Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 03.06.1998, sp. zn. Pl. ÚS 24/97 [ nález / GÜTTLER / výz-2 ],paralelní citace: N 62/11 SbNU 111 [ 153/1998 Sb. ] dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.24.97.0
Zrušení lhůty v zákoně o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku osob s pobytem mimo ČR
Právní větaÚstavní soud shledal, že návrh na zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboť stávající znění citovaného ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty - vylučuje osoby, mající trvalý pobyt mimo území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Citované ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1. 11. 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení. V případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob, nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, že jim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.24.97.0
sp. zn. Pl. ÚS 24/97NálezNález pléna Ústavního soudu ze dne 3. června 1998 sp. zn. Pl. ÚS24/97 ve věci návrhu Nejvyššího soudu na zrušení části §13 odst.3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřenéslovy "ode dne účinnosti tohoto zákona" (nález byl vyhlášen pod č.153/1998 Sb.).VýrokDnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů se zrušuje částustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudníchrehabilitacích, ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona".Odůvodnění:I.1. Nejvyšší soud při projednávání dovolání žalobce JUDr. O.K., který se domáhal žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 protiČeské republice - Ministerstvu financí zaplacení částky 180 000 Kčjako náhrady za uložený trest propadnutí majetku podle ustanovení§13 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito,je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava"). Protousnesením ze dne 29. května 1997 č. j. 2 Cdon 1343/96 - 38 řízenípodle §109 odst. 1 písm. b)občanského soudního řádu přerušil ave shodě s čl. 95 odst. 2Ústavy a s §64 odst. 4 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podal návrh na zrušení částiustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve slovech "ode dneúčinnosti tohoto zákona".Nejvyšší soud nejdříve poukázal na to, že žalobce, trvalebydlící ve Švýcarsku, již v žalobě polemizoval s názoremžalovaného, že jeho žádosti o finanční náhradu byly podány pozdě(15. listopadu 1994), neboť nálezem Ústavního soudu publikovanýmpod č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení §13 odst. 3 zákonač. 87/1991 Sb. Namítal, že restriktivní výklad tohoto nálezu byopět vedl k diskriminaci osob žijících v zahraničí.Nejvyšší soud dále uvedl, že rozsudkem Městského soudu vPraze ze dne 29. března 1996 č. j. 18 Co 33/96 - 23 byl potvrzenrozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. října 1995 č. j. 15C 42/95 - 11, jímž byla žaloba o zaplacení částky 180 000 Kč vplném rozsahu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalobceje osobou oprávněnou podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č.87/1991 Sb. a splňuje i podmínky pro poskytnutí paušální náhradyza uložený trest propadnutí majetku, jehož součástí nebylanemovitost, podle §13 odst. 3 cit. zákona. Žádosti žalobce ofinanční náhradu z 10. října a z 15. listopadu 1994 prý však bylyopožděné. Lhůta určená v §13 odst. 3 cit. zákona totiž v doběpodání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnostivýslovně dovolal. "Pro otázku lhůt" k uplatnění nároků podle §13odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., zejména ve vztahu k nálezuÚstavního soudu č. 164/194 Sb., připustil odvolací soud dovolání,o němž rozhoduje Nejvyšší soud.Nejvyšší soud ve svém návrhu poukázal na stávající znění §13odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož "písemnou žádost ofinanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánustátní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dneúčinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdyprávní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydánívěci". Uplatnění první z uvedených lhůt prý předpokládá situaci, vníž mezi spornými stranami není pochyb o nemožnosti vydání věci akdy není důvodu domáhat se nejprve žalobou jejich vydání. Druhálhůta svědčí těm oprávněným, kteří dali přednost požadavku navydání věci a jejichž návrh byl zamítnut nikoli z důvodu tkvícíchve zmeškání propadné lhůty či nesplnění kritérií vymezujících jejako oprávněné osoby. Nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. bylazrušena podmínka trvalého pobytu na území České republikyzakotvená v §3 zákona č. 87/1991 Sb. určující i pojem oprávněnéosoby podle §19 odst. 1 cit. zákona. Protože však k vypuštěníprotiústavní podmínky trvalého pobytu na území České republikydošlo citovaným nálezem až k 1. listopadu 1994, bylo osobám, ježtuto podmínku před uvedeným datem nesplňovaly, znemožněno uplatnitsvé nároky ve lhůtě, jejíž počátek se v §13 odst. 3 cit. zákonaodvíjí od "účinnosti zákona". Toto ustanovení zůstalo předmětnýmnálezem nedotčeno, takže k využití jednoroční lhůty nemohlyoprávněné osoby bydlící mimo území České republiky přistoupit anipo 1. listopadu 1994. Nejvyšší soud proto zastává názor, že tam,kde nelze uvažovat o vydání věci, není možno po oprávněnýchosobách "popsaného druhu" spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvéz uvedených lhůt v ustanovení §13 odst. 3 cit. zákona - k čemuždošlo jejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob -nahrazovaly po 1. listopadu 1994 vyvoláním fiktivního sporu ovydání věci jen proto, že zamítavý rozsudek jim umožní požadavekfinanční náhrady založit na běhu druhé ze lhůt, s nimiž citovanéustanovení počítá.Nejvyšší soud z uvedených důvodů navrhl část ustanovení §13odst. 3 cit. zákona ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"zrušit, neboť se domnívá, že je v rozporu s čl. 1Ústavy a s čl.1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 a 3Listiny základních práv asvobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud odkázal na nález plénaÚstavního soudu ze dne 13. prosince 1995 sp. zn. Pl. ÚS 8/95, vněmž se konstatuje, že "pokud je existence práva spojena selhůtou, v případě zjištění, že právo bylo omezeno neústavnímzpůsobem, je nutno odstranit i překážku, která by bránila v jehoústavním uplatnění". V daném případě prý lze rovněžpřevzít argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu č. 164/1994Sb., protože běh lhůty určené v §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.se od charakteru lhůt uvedených v §5 odst. 2 a 4 tohoto zákonališí jen tím, že zde není vyjádřena její prekluzivní povaha, lečžalovaný může za popsané situace úspěšně namítnout promlčenínároku.Usnesením Ústavního soudu ze dne 6. října 1997 sp. zn. Pl. ÚS26/97 byl jako nepřípustný odmítnut návrh Obvodního soudu proPrahu 2 na zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991Sb. ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona", neboť Ústavnísoud již v téže věci pod sp. zn. Pl. ÚS 24/97 jednal [§35 odst.2, §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb.].K uvedenému návrhu Nejvyššího soudu se vyjádřili účastníkřízení - Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky a vedlejšíúčastník - Obvodní soud pro Prahu 2, jehož procesní postavení seopírá o ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podleustanovení §48 odst. 2 a §49 odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb.požádal Ústavní soud o vyjádření i Ministerstvo financí.Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že návrhNejvyššího soudu je opodstatněný. Dne 1. července 1994 sice nabylúčinnosti zákon č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákonč. 87/1991 Sb., avšak tento zákon žádným způsobem neřešil lhůtustanovenou v §13 odst. 3, takže oprávněné osoby podle §3 odst. 1a 4 zákona č. 87/1991 Sb. neměly možnost podat žádost podle §13odst. 2 tohoto zákona. Poslanecká sněmovna dodala, že zákon č.87/1991 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálníhoshromáždění České a Slovenské Federativní Republiky, byl podepsánpříslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Zákonodárný sborv době přijímání tohoto zákona jednal v přesvědčení, že přijatýzákon je ústavně konformní a odpovídá rovněž mezinárodnímzvyklostem. Je tedy na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnosttohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.Obvodní soud pro Prahu 2 jako vedlejší účastník se s návrhemna zrušení části ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.ztotožnil.Ministr financí ve svém vyjádření uvedl, že nálezem Ústavníhosoudu č. 164/1994 Sb. nebylo dotčeno ustanovení §13 odst. 3zákona č. 87/1991 Sb. "v důsledku zřejmého nedopatření - opomenutív poslaneckém návrhu". Předmětný nález proto při dosud platnémznění uvedeného §13 odst. 3 neumožňuje nově oprávněným osobámvčasné a tedy i úspěšné uplatnění nároku na finanční náhradu,neboť stanovená lhůta uplynula v době, kdy občanům bez trvaléhopobytu v České republice tento restituční zákon postaveníoprávněných osob nepřiznával. Druhá z obou lhůt (tj. "do jednohoroku" ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnutnávrh na vydání věci) se prý týká pouze náhrad za nemovitosti,neboť u náhrad za propadlé movité věci v paušální částce 60 000 Kčnení rozhodné, zda věci byly částečně nebo i zcela vydány činikoliv. Ministerstvo financí tedy při respektování dosud platnéhoznění ustanovení §13 odst. 3 nemohlo žádostem podaným mimozákonem stanovenou lhůtu vyhovět a z téhož důvodu byly zamítány inásledující soudní žaloby.Ministr financí považuje návrh Nejvyššího soudu - se zřetelemna citovaný nález Ústavního soudu, který se týkal vypuštění částíustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. - za důvodný.Doporučuje však v odůvodnění nálezu vyslovit, že po zrušenípříslušného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. počíná v něm uvedenájednoroční lhůta běžet dnem vykonatelnosti nálezu a že tento náleznelze aplikovat zpětně.II.Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněnyformální předpoklady platnosti napadeného ustanovení zákona č.87/1991 Sb. V tomto směru bylo ze zprávy o 13. společné schůziSněmovny lidu a Sněmovny národů (VI. volební období, 3. část, str.905 a 906) a ze zprávy o 6. schůzi Sněmovny národů (VI. volebníobdobí, 21. února 1991, str. 28) zjištěno, že dne 21. února 1991byl zákon o mimosoudních rehabilitacích schválen potřebnouvětšinou poslanců Federálního shromáždění, a to 86 poslanci veSněmovně lidu (přičemž proti bylo 25 poslanců a 13 poslanců sezdrželo hlasování) a 96 poslanci ve Sněmovně národů (přičemž protibylo 24 poslanců a 9 poslanců se zdrželo hlasování). Poté bylpodepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen ve Sbírcezákonů. Uvedený zákon byl tedy přijat a vydán v mezích Ústavoustanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§68 zákonač. 182/1993 Sb.). To konstatoval již nález Ústavního souduvyhlášený ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94).III.Po věcné stránce zaujal Ústavní soud následujícístanovisko:Již v odůvodnění nálezu č. 164/1994 Sb. Ústavní soud uvedl,že podmínka trvalého pobytu, původně zakotvená v ustanovení §3odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., vytvářela nerovnost mezioprávněnými osobami a z tohoto důvodu byla zrušena. Protože všakfyzické osoby, které jsou občany České republiky a nemají na jejímúzemí trvalý pobyt, by nemohly své nároky s úspěchem uplatnit,neboť ty uplynutím zákonné lhůty zanikly, zrušil Ústavní soudcitovaným nálezem rovněž část ustanovení §5 odst. 2 a 4 zákona č.87/1991 Sb., a to slova "ode dne účinnosti tohoto zákona",neboť pouze tímto způsobem bylo umožněno občanům, jejichž nárokzaložil teprve nález Ústavního soudu, aby jej uplatnili včas.Zároveň Ústavní soud uvedl, že lhůta podle ustanovení §5 odst. 2a 4 zákona č. 87/1991 Sb. začíná běžet dnem vykonatelnosti nálezuÚstavního soudu, tedy dnem 1. listopadu 1994. Tato nově otevřenálhůta se však týkala jen osob, které se nálezem staly osobamioprávněnými, tj. které dosud nesplňovaly podmínku trvalého pobytuna území České a Slovenské Federativní Republiky (Českérepubliky), již tento nález zrušil. Běh nové lhůty ode dnevykonatelnosti nálezu se však netýkal osob, které již předúčinností nálezu byly osobami oprávněnými, neboť ty tehdy platnoupodmínku trvalého pobytu na území České a Slovenské FederativníRepubliky (České republiky) splňovaly a pouze svůj nárokneuplatnily včas.Rovněž v posuzované věci - která s citovaným nálezemÚstavního soudu v podstatě koresponduje - Ústavní soud shledal, ženávrh na zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" vustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboťnynější znění citovaného ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonnéjednoroční lhůty - vylučuje osoby, které mají trvalý pobyt mimoúzemí České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu.Nejvyšší soud správně dovodil, že citované ustanovení zůstalonálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využitízákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1.listopadu 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osobyproto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které semohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinýmioprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůčinim v nerovném právním postavení. Ústavní soud se rovněžztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že v případech, kdy nelzeuvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněnýchosobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůtpodle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž došlojejich protiústavním vyloučením z okruhu oprávněných osob,nahrazovaly vyvoláním fiktivního sporu o vydání věci jen proto, žejim zamítavý rozsudek umožní požadavek finanční náhrady založit naběhu druhé ze lhůt uvedených v citovaném ustanovení.Proto Ústavní soud - ve shodě s návrhem Nejvyššího soudu -dospěl k závěru, že ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.je ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona" v rozporu s čl. 1,čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2 a 3Listiny.Z toho důvodu Ústavní soud návrhu Nejvyššího soudu na zrušeníslov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení §13 odst. 3zákona č. 87/1991 Sb. vyhověla citovanou část tohoto ustanovenídnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Ústavní soudnedospěl k závěru, že by bylo třeba jeho vykonatelnost odložit nadobu pozdější, neboť jde o postup výjimečný, pro jehož použitínení v posuzované věci důvodu.Ústavní soud dodává - stejně jako v nálezu ze dne 12.července 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) - že lhůtauvedená v §13 odst. 3 cit. zákona počíná běžet dnemvykonatelnosti tohoto nálezu, tedy dnem jeho vyhlášení ve Sbírcezákonů, neboť jinak by v dané věci ochrana ústavních principů,které vedly ke zrušení napadené části ustanovení §13 odst. 3zákona č. 87/1991 Sb., nebyla garantována.Pro úplnost Ústavní soud rovněž poukazuje na ustanovení §71odst. 2 zákona č. 183/1993 Sb., podle něhož "ostatní pravomocnározhodnutí vydaná na základě předpisu, který byl zrušen, zůstávajínedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelzevykonávat". Jde o rozhodnutí, která byla vydána mimo oblasttrestního řízení.Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.V Brně dne 3. června 1998
Odlišné stanovisko soudce JUDr. Pavla VarvařovskéhoPředmětem nálezu je problematika, která je obdobná, ne-litotožná s tou, která byla předmětem nálezů Ústavního soudu vevěcech Pl. ÚS 8/95 a 24/96. Vzhledem k tomu, že jsem k těmtonálezům zaujal odlišná stanoviska a poněvadž v mezidobí nenastalyžádné okolnosti, které by mne vedly ke změně názoru, nezbývá minežli opakovat:Posláním Ústavního soudu je kontrola ústavnosti, což znamená,že tento soud má pouze rušit neústavní právní předpisy, případnějejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, ke kterýmdošlo tím, že byla dodatečně zrušena neústavní podmínka pro vznikurčitého nároku (v tomto případě podmínka trvalého pobytu na územíČeské republiky). V opačném případě se Ústavní soud staví do role,která mu nepřísluší a tím prakticky nerespektuje status mocizákonodárné. Jakkoli lze v moderním státě připustit určitépřesahování jednotlivých složek moci, v žádném případě by nemělodojít k narušení rovnováhy mezi nimi a zejména Ústavní soud by mělo tuto rovnováhu, stejně jako o rovnováhu mezi ním a soudyobecnými, co nejúzkostlivěji dbát.Rušení lhůt narušuje zásady právního státu a navíc v tomtopřípadě vytváří situaci, kdy se otevírá prostor pro zcelalibovolný výklad stavu, který nastane prostým vypuštěním slov "odedne účinnosti tohoto zákona". Je věcí zákonodárce, aby respekt kestanovisku Ústavního soudu, který deklaroval podmínku trvaléhopobytu jako podmínku neústavní, promítl do pozitivní právní úpravytak, aby byla odstraněna nerovnost subjektů v restitučním řízení(stejně jako je věcí obecných soudů, aby rozhodovaly na základějimi provedených a zhodnocených důkazů o vině a výši trestu a neníúkolem Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval avytvářel vlastní závěry o vině a výši trestu).Z výše uvedených důvodů zastávám proto i nadále názor, ženávrh Nejvyššího soudu na zrušení části §13 odst. 3 zákona č.87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřené slovy "odedne účinnosti tohoto zákona" měl být zamítnut.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury
ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.24.97.0
Název soudu
Ústavní soud České republiky
Spisová značka
Pl. ÚS 24/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)
153/1998 Sb.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)
N 62/11 SbNU 111
Populární název
Zrušení lhůty v zákoně o mimosoudních rehabilitacích pro uplatnění nároku osob s pobytem mimo ČR
Datum rozhodnutí
3. 6. 1998
Datum vyhlášení
Datum podání
25. 7. 1997
Datum zpřístupnění
15. 10. 2007
Forma rozhodnutí
Nález
Typ řízení
O zrušení zákonů a jiných právních předpisů
Význam
2
Navrhovatel
SOUD - NS
Dotčený orgán
Soudce zpravodaj
Güttler Vojen
Napadený akt
zákon; 87/1991; o mimosoudních rehabilitacích; §13/3 ve slovech "ode dne účinnosti tohoto zákona"