ECLI:CZ:US:1998:4.US.92.98
sp. zn. IV. ÚS 92/98
Usnesení
IV. ÚS 92/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupené JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1997, č.j. 19 Co 269/95-155, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1994, č.j. 3 C 50/1992-62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 3. 1998 byla ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 1997, č.j. 19 Co 269/95-155, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 11. 1994, č.j. 3 C 50/1992-62. Uvedenými rozhodnutími byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelky, aby městu H. byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, tj. domu čp. 96 se stavební parcelou č. 445, zapsaných na LV č. 32 pro obec H., u Katastrálního úřadu v B.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, zejména článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), článek 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a článek 6 Úmluvy o ochraně
IV. ÚS 92/98
lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Uvádí, že soudy nesprávně hodnotily v řízení předložené důkazy, tj. rozhodnutí finančního odboru ONV ze dne 15. 2. 1960, č.j. fin 88/24-1960-kar a navazující rozhodnutí Rady KNV ze dne 17. 2. 1960, č.j. fin 722/60-72/6, kterými jí bylo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., odňato vlastnické právo k domu a shora uvedeným nemovitostem. Z uvedených správních rozhodnutí nevyplývá, že byly skutečně před jejich vydáním splněny podmínky cit. vládního nařízení. Obě správní rozhodnutí postrádají doložku právní moci a nesplňují požadované formální náležitosti, neboť rozhodnutí ONV je bez razítka a rozhodnutí rady KNV je bez razítka i podpisu. V řízení též nebylo prokázáno, zda rozhodnutí byla řádně doručena. Z toho stěžovatelka usuzuje, že nebyla splněna podmínka přechodu věcí na stát, neboť podle §6 cit. vládního nařízení přecházela najatá věc do socialistického vlastnictví dnem, kdy rozhodnutí příslušného orgánu nabylo právní moci. Dále uvedla, že tuto důležitou okolnost již namítala, ale krajský soud se jí nezabýval, čímž neposkytl ochranu jejím právům. Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odmítl tvrzení, že by napadeným rozsudkem došlo k namítanému porušení Listiny. Odvolal se na odůvodnění napadeného rozhodnutí a poukázal na skutečnost, že stěžovatelka žádala o proplacení náhrady s tím, že příslušná nemovitost přešla na stát, a že teprve v ústavní stížnosti přechod vlastnického práva na stát zpochybňuje. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Město H., jako vedlejší účastník;ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že námitky uvedené stěžovatelkou v ústavní stížnosti jsou účelové a objevily se poprvé až v závěru téměř šestiletého dokazování v řízení u obecných soudů, resp. až v samotné ústavní stížnosti. Dále odkázalo na skutečnosti uvedené již ve spise a odůvodnění napadených rozhodnutí, a navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Berouně, sp. zn. 3 C 50/92, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, zcela proti logice jí zahájeného řízení před obecnými soudy, zpochybňuje skutečnost, že požadované nemovitosti přešly v rozhodném období na
IV. ÚS 92/98
stát. V odůvodnění ústavní stížnosti pak v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Pokud se stěžovatelka dodatečně rozhodla prokazovat, že její vlastnické právo k domu čp. 96 nikdy nezaniklo, pak bylo na ní, aby tak učinila způsobem, který zákon stanoví (čl. 36 odst. 1 Listiny). Takovým postupem však není ústavní stížnost.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, článku 90 Ústavy a článku 6 Úmluvy. Z uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu