6 To 207/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 12. 2. 1998 doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 8. 1996, č. j. 1 T 236/96-125. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a zároveň mu byla uložena povinnost k náhradě škody.
Stěžovatel je toho názoru, že při rozhodování soudů obou stupňů došlo k porušení práva na obhajobu, garantovaného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to především pokud jde o provedení důkazů. V této souvislosti namítá, že byl odsouzen výlučně na základě jediného důkazu, a to výpovědi spoluobžalované, která svá tvrzení v průběhu trestního řízení opakovaně měnila. Proto možnost jeho obhajoby mohla jedině spočívat ve stvrzení důvodných pochybností v otázce věrohodnosti výpovědi spoluobžalované. K tomu směřoval jeho návrh na provedení znaleckého posudku z oboru účetnictví a výslechu strážných jako svědků, což však nebylo soudem umožněno. Stěžovatel se proto domáhá zrušení obou rozhodnutí.
Po posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že věc se netýká žádné závažné otázky ve vztahu k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Stěžovatelovy námitky lze shrnout do konstatování, že soudy podle něho nesprávným a neúplným způsobem provedly důkazní řízení v předmětné trestní věci. Taková argumentace, přes již ustálenou judikaturu a neustále opakované stanovisko, staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu zásadně nepřísluší (čl. 91 Ústavy České republiky).
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí, stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil v zásadě totožné námitky jako ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku. Odvolací soud při svém rozhodování uvedl, že rozsah dokazování byl pro zjištění skutkového stavu dostatečný, za plného respektování ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Pokud jde o doplňující provedení důkazů navržených stěžovatelem, jasně vyložil, proč návrhy neshledal důvodnými. Samotná skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů a přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků soudu I. stupně dospěl odvolací soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Jakýkoliv zásah ze strany Ústavního soudu do provedeného hodnocení důkazů by byl protiústavní, neboť by představoval porušení principu nezávislosti soudu (čl. 81 Ústavy České republiky).
Za dané situace soudce zpravodaj dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by postupem obecných soudů došlo k zásahu do stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost je natolik evidentní, že nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj