ECLI:CZ:US:1998:4.US.99.98
sp. zn. IV. ÚS 99/98
Usnesení
IV. ÚS 99/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 9. dubna 1998 ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupeného Mgr. E.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 1997, čj. 38 Ca 128/96-46, a rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 22. 2. 1996, čj. OPÚ/R-264/96/4457/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a O.Ú., okresního pozemkového úřadu, stěžovatel mimo jiné uvádí, že kategorizace původního vlastníka, jako osoby německé národnosti, a to pouze na základě uvedení německého jazyka jako komunikačního prostředku, je v rozporu se základním právem občana na vlastnictví a že kritérium národnosti použité v dekretech prezidenta republiky podle sčítání obyvatel v roce 1930 je založeno na nepřípustném principu kolektivní viny. Jestliže původní vlastník byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 1948 zproštěn obžaloby pro spolupráci a kolaboraci s německými okupanty, bylo třeba jej považovat za osobu, u které dekretem č. 12/1945 Sb. majetek konfiskován nebyl. Obdobně extenzivně je třeba vykládat i splnění
2 - IV. ÚS 99/98
podmínky vrácení československého občanství původnímu vlastníku v roce 1953, neboť zemřel před rokem 1953 v důsledku nelidských útrap způsobených opětovným odsouzením po únoru 1948 pro čin, ohledně kterého byl dříve zproštěn obžaloby. Jestliže lze považovat za nepochybné, že nebýt odsouzení a předčasné smrti, bylo by původnímu vlastníku československé občanství vráceno, je na ústavním soudu, aby celý případ uvážil na základě přirozeného práva, neboť jen takový postup může vést k odčinění způsobených křivd. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby pro porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v článku 90 Ústavy ČR, jakož i článku 36 odst. 1 a článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadená rozhodnutí byla zrušena.
Z obsahu spisu 38 Ca 128/96 Městského soudu v Praze, jakož i spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu, sp. zn. OPÚ/4457/92, Ústavní soud zjistil, že citovaným rozhodnutím okresního úřadu bylo vysloveno, že stěžovatel není vlastníkem, ve výroku tohoto rozhodnutí uvedených, nemovitostí, a to mimo jiné z toho důvodu, že původní vlastník byl osobou německé národnosti a nebylo prokázáno, že by nabyl zpět československé občanství. Městský soud, rozhodující o opravném prostředku stěžovatele, rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že rozhodnutí správního orgánu potvrdil, když ze zprávy SÚA ze dne 9. 5. 1995 zjistil, že ve sčítacím archu sčítání lidu Republiky československé dne 1. 12. 1930 měl původní vlastník zapsánu německou národnost, a když na základě tohoto zjištění, jakož i s přihlédnutím k dalším důkazům, dospěl k závěru, že zemědělský majetek původního vlastníka byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., aniž by byla připuštěna výjimka podle §1 odst. 2 dekretu. Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal i na vyhlášku ONV ze dne 20. 11. 1945, označující původního vlastníka podle ustanovení §1 odst. 1 dekretu za osobu německé národnosti, a konečně dovodil, že projednávaná věc spadá pod režim zákona ČNR č. 243/1992 Sb. K tomu, aby bylo možno stěžovatele pokládat za osobu oprávněnou, bylo by podle názoru Městského soudu v Praze třeba, aby původní vlastník splňoval všechny podmínky uvedené v ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., tedy mimo jiné i podmínku zpětného nabytí státního občanství, tak tornu však v jeho případě není.
K argumentům ústavní stížnosti, vztahujícím se ke kategorizaci původního vlastníka jako osoby německé národnosti, třeba konstatovat pouze to, že tato kategorizace byla dána
- 3 - IV. ÚS 99/98 ustanovením §2 odst. 1 dosud platného dekretu č. 12/1945 Sb., podle kterého za osoby národnosti německé jest považovat osoby, které při kterémkoli sčítání lidu od roku 1929 se
přihlásily k německé národnosti. Uvedená skutková podstata, jak již výše bylo uvedeno, byla na straně původního vlastníka nepochybně naplněna. Inklinuje-li pak stěžovatel dále k posunutí určitých momentů, zejména faktu svého odsouzení po únoru 1948, do tzv. rozhodného období, činí tak zde zcela mimo rámec nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 1997 ve věci sp. zn. IV. ÚS 117/96, jehož se dovolává, neboť v řízení, jehož se citovaný nález týká, rozhodoval bývalý Nejvyšší správní soud dne 10. 12. 1948, tedy již v tzv. rozhodném období, o relevantní otázce, a to právě o označení původního vlastníka za osobu německé národnosti podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. V projednávané věci však nelze za relevantní považovat skutečnost, že původní vlastník byl po únoru 1948 odsouzen a zemřel ještě před rokem 1953, kdy, jak stěžovatel tvrdí, bylo státní občanství vráceno všem občanům německé národnosti, kteří zde žili. Pozbyl-li totiž původní vlastník státní občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., potom by mohl být za oprávněnou osobu považován jen při splnění všech podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., tedy že mimo jiné na základě některého ze zákonů zde uvedených toto občanství nabyl zpět. Ve věci sp.zn. IV. ÚS 114/96 zašel sice Ústavní soud v "přirozenoprávním nazírání", kterého se stěžovatel dovolává, tak daleko, že uložil Ministerstvu vnitra pokračovat v řízení o navrácení státního občanství již zemřelé osoby, řízení zahájeného před více než 50 lety, v projednávané věci však takové řízení zahájeno nebylo. Ani Ústavní soud nemůže takové řízení "uvést v život"
V Brně dne 9. dubna 1998
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj