ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.27.97
sp. zn. Pl. ÚS 27/97
Nález
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 26. 5. 1998 v plénu o návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, ve znění zákona č. 190/1994 Sb. a zákona č. 150/1996 Sb., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků N.T.D., bytem ve Vietnamu, a N.V.H., oba zastoupeni JUDr. B.G., CSc., advokátem Advokátní kanceláře v P., za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu
cizinců na území ČSFR, ve znění zákona č. 190/1994 Sb. a zákona
č. 150/1996 Sb., se zrušuje dnem 13. 5. 1999.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 8. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Městského soudu
v Praze na zrušení ustanovení §16 odst. 3 a §32 odst. 2 zákona
č. 123/1992 Sb. Senát 28 Ca Městského soudu v Praze dospěl při
projednávání žaloby, podané podle části páté hlavy druhé o.s.ř.,
proti rozhodnutí o vyhoštění žalobce dle §16 zákona č. 123/1992
Sb. k závěru, že zákonná ustanovení, jichž má být při řešení věci
použito, jsou v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), a to jmenovitě ustanovení §32
odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb. s čl. 36 odst. 2 Listiny
a ustanovení §16 odst. 3 citovaného zákona s čl. 2 odst. 3
Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Městský
soud v Praze usnesením ze dne 25.7.1997, sp. zn. 28 Ca 37/97,
řízení před ním vedené podle §109 odst. l písm. b) o.s.ř.
přerušil a Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení shora uvedených
ustanovení.
V předmětné věci, rozhodované Městským soudem v Praze pod
sp. zn. 28 Ca 37/97, se žalobce N.V.H., domáhal přezkoumání
rozhodnutí Policejního prezidia ČR, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie Praha, o jeho vyhoštění dle §16 zákona č.
123/1992 Sb. V žalobě mimo jiné namítal, že platná právní úprava
vyhoštění obsažená v zákoně č. 123/1992 Sb. je v rozporu
s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami o lidských právech,
zejména pak s čl. 1 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Vznesl
proto námitky proti vyhoštění a domáhal se přezkoumání případu
soudem, neboť mu nebylo umožněno v řádném a zákonem upraveném
řízení podat proti rozhodnutí o vyhoštění odvolání. Zároveň
požádal o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o jeho vyhoštění
a navrhl, aby soud toto rozhodnutí zrušil. Právní zástupce
žalobce dal následně soudu na vědomí, že žalobce již byl z České
republiky dne 7.2.1997 vyhoštěn.
K žalobě se vyjádřilo Policejní prezidium ČR, Ředitelství
služby cizinecké a pohraniční policie Praha, jako žalovaný. Podle
žalovaného je vyhoštění nucenou realizací rozhodnutí o zákazu
pobytu na území ČR, nejde o samostatné řízení, ale o nápravu
protiprávního stavu vzniklého tehdy, když cizinec i po vydání
rozhodnutí o zákazu pobytu (jak tomu bylo také v případě žalobce)
nadále neoprávněně na území České republiky pobývá. Všechny
opravné prostředky, včetně možnosti přezkoumání soudem, jsou dány
v případě rozhodnutí o zákazu pobytu. Proto v případě vyhoštění
není vydáváno rozhodnutí a není ani možnost soudního přezkoumání
tohoto vyhoštění. Pokud by byly připuštěny opravné prostředky
proti vyhoštění, docházelo by dle názoru žalovaného k paradoxnímu
stavu, kdy by cizinec měl na území České republiky zakázán pobyt,
a přesto by zde mohl pobývat i nadále, pokud by proti němu nebylo
zahájeno trestní stíhán za maření výkonu úředního rozhodnutí
a nebyl by následně soudem vyhoštěn. To znamená, že rozhodnutí
o zákazu pobytu by nebylo bez soudního rozhodnutí vykonatelné.
V nerespektování zákazu pobytu lze dle názoru žalovaného
spatřovat jednání, směřující proti udržení veřejného pořádku,
ochrany zdraví nebo práv a svobod druhých.
Z obsahu správního spisu předloženého Městskému soudu
v Praze Policejním prezidiem ČR, Ředitelstvím služby cizinecké
a pohraniční policie, vyplynulo, že rozhodnutí o vyhoštění nebylo
vydáno v písemném vyhotovení. Policejnímu prezidiu ČR, řediteli
služby cizinecké a pohraniční policie, byl dne 21.1.1997, pod čj.
PSP-1-52/CP-c-97, podán ředitelem sekce cizinecké policie Praha
návrh na administrativní vyhoštění žalobce, a tento návrh byl též
schválen. Policejní prezidium ČR, Ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie, pak přípisem ze dne 3.2.1997 požádalo
Policii ČR o zajištění a provedení eskorty za účelem realizace
vyhoštění žalobce dne 6.2.1997 přes hraniční přechod
Praha-Ruzyně-letiště. Spis dále obsahuje protokol o vyhoštění
cizince z území ČR, dle kterého byl žalobce vyhoštěn dne
6.2.1997.
Městský soud v Praze, jak dále v odůvodnění svého návrhu
podaném Ústavnímu soudu uvádí, vyšel ze stanoviska, že proces
rozhodování o pobytu cizince na území České republiky se dle
platné právní úpravy (zákon č. 123/1992 Sb.) dělí na řízení
o zákazu pobytu a na řízení o vyhoštění cizince. Na řízení
o zákazu pobytu podle ustanovení §14 a §15 zákona č. 123/1992
Sb. není vyloučena použitelnost obecných předpisů o správním
řízení a pravomocné rozhodnutí o zákazu pobytu, jsou-li vyčerpány
řádné opravné prostředky, podléhá přezkoumání soudem (§32 odst.
2 zákona č. 123/1992 Sb.). Na řízení o vyhoštění se však podle
§16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb. obecné předpisy o správním
řízení nevztahují a rozhodnutí jiná než rozhodnutí o zákazu
pobytu jsou podle ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.
ze soudního přezkoumání vyloučena, což je právě případ žalobou
napadeného rozhodnutí o vyhoštění. Městský soud dospěl k závěru,
že rozhodnutí o vyhoštění nemůže být v návaznosti na čl. 36 odst.
2 Listiny vyloučeno z přezkoumání soudem, neboť z pravomoci soudu
nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny, mezi něž patří i základní
právo obsažené v čl. 14 Listiny, podle něhož cizinec může být
vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Ustanovení §32
odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb., jehož má být při řešení věci
použito, je tedy podle jeho názoru v rozporu s čl. 36 odst. 2
Listiny. Teprve bude-li toto zákonné ustanovení zrušeno, může se
soud zabývat ostatními aspekty podané žaloby.
V další části odůvodnění svého návrhu Městský soud v Praze
pak také poukazuje na absenci řádného písemného vyhotovení
rozhodnutí o vyhoštění a s touto otázkou související námitku
žalobce na rozpor ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb.
s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR a článkem 2 odst. 2 Listiny.
S odkazem na znění ustanovení §16 - §18 zákona č. 123/1992 Sb.
a po jejich podrobném rozboru pak Městský soud v Praze dospívá
k závěru, že také ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb.
je protiústavní pro jeho rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a 2
odst. 2 Listiny, jakož i s čl. 36 odst. 1 Listiny, a navrhuje
proto i zrušení tohoto ustanovení. Tento návrh Městského soudu
v Praze na zrušení ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 123/1992 Sb.
však musel být odmítnut (usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 4.
1998, sp. zn. Pl. ÚS 27/97 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. f)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 9. 5. 1998),
s ohledem na to, že v době podání tohoto návrhu Městským soudem
v Praze již Ústavní soud o návrhu na zrušení téhož ustanovení
jednal, a to ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1997, sp. zn. Pl.
ÚS 35/97, byl také odmítnut návrh navrhovatele N.V.H. na zrušení
ustanovení §16 odst. 3 a §32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.,
v platném znění, s tím, že navrhovatel má právo zúčastnit se
jednání ve věcech, vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 25/97 a Pl. ÚS
27/97, jako vedlejší účastník. Dalším usnesením Ústavního soudu
ze dne 26. 1. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 3/98, byl odmítnut návrh
dalšího navrhovatele D.N.T. na zrušení těchže ustanovení zákona
č. 123/1992 Sb., v platném znění, s tím, že navrhovatel má právo
zúčastnit se jednání ve věcech vedených pod sp. zn Pl. ÚS 25/97
a Pl. ÚS 27/97 jako vedlejší účastník.
II.
Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR ve svém vyjádření k obsahu
návrhu, podepsaném jeho předsedou ing. Milošem Zemanem, odkazuje
na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 123/1992 Sb., v níž se
v obecné části uvádí, že cílem tohoto navrhovaného zákona bylo
odstranění nedostatků dosavadní právní úpravy s využitím poznatků
o právní úpravě ve státech, které mají s migrací cizinců
dlouholeté zkušenosti, zejména SRN, Švédsko a USA. Dále se ve
vyjádření uvádí, že navrhovatel ve svých úvahách opomíjí fakt, že
k řízení o vyhoštění dojde teprve až v okamžiku nerespektování
zákazu pobytu cizincem, na což je cizinec písemně upozorněn
v poučení k rozhodnutí o uložení zákazu pobytu, a dále nebere
v potaz institut tzv. vrácení, který je podle mezinárodních smluv
využíván v drtivé většině případů právě ke vrácení osob, které na
území ČR vnikly neoprávněně. Za předpokladu, že v případě
vyhoštění jde o faktickou realizaci rozhodnutí o zákazu pobytu,
jeví se jako plně dostačující možnost přezkumu v předchozím
řízení o udělení zákazu pobytu odvolacím orgánem nebo
soudem.Skutečnost, že se na řízení o vyhoštění nevztahuje správní
řád, ještě neznamená, že by zde bylo jakési právní vakuum
umožňující vznik úřední libovůle, správní orgán postupuje podle
zákona ČNR 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, a musí dodržovat ustanovení §18 zákona č.
123/1992 Sb., upravující tzv. překážky vyhoštění. Stát má
nepochybně právo chránit své území a občany před cizinci, kteří
vědomě zákony porušují a nerespektují. S ohledem na vysoký stupeň
cizinecké kriminality a očekávané znovuzavedení vízové povinnosti
s některými státy by navrhované zrušení napadených ustanovení
celou situaci v oblasti ukončování pobytu cizinců více
zkomplikovalo a zneprůhlednilo. Z hlediska času, nákladů a hlavně
účelnosti není žádoucí, aby ve stejné věci proběhly za sebou dvě
správní řízení. Předseda Poslanecké sněmovny také ve vyjádření
potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že napadený zákon byl schválen
potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění ČSFR dne
4.3.1992, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen, jak již ostatně Ústavní soud konstatoval ve svém
nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, ze dne 13.5.1998.
Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření Ministerstva vnitra.
K návrhu na zrušení ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 123/1992
Sb. se ve vyjádření uvádí, že je třeba pojímat toto ustanovení ve
vazbě na další ustanovení zákona. Rozhodnutí o vyhoštění nelze
zřejmě považovat za rozhodnutí týkající se základních práv
a svobod, neboť tato práva lze vázat pouze k tomu cizinci, který
se na území ČR zdržuje oprávněně. Vyhoštění se však realizuje
pouze v případě cizinců, kteří na území ČR vstoupí neoprávněně
nebo tu neoprávněně pobývají, a z tohoto pohledu se ustanovení
§32 odst. 2 shora uvedeného zákona jeví jako ústavně konformní.
Současně Ministerstvo vnitra upozorňuje na to, že byly zahájeny
legislativní práce na nové právní úpravě pobytu cizinců.
V případě vyhovění návrhu považuje proto Ministerstvo vnitra za
vhodné odložit vykonatelnost nálezu o jeden rok.
Ministerstvo zahraničních věcí ve svém stanovisku k návrhu
Městského soudu v Praze v podstatě poukazuje na výkladovou zprávu
k čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, podle níž musí být termín
"vyhoštění" považován za autonomní pojem, který je zcela
nezávislý na vnitrostátní definici, a označuje jakékoliv opatření
vynucující odjezd cizince z dané země s výjimkou extradice.
Článek 1 nevyžaduje, aby dotčená osoba zůstala na území státu až
do výsledku odvolání proti rozhodnutí o přezkoumání jejího
případu. Způsob přezkoumání je zcela svěřen vnitrostátní právní
úpravě, není ani požadováno, aby přezkumný orgán byl odlišný od
orgánu, který vydal původní rozhodnutí, a za plně postačující je
považována autoremedura. Pokud jde o právo být zastoupen před
příslušným úřadem nebo soudem, výkladová zpráva uvádí, že v sobě
nezahrnuje právo dotčené osoby účastnit se jednání před těmito
orgány. Stejně tak není vyžadováno ústní projednání daného
případu - písemné řízení je považováno za postačující.
Z judikatury k čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyplývá, že se nevztahuje na
řízení, týkající se povolení k pobytu a vyhoštění cizinců, pokud
jím není dotčeno respektování rodinného života jako "občanské"
právo. Z toho je zřejmé že ve vztahu k čl. 6 odst. l Úmluvy je
čl. 1 Protokolu č. 7 lex specialis, což však neplatí v případě,
že výsledek řízení o vyhoštění je rozhodující pro určité občanské
právo. Pokud by tedy mělo dojít k vyhoštění osoby do určité země,
mají státní orgány zákonnou povinnost nevyhostit ji do země, kde
by mohla být porušena její základní práva (jako například právo
na život, právo nebýt podroben mučení), tato osoba však nemá
žádnou možnost napadnout rozhodnutí, které by tuto povinnost
nerespektovalo, neboť řízení o vyhoštění je vyňato z působnosti
správního řádu a zvláštní právní úprava jeho průběhu neexistuje.
Z kontextu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí plyne, že
podle jeho názoru je při vyhoštění nutno v konkrétním případě
zkoumat, zda zásah do práv dotyčné osoby představuje teprve
samotné vyhoštění, nebo zda do nich bylo zasaženo již uložením
zákazu pobytu. Pokud byl zásah do práv jednotlivce garantovaných
příslušnou smlouvou omezen pouze na řízení o uložení zákazu
pobytu, je z pohledu výše zmíněných ustanovení na vyhoštění třeba
pohlížet pouze jako na "exekuci" rozhodnutí o zákazu pobytu a čl.
1 Protokolu č. 7, čl. 6 odst. 1 Úmluvy se v takovém případě na
řízení o vyhoštění nevztahují. Pokud však vyhoštění představuje
takový zásah do práv jednotlivce, který nevznikl rozhodnutím
o zákazu pobytu, ale až vyhoštěním samotným, je třeba na
vyhoštění pohlížet nikoliv jako na pouhý výkon rozhodnutí, ale
jako na "vyhoštění" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy.
Z pohledu Evropské úmluvy o lidských právech je možné případ od
případu považovat řízení o vyhoštění podle zákona č. 123/1992 Sb.
za řízení nalézací (je-li vyhoštění takovým zásahem do občanských
práv příslušné osoby, jakým nebylo jemu předcházející uložení
zákazu pobytu) nebo za řízení vykonávací (je-li vyhoštění stejným
zásahem do občanských práv, jakým již bylo jemu předcházející
uložení zákazu pobytu). Je tedy podle Ministerstva zahraničních
věcí zřejmé, že pokud je řízení o vyhoštění řízením nalézacím,
jehož výsledek je rozhodující pro občanská práva příslušné osoby,
pak platná právní úprava nesplňuje požadavek čl. 6 Úmluvy, aby
o občanských právech rozhodoval nezávislý a nestranný tribunál.
Stejně tak je-li předmětem tohoto řízení rozhodování o právech či
svobodách garantovaných Listinou, nejsou splněny ani podmínky
stanovené čl. 36 odst. 2 Listiny, poněvadž §32 odst. 2 zákona č.
123/1992 Sb. vylučuje řízení o vyhoštění z přezkumné pravomoci
soudů.
III.
Institut vyhoštění představuje podstatný zásah do práv
přiznávaných cizincům právoplatně se zdržujícím na území cizího
státu, a proto mezinárodní smlouvy o lidských právech
a základních svobodách - Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod i Mezinárodní pakt o občanských a politických
právech, jakož i Listina základních práv a svobod - obsahují
ustanovení stanovící meze takového zásahu do svobody pohybu
a pobytu cizince na státním území a jeho opuštění. I když uvedené
smlouvy ani Listina nezaručují cizincům právo nebýt vyhoštěn,
poskytují ochranu proti takovým zásahům do svobody pohybu
a pobytu cizinců, které by přesáhly rozsah stanovený zákonem.
Článek l Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že cizinec, který
má povolený pobyt na území některého státu, může být vyhoštěn
pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého v souladu se zákonem
a musí mít možnost uplatnit námitky proti svému vyhoštění, dát
přezkoumat svůj případ a dát se zastupovat za tímto účelem před
příslušným úřadem nebo před osobou nebo osobami tímto úřadem
určenými. Cizinec může být podle tohoto článku vyhoštěn před
výkonem výše uvedených práv, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu
veřejného pořádku nebo je odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.
Ustanovení obdobného znění pak obsahuje také článek 13 Paktu.
Článek 14 odst l Listiny zaručuje svobodu pohybu a pobytu,
a to s ohledem na ustanovení čl. 42 odst. 2 Listiny, i cizincům.
V odst. 5 tohoto článku je pak stanoveno, že cizinec může být
vyhoštěn jen v případech stanovených zákonem. Garanci těchto
základních práv a svobod musí tedy zajišťovat i zákon, upravující
pobyt cizinců na území České republiky, jímž je zákon č.
123/1992 Sb.
Základní práva zaručovaná v souvislosti s vyhoštěním cizince
ústavním pořádkem ČR a uvedenými mezinárodními smlouvami jsou
v zásadě vázána na skutečnost, že cizinec má na území státu
povolený pobyt, tedy, že se na území státu zdržuje oprávněně.
Ochrana těchto práv cizinců je však postavena na zásadě
individuálního posouzení každého jednotlivého případu vyhoštění
a možnosti uplatnit námitky proti rozhodnutí o vyhoštění, o němž
může být rozhodnuto jen v případech stanovených zákonem
a způsobem, který zákon stanoví.
Zákon č. 123/1992 Sb. upravuje institut vyhoštění cizince ve
svých ustanoveních §16 až §18. Podle §16 odst. l uvedeného
zákona může být vyhoštěn cizinec, který neoprávněně vstoupí nebo
neoprávněně pobývá na území ČR. Neoprávněnost vstupu či
neoprávněnost pobytu lze sice ve většině případů z hlediska
platné právní úpravy jednoznačně a nerozporně posoudit a právně
kvalifikovat zejména v případech neoprávněného vstupu nebo po
vydání rozhodnutí o zákazu pobytu. Nemusí tomu však tak být ve
všech případech. V této souvislosti totiž nelze opomíjet právní
úpravu dlouhodobého a trvalého pobytu cizinců v uvedeném zákoně,
který v ustanovení §6 umožňuje opakovaně prodlužovat dobu
stanovenou v rámci již povoleného dlouhodobého pobytu, a zejména
pak i ustanovení §8 odst. l, v němž se stanoví, že žádost
o udělení povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu lze podat
též na území České republiky Ministerstvu vnitra, přitom lhůta
k rozhodnutí o takové žádosti cizince je v §9 stanovena 60 dny
ode dne podání žádosti. Právě v těchto případech může být
oprávněnost pobytu cizince - v mezidobí od podání žádosti do
rozhodnutí o ní - sporná. Nelze proto jednoznačně přisvědčit
názoru Ministerstva vnitra, že neoprávněnost pobytu lze vždy
považovat za objektivní právní skutečnost. V běžné aplikační
praxi vyhoštění cizince obvykle sice předchází vydání rozhodnutí
o zákazu jeho pobytu na území ČR - proti němuž lze ve správním
řízení uplatnit řádné opravné prostředky, případně se domáhat
i soudního přezkumu, v tomto řízení však (které navíc nemusí
nutně každému rozhodnutí o vyhoštění předcházet) zákonné překážky
vyhoštění uvedené v §18 zákona č. 123/1992 Sb., vylučující
možnost vyhoštění do určitých států, nejsou, a podle platné
právní úpravy ani nemusí být zvažovány, a cizinec se tedy jejich
naplnění v případě rozhodnutí o jeho vyhoštění nemůže za
stávající platné právní úpravy při vyloučení použití správního
řádu bez možného soudního přezkoumání domoci způsobem právem
předvídaným. Za tohoto stavu pak nabývá na významu otázka postupu
státních orgánů při zajišťování zákonných podmínek, které musí
podle zákona č. 123/1992 Sb. vyhoštění splňovat, k nimž patří
kromě neoprávněnosti vstupu či pobytu cizince na území našeho
státu také respektování překážek vyhoštění. Pro vlastní řízení
o vyhoštění tak zákon č. 123/1992 Sb. nestanoví postup, kterým by
bylo respektování překážek vyhoštění zajištěno v případě, že
k nim státní orgán nepřihlédne. Pokud tedy tento zákon
v souvislosti s jím stanovenými podmínkami a překážkami vyhoštění
zároveň nestanoví postup, zajišťující jejich respektování při
samotném rozhodování o vyhoštění, je třeba považovat napadené
ustanovení §32 odst. 2 tohoto zákona, vylučující možnost
soudního přezkumu takového rozhodnutí za stavu, kdy podle
ustanovení §16 odst. l citovaného zákona je možno užít správního
uvážení a kdy se podle §16 odst. 3 citovaného zákona na řízení
o vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za
odporující čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i jemu korespondujícímu
čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen
v případech a v mezích stanovených zákonem a způsobem, který
zákon stanoví. Vyloučením možnosti přezkumu rozhodnutí
o vyhoštění soudem je za těchto podmínek současně dán i rozpor
napadeného ustanovení s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje
každému právo na stanovený postup při domáhání se svých práv
u soudu či jiného orgánu. Z uvedených důvodů bylo proto vyhověno
návrhu na zrušení ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 123/1992 Sb.,
v platném znění. Zároveň však s ohledem na to, že toto ustanovení
považuje Ústavní soud za protiústavní pouze v poměru
k rozhodnutím týkajícím se vyhoštění, a jsa si vědom toho - jak
již uvedl ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 25/97, ze dne 13. 5.
1998, týkajícím se téhož zákona - že se jedná o zásadní
a citlivou problematiku, která bude vyžadovat nové komplexní
a pečlivé legislativní zpracování, rozhodl tak, že napadené
ustanovení §32 odst. 2 se zrušuje teprve dnem 13. 5. 1999, tj.
k datu, k němuž byla citovaným nálezem Ústavního soudu zrušena
ustanovení §14 odst. l písm. f) a ustanovení §14 odst. 4 zákona
č. 123/1992 Sb., v platném znění (§58 odst. 1, §70 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. května 1998